Nikdy se nevzdávej na půl cesty

Chci vám vyprávět příběh o tom, jak není moudré vzdávat se v půli cesty, protože zastaví rozdělanou činnost a všechno úsilí tím přijde vniveč. Příběh se odehrává kdysi dávno, ještě za života krále Akastorse, vládce země Emutbal.

Tehdy žil také muž jménem Bertold. Jednoho dne uviděl kus zlata povalujícího se na cestě, a tak ho sebral a vzal domů, kde ho ukázal své choti Kollidoře. Ta se na kov podívala a řekla: „Slyšela jsem, že muž s morálkou nebude pít zlodějovu vodu a poctivý muž odmítne přijmout almužnu. Jak se díváš na to vzít si, co někdo ztratil, a přivlastnit si to?“

Bertold se zastyděl a vzal zlato zpět tam, kde ho našel. Zamyslel se a došel k rozhodnutí vyhledat učence a rozšířit si znalosti. Se souhlasem manželky Kollidory se vydal na cestu. Došel až do chrámu písařů poblíž hlavního města Vir Akastoles. Chrám stojí majestátně pod velkou horou Olpus, která každému připomíná, jak je člověk vůči přírodě nicotný. Divoký kraj také poskytuje dostatek klidu a soukromí ke studiu.

Zapsal se do chrámu písařů. Zaplatil zápisné, které mu manželka Kollidora zabalila sebou a odebral se na vyučování mistra Adriana obklopeného jeho současnými žáky. Nechyběl mezi nimi ani Adonis, který se jednou stane věhlasným písařem. Mistr Adrian zrovna přednášel: „I ten nejprostodušší člověk dokáže být bystrý, když zkoumá chyby druhých. A naopak osoba velkého intelektu se může stát docela popletenou, když omlouvá své vlastní omyly. Proto ten, kdo se dovede pokárat způsobem, jakým vytýká věci jiným lidem. A dokáže omlouvat druhé způsobem, jakým sám sobě odpouští. Snadno se může stát mudrcem.“

Někteří žáci se mistra Adriana tázali, jak se mají správně chovat a vycházet s druhými, na což odpověděl: „Pouze skromnost může vypěstovat smysl pro čest a stud. A jenom odpuštění může vést ke shovívavosti a ctnosti.“ Mistr se utišil a ponechal žákům chvíli k uvědomění si toho co právě řekl. Po krátké chvilce ono ticho přerušil Bertold: „Mistře, to jsou moc hezké řeči, ale žaludek mi to nenaplní. Našel jsem nedávno na cestě kus zlata. Vzal ho domů a manželka mi vysvětlila, že jen zloděj si bere domů to co někdo cizí ztratil. Tak jsem zlato vrátil zpátky na cestu a rozhodl se jít sem. Ale říkám si, že nyní to zlato najde někdo jiný, zatímco já zůstanu s prázdným žaludkem.“

Ostatní žáci se rozchechtali kromě Adonise, ale mistr je okřikl: „Problémy, které vidíme u druhých, by nám měly sloužit jako připomínka, abychom nedělali stejné chyby. Jestliže opravdu dokážeme prominout druhým, tak, jako dokážeme omluvit sebe samotné. Svatost bude vskutku na dosah.“ Těmito slovy mistr ukončil svůj výklad, rozdal žákům práci. Ti uchopili psací nástroj a začali pilně cvičit.

Jednoho dne se učením znuděný Bertold otázal mistra Adriana: „Přečetl jste spoustu posvátných svitků. Chci se vás zeptat mistře, jestli existuje při studování nějaká zkratka.“ Mistr se zamyslel a pak ukázal na listnatý strom a povídá: „Jestli chceš přijít na zkratku, nejdřív se podívej na tento strom.“

Bertold si začal strom prohlížet od shora dolů, ale nenašel nic neobvyklého. „Jsem na to moc slepý, nic nevidím. Nasměrujte mě prosím.“ Mistr na to odvětil: „Ten strom může vyrůst silný a vysoký, protože má kořeny a jen s mohutným a silným kmenem může mít husté listoví. Jenom s ušlechtilým cílem a pevnou vírou může mít člověk skvělou budoucnost. Vem si za příklad ten strom a buď pevný a odhodlaný. To je klíč.“

Od té doby Bertold studoval s trpělivostí a rychle se zlepšoval. Jediný, kdo ho v úsilí dokázal předehnat, byl Adonis. Zatímco Bertoldova píle pomalu vyprchávala, Adonis ještě více přidal. Rozčarovaný Bertold si povšiml, že Adonis zná svitky do té míry, že je může odříkat na nazpaměť i pozpátku. Zeptal se ho proto, proč je tedy stále čte, znovu a znovu, pořád do kola.

Adonis odpověděl: „Při studiu neexistuje žádná zkratka. Musíš vždy dělat jen jeden krok naráz. Stále jsem se ještě z oněch svítků dostatečně nepoučil, ani k mnohým principům a hlubším významům. Proto je musím stále studovat, abych se pokaždé dozvěděl něco nového.“

Znuděný a učením vyčerpaný Bertold přerušil studium sotva rok od započetí studia a vrátil se domů. Jeho žena Kollidora, která právě tkala hedvábnou látku, ho pozdravila a překvapeně se zeptala: „Strávils studiemi jen jeden rok. Proč jsi zpět?“

Bertold odpověděl: „Přišel jsem zpět domů, abych tě viděl. Moc si mi chyběla.“

Žena beze slova uchopila nůžky a šla ke tkalcovskému stavu, na kterém pracovala. Ukázala na zpola dokončený brokát a jemně řekla: „Tento brokát je utkán z nejjemnějšího hedvábí. Spřádala jsem ho vlákno po vláknu, abych jej mohla vyrobit. Když ho teď přestřihnu, celá moje práce bude znehodnocena. Je to jako s tvými studii. Znalosti můžeš získat pouze díky píli. Ty jsi teď přestal v půlce. Není to totéž, jako přestřihnout látku na tkalcovském stavu?“

Bertold byl velmi dojat tím, co řekla. Něco tím konečně pochopil. Znovu svůj domov opustil, tentokrát odhodlán, že to v půli studií nevzdá. Vrátil se znovu do chrámu písařů pod horou Olpus. „Mistře Adriane, prosím odpusťte mi, protože jsem se choval hloupě, když jsem od učení utekl. Už vím, že není moudré vzdávat se v půli cesty, protože zastaví rozdělanou činnost a všechno úsilí tím přijde vniveč. Při poctivém učení neexistuje žádná zkratka a to je současně tou zkratkou. Protože čím více se učení vyhýbám, tím déle se budu učit.“

Mistrovi Adrianovi zajiskřili oči radostí a z úsměvem mu odpustil: „Pouze skromnost může vypěstovat smysl pro čest a stud. A jenom odpuštění může vést ke shovívavosti a ctnosti.“ Bertold se upřímně zaradoval a slíbil, že své úsilí dosáhnout moudrosti už nikdy nevzdá. A skutečně nevzdal. Za několik let se stal velmi učeným mužem. Když se vracel domů se svitkem dokládající úspěšně složenou zkoušku, jeho choť Kollidora ho uvítala s otevřenou náručí.