človiček:
Díky, v tom ohňostrojovém blázinci, který tady v ČK.už měsíc vládne, nevím, jestli psi štěkají a vyjí na měsíc anebo jsou vystresovaní:-((.

Skoro mám chuť tvrdit, že jsi to opsal , ale sleduji tím jen zdůraznit pochvalu. Pokud v 17 letech píšeš takhle a nepřestřihneš hedvábí v půli a nepůjdeš po zkratkách tak už jsi spisovatelem nikdy byl a jen se rozpomínáš na minulost.

Měl bys zase psát, když jsi svoje vlohy projevil už jako mimino. Tohle je jasný jak ta plodová voda. Embryo vyrostlo a co dál? Fakt máš talent. Aspoň občas něco přidej. Uspokoj sací reflexi lidí. Tohle fakt není sunar!!! utírám bradu...

Gora za oknem
krtek s pampeliškou
já úplňkem
psi naštvaní.

Vždy kolem tebe našlapuji po špičkách, posera, jen abych nedostal nějaký tvůj metál v podobě blesku z čistého nebe. Ale tohle je jak pozvánka na sraz a já pozván nebyl. To zamrzí, Schoval bych si i plivanec do kelímku a dal si ho na poličku s nápisem od Homéra. Všem víše zmíněným gratuluji a závidím.. Taťka Vás má rád, jeto znát. Rodinko s vypadlými střevy japonských samurajů. Dík za olejíček. (-:

Psavec: děkuju...

Běžně - aspoň já, když něco píšu na PC, se chyby samy podtrhávají, stačí je opravit.
Jinak myšlenka o milostné kapitole v knize je zajímavá:-)

Cecidit angelus: Některé bytosti fungují jako startovací ranvej či rampa. Andělé k nim rozhodně patří. Je to nevděčná profese.

Strach je bubák pod postelí (vzpomeňme na dětství)
nakonec dá každý stejně nohy na zem
a dojde se vyčůrat.

pohladil si mi ego :-)

Tohle jsou neprůhledný průšvihy smetený lidmi pod koberec, ale vždy to znova vyleze ven. Jak moc to funguje spravedlivě? To nevím, ale rovnováha je středem všeho tudíž činy mají své protipóly dozajista také.

Darmošlap1960: Začal bych tou strakou. Její hlas mi připomíná (škodolibý) smích.
Pokud jde o tu sochu: Ve stráni pod zámkem v mém domovském městě se nachází anglický park. Zde je (tuším) od roku 2018 instalováno pět dřevěných soch různých zvířat. V básni se jedná právě o jednu z nich, konkrétně sovu. Jako materiál pro sochu i podstavec pod ní posložil vysoký pahýl starého stromu. Celý kmen - až na vrcholovou část, z níž se stala sova - byl ponechán v původním stavu, s kořeny v zemi a s kůrou.
Jenže právě po této části kmene se v určitých místech pnul břečťan. Jak šel čas, šlahouny se plazily výš a výš, směrem k soše. Dnes už návštěvník pod záplavou listů původní postavu sovy vůbec nerozezná.
Oč tu tedy běží? O pomíjivost. O připomenutí toho, jak jsme proti Matce Přírodě malí. Právě malichernosti některých lidských snah se v posledním verši straka směje.

Líbí, hlavně druhá.

Bezva.

Páči sa mi prvé, tretie a štvrté. Sv. Cecília, čoby patrónka hudby verzus vresk batoľaťa ma pobavili, pri žene, ktorá si na poslednú chvíľu berie šminky, medzi riadkami si pre seba čítam zamlčané pohnútky. No a prvé na mňa pôsobí podobne ako pradenie mačky, ukľudňujúco. Druhé vnímam ako humorný obrázok zo života.

Gora: viď... nemůžu si pomoc, ale taky mi to zkazí čtení

Lenča: :)

Odrazuje mne hrubka hned v úvodu /mých/... a je jich víc...

Poslední verš by se dal pozměnit, aby nebyl subjektivním pozorováním autora, jinak dobrý nápad /nejspíš autentického odpozorování/...

Zvláštní haiku, které vyvolává i hodně otazníků, třeba trvanlivost té dřevěné sochy venku a jak dlouho může břečťanu trvat, než ji obroste a pak ten smích straky. Jak se straka směje? A proč se směje? To není kritika, to jsou jen otázky, které to dílko ve mně vyvolalo.