Krutej svět

„Jó, svět je pěkně krutej, a to hned vod začátku“, povídá v naší oblíbené hospodě kámoš Pepa a napije se piva. Pepa patří do kategorie hospodských filozofů, původně matfyzák, který podle jeho vlastních slov vystudoval „nějakým vomylem“, ale pak se velmi dobře chytnul v reklamní branži.
„Počkej, jak to myslíš“, chci ho trochu ponouknout, aby se rozpovídal.
„No, vono to začne hned zkraje, jak se narodíš.“
„Tak brzy? To snad přeháníš, ne.“, opáčím.
„Jo, hnedka vod začátku. To si takhle spokojeně hovíš v děloze svý mámy, žádný starosti, skoro úplný ticho, prakticky stav beztíže, protože si lebedíš v plodový vodě. Dokonce ani jídlo a pití nepotřebuješ, natož dejchat, všecko dostaneš už rafinovaný a naservírovaný ve vokysličený krvi z placenty. Ale to je první, a taky poslední blaženej stav, kterej zažiješ. Jednoho krásnýho dne to najednou na mámu přijde, konec flákání, nemilosrdnej svět se hlásí a ty už z těch sraček nevybředneš až do konce svýho mizernýho života. Přírodu prostě nevoblafneš. Začne to s tebou šíbovat, abys byl hlavou dolů a pak tě cpát tím zatraceně úzkým tunelem ven. Vod tohohle vokamžiku jseš prakticky jen voběť. Ten tunel je tak úzkej, že si vobčas někdo v tom presu i zlomí klíční kost. K tomu pak ještě všichni kolem uznale pokyvujou hlavou, maj blbý kecy, jako že jsi bojovník a že to brzy sroste, no a že tě to bolí jako kráva, vo tom nepadne ani slůvko. Jen co se procpeš ven, kolem randál, světlo do očí jak na fízlárně za bolševika, taky hned nakoupíš pořádnou herdu do zad, abys jako koukal dejchat sám. No tak se teda poprvé nadejchneš a samozřejmě začneš řvát, protože takovýhle bezpráví a zločin na svým těle musíš všem voznámit. Ale voni né, místo aby tě politovali, utěšili a trochu soucítili, jsou spokojený, smějou se ti jako kdyby to byl ňákej dobrej fór. Samosebou tomu vůbec nerozumíš, ani nevíš, co všechny ty míhavý barevný skvrny kolem znamenaj, protože ještě se ani neumíš koukat na svět. Voči ti jdou šejdrem každý jinam, synchronizace a zaměřování na nule. Příroda ti toho do začátku moc nenadělila, jen pár reflexů, všecko vostatní se musíš pracně naučit sám. A to je teda vopravdu facha, seš z toho učení tak vyšťavenej, že většinu času prochrápeš, jináč bys z toho měl hlavu jak pátrací balón. Pak už to jde pekelně rychle, poznávačka mámy, převracení ze zad na břicho, držení tý strašně těžký hlavy, pak na všechny čtyři, lezení, vochutnávačka všeho, co najdeš, a hned ze čtyřech na dvě a pěkně po svejch. Tohlecto všecko zhruba za rok max dva, nikdá v životě už takovým tempem makat nebudeš. Naštěstí si z toho nic nepamatuješ, jináč bys z toho měl pěknou stíhu ještě teďka. Hned potom po tobě chtěj, abys mluvil, a přitom tobě se zrovna moc mluvit nechce. Vobvykle jsi v poho, hraješ si s kostkama, najíst dostaneš, zhruba rozumíš, vo co se mete, tak proč mlít pantem, ne? Ale to né, furt na tebe dotíraj, abys jako spustil sám a nejlíp jako nějakej Šejkspír. Já začal mluvit až ve třech. Všichni už byli zpruzený, že jsem asi retard, jenže já jim hned vysmah rozvitou větu. Z toho byli všichni paf, prostě mě žvanit nebavilo. Jen co se naučíš kadit a čůrat do nočníku, vrazej tě do školky. A už jsi ve stroji, začne to ranní vstávačkou, všichni namíchnuý, páč by si chtěli ještě pospat, ty nakonec taky, tak sabotuješ voblíkání, takže sem tam nějakou chytneš. Naštěstí nemáš tuchu, že takhle to bude celej život až do důchodu, že budeš furt honěnej, abys byl někde včas, měl všecko hotový a navíc všecko dobře, žádnej šlendriján se nepřipouští. Prostě krutej svět jak vyšitej. Vo všech těch školách, kterejma musíš prolézt, abys k něčemu byl a nikdo tě nevočůral, nemá cenu mluvit. Však to znáš, jeden dlouhej vopruz. V háku je to vo něco lepší, tam si aspoň můžeš vybrat. Když tě to nebaví, můžeš zvednout krovky a jít jinam. Ale blbý je, že je to na furt a složenky musíš každej měsíc zacálovat, tak jako tak.“
„No dobrá, uznávám, že život je těžký, ale přece jenom jsou různý radosti a pozitiva. To nepopřeš“, snažím se o odpor.
„Jediný pozitivní je to, že z těch miminčích vrozenejch reflexů ti zaplaťpámbu zůstane ten nejdůležitější.“ podívá se na mě s otázkou v očích.
Nic mi nezvoní. “Fakt nevím, jaký máš na mysli“.
„No přece ten sací!“ a šibalsky se usměje.
„Pane vrchní, dám si ještě jedno!