Přátelství B+B

Jednoho dne, uprostřed své životní pouti, potkali se Býk s Beranem. Vlídně se pozdravili a tu otázal se Beran Býka: „Kampak se ubíráš příteli… tak sám? Kde svoje stádo máš?“ Býk tiše sklopil zrak a hledě k zemi, pokojně vyprávěl o svém údělu.
„Já dlouhou dobu v houfu přebýval, věrně mu sloužil, poslušným jsem byl a ochotně plnil vše, oč žádali mne… i z kalichu hořkosti pokorně jsem pil. Oni však chtěli stále víc a já při tom zapomněl, kdo vlastně jsem… i po čem toužím. Pak s pohledem upřeným vzhůru k obloze volal jsem z plných plic: „Proč tu vůbec jsem... nač se tolik soužím?
I zoufalý onen křik nebesa vyslyšela a nade mnou se ustrnula, když na cestu samoty mne vyslala.
Berane, budeš se divit, jakou radost mám, když plnými doušky svěží vzduch nasávám. Když slunce třpytivými paprsky moji jemnou srst prohřívá, přivírám oči a těším se z toho, že bolavá duše zas ožívá.
Ty vůbec netušíš, jak opojné štěstí poznávám, když mámen svěží vodou z potoků do hebké trávy uléhám. Ač jsem stále sám, cítím se volný jako pták.“
„A co ty Berane, kdepak svoje stádo máš?“
„Hm... život ve stádě to není nic pro mne. Stále jen poslouchat kam musím jít a kam zas ne. Vysoký plot, práskání bičem a štěkot psů tuze děsily mne. Už dlouho putuji sám, nu musím říct, že se mi daří a skvěle se mám. Miluji svobodu a hrdě si ji střežím, když chci jít ven tak jdu, když chci běžet, tak si jen tak běžím. Volnost je to, po čem nejvíc toužím“.
Býk souhlasně pokyne hlavou, zvedne zrak a tiše pronáší:
„Rád jsem tě potkal a vyslechl tvůj příběh. Sic osud náš neobyčejně podobá se, přec zcela shodný není. Přesto cítím, že touha po svobodě oceány naší mysli úzkou pěšinou k sobě pojí. Je krásné, byť jen na malou chvíli vnímat blízkost spřízněných duší. Možná se naše cesty oddělí, ale jiskra jsoucího okamžiku v mém srdci věčnou stopu vyhloubí.“
Ptáte se, jak to bylo dál?
Vše zapsáno je ve hvězdách...