Kámoš sršeň

Kámoš sršeň

Určitě jste všichni někdy viděli sršně, takové to velké hmyzí zvíře, co vypadá jako vosa, ale je daleko větší a na první pohled hrozivější. Lidé se ho intuitivně bojí, zvláště když jeho let provází temné basové bzučení. (Tady udělám malou lingvistickou odbočku, sršeň má podle Slovníku spisovného jazyka českého oba rody, lze tudíž říkat ten sršeň i ta sršeň. Jelikož jsem si vždy myslel, že sršeň je ten sršeň, zůstanu u mužského rodu.) Se sršni mám bohaté zkušenosti, protože jsme je měli léta na půdě naší chalupy. Soužití s těmito zvířaty probíhalo bezproblémově v duchu vzájemného respektu a tolerance, nutno podotknout, že za těch zhruba dvacet let naší koexistence nikdy nedošlo ke konfliktu, kdy by sršni museli tasit svá obávaná žihadla. My jsme je nechali na pokoji a oni nás také. Jen jsem se vždy zeptal přátel, kteří k nám jezdili, jestli nemají alergii na štípnutí bodavým hmyzem. U severního štítu měli v rohu krovu na vrcholové vaznici své hnízdo z papíroviny, zvíci velkého basketbalového míče, které jsem rád pozoroval. Za dne tam panoval čilý ruch, sršni se rojili kolem vchodu do hnízda a zevnitř bylo slyšet šramot, jak přinášeli potravu a pečovali o své larvy. Když se pohybujete pomalu, můžete se přiblížit až zhruba na dva metry, možná i blíž, a sršni na vás nezaútočí. Jediným momentem, kdy nás rušili, byl večer, protože byli lákáni světlem žárovek v předsíni, kam měli z půdy volný přístup otvorem ve stropě pro plánované schodiště. Vstoupili jste do předsíně a sršni kroužili v nekonečných kruzích za silného bzučení kolem stropních svítidel. Následovala procedura vylákání. To jste museli rozsvítit světla na fasádě, otevřít dveře do dvora a zhasnout v předsíni. Sršni vyletěli ven za světlem, pak jste zavřeli dveře a zhasli světlo na fasádě, aby se vydali zpět do hnízda. Jednou zrána v létě jsem našel v předsíni sršně, který se sotva hýbal. Zjevně nebyl ve formě, asi večer dlouho kroužil kolem žárovky, aniž bychom si ho všimli, až do úplného vyčerpání. Pomalu lezl po dlaždičkách, sem tam zabzučel křídly, ale na let mu síly nestačily. Vzal jsem list papíru, podsunul ho pod něj a odnesl na betonové víko studny, aby se na slunci trochu zahřál. Na přímém slunečním světle se mu líbilo, nastavil se k němu tak, aby byl co nejvíce ozařován, ale k letu se neměl. Po chvíli mně došlo, že bude mít asi hlad. Večer hýřil v divokém tanci kolem světla tak dlouho, že spotřeboval všechny zásoby, co měl v těle a skončil na podlaze. Noc na chladných dlaždičkách mu také energii nepřidala, spíš naopak. Z kuchyně jsem vzal sklenici s marmeládou, tuším rybízovou, na špičku lžičky jsem nabral hrudku sladkého obsahu a předložil ji sršňovi k snídani. S pocitem zadostiučinění jsem sledoval, jak to sršeň okamžitě pochopil a začal kusadly marmeládu uždibovat. V ten moment se na mě přišla podívat moje manželka, protože jí vrtalo hlavou, co že to na té studni tak upřeně sleduji. Zevrubně jsem jí vysvětlil celou situaci. Zadívala se na mě podezřívavě, zakroutila hlavou a pravila něco v tom smyslu, že normální lidé berou na sršně Biolit, či podobné chemické svinstvo, ale já jsem asi nějaký divný, protože je dokonce krmím. Chvíli jsem ještě sledoval, jak se sršeň cpe a odkráčel na snídani, i lidé potřebují po ránu něco do žaludku. Za čtvrt hodinky jsem šel zkontrolovat stav marmelády a sršně. Marmeláda byla napůl snědená a sršeň byl pryč, takže odletěl, což mě nebývale uspokojilo. Plán záchrany vyšel. Tuto historku pak moje žena vyprávěla při různých příležitostech k obveselení posluchačů. Samozřejmě chtěla všem ukázat, jakého má doma exota, ale bylo to v dobrém a byla na mě vlastně docela pyšná.
Lidé rádi pomáhají zvířatům v nesnázích, obvykle čím větší zvíře, tím víc jsou ochotni pomoci. Odtahují velryby uvízlé na mělčině zpět do moře, vytahují slůňata z různých bahnitých děr, uvolňují kopytníky zamotané parohy do drátěných plotů a tak podobně. Proč ale nepomáhají také těm úplně malým, notabene se „špatnou pověstí“, to je mně záhadou.