Nejcennější poklad na světě

Chci vám vyprávět příběh o pošetilém starci a jeho vnučce. Stáří může připravit člověka o práci, a to vede k chudobě a ta ke krádežím z nutnosti. Ani kus zlata nepřinese pošetilému štěstí jenom tak snadno. Protože kdo mění a mění, nakonec všechno vymění. Kdo snadno pozbyl snadno ztratil. A kdo ztratí, může najít poklad, který je cennější než veškeré zlato na světě. Příběh se odehrává kdysi dávno, ještě za života krále Akastorse, vládce země Emutbal.

Tehdy žil stařec Guras se svou vnučkou Lenou. Lena už od nejútlejšího dětství zářila jako sluníčko. Když ji ve dvou letech zemřeli rodiče, ujal se ji její jediný blízký příbuzný – dědeček Guras. Měl Lenu tuze rád a díky ní se už necítil tolik sám. Její úsměv působil na starce jako lék, který oživoval jeho duši.

Žili spolu v hlavním městě Vir Akastoles a Guras se živil jako stavitel vozů. Jak stárnul, práce mu šla stále hůře a hůře. Sednul si na zídku, která ohraničovala jeho pozemek. Smutně hleděl na svůj skromný dům a otevřenou dílnu, kde stál nedokončený vůz. Jeho devítiletá vnučka Lena se občas objevila u vchodu a kradmými pohledy mu připomínala, že je ještě čeká čištění a malování, utahování kůže na loukotích kol. Musel připravit vůz k předání zákazníkovi a požádat o zaplacení účtu.

Dál však nečině seděl. Utrápené myšlenky se mu neustále vracely k rozjímání o chudobě a bohatství. Ovšem nenacházel žádnou odpověď. Guras byl tak zabrán do svých úvah, že vůbec nevnímal rušné město. Rachotící vozy boháčů, pobíhání obchodníků, nevnímal ani pobíhání bosých ubožáků. Probral se až při nečekaném zvuku lyry. Otočil se a uviděl příjemnou usměvavou tvář svého přítele Kodora. Jeho lyra přestala hrát: „Zdá se, že je ti bůh nakloněný, když nemusíš pracovat. Těším se z tvého štěstí a rád bych se s tebou podělil o jeho přízeň. Modlím se, aby obdařil také mě. Ty musíš mít hodně zlata, protože jinak bys určitě pracoval v dílně. Půjč mi dvě zlaté mince, vrátím ti je, až mi dnes večer pán zaplatí.“

„Kdybych měl dvě zlaté mince,“ odpověděl zarmouceně Guras, „nikomu bych je nepůjčil ani příteli, protože by to byl celý můj majetek.“

„Cože?“ podivuje se překvapeně Kodor. „Ty nemáš ani jednu zlatou minci a klidně tu sedíš? Jak si chceš vydělat na živobytí? To není dobré kamaráde. Kde je tvoje energie?“

„Pryč! Stárnu, záda i klouby mě bolí. Mýval jsem zlaťáků, až jsem je nedbale rozdával žebrákům. Leně jsem mohl koupit všechno, co si přála. A její zářivý úsměv mně činil šťastným. Neměl jsem strach o budoucnost. Byla to nádherná léta kamaráde, ale už mě práce zmáhá a Leně, i když mi v práci pomáhá, je teprve devět.“ Vypráví svůj životní příběh Guras a pokračuje dál: „Půl života jen dřeme a nic nemáme. Jak je to možné? Proč nemůžeme mít víc než jídlo a ošacení? A co Lena, bude na tom jednou jako já? Žijeme ve stále větší bídě. Jíme jen kaši, nekvašený chléb a kyselé kozí mléko. Pořád jsem tajně doufal, že bůh ocení mou dovednost a moje práce bude spravedlivě oceněna. Ale jak stárnu, tak už mě i ta práce zmáhá.“

Uplynul další rok a z Gurase, který kdysi rozdával zlaťáky žebrákům, se sám stal žebrákem. S desetiletou vnučkou odešly z města do lesa, kde si našli polorozbořený příbytek. Už kolikrát neměli ani tu kaši nebo nekvašený chléb či kozí mléko. Musela jim stačit čistá pramenitá voda z nedaleké horské říčky a houby. Leně se podařilo ulovit ještěrku, jenže masa na ní mnoho nebylo a také nechutnala příliš valně. Lena se snažila postarat o sebe i svého dědečka a oplatit mu tak jeho dřívější péči. Nutnost ji dohnala krást v nedalekém městečku bez hradeb.

Tichými kroky se plíží směrem k malému stánku se zeleninou. Její zelené oči se zaměřují pouze na jedinou věc. Velká hlávka zelí, která se bude perfektně hodit k již ztvrdlému chlebu, který ukořistila před pár dny. Naprosto soustředěná prochází kolem stánku. S úsměvem pokyne prodavači a lehce se opře o roh stánku. Navenek klidná pečlivě analyzuje každý pohyb lidí kolem jejího zelí. V okamžiku, kdy se prodavač soustředí na zákazníka, vyběhne.

Jednou rukou pleskne prodavače přes tvář, druhou popadne zelí. Než se muž za pultem stačí rozhlédnout, mizí v davu i s ukořistěným zelím. Jídla mají na den, možná na dva dny. Stařec Guras už mnoho nejí a ze svého dílu, vždy část přenechá Leně.

Druhého dne se vydal k řece nachytat ryby, ačkoliv věděl, že posledně nic kloudného nechytil. Ale věřil, že za pokus to stojí. A v té samé řece plaval bohatý muž. Najednou ho strhl proud pod hladinu a dostal strach, že ve vodě utone. Z posledních sil se vynořil nad hladinu. Stařík uslyšel jeho volání o pomoc. Pomohl mu z vody ven na břeh. Bohatý muž se snažil starci odvděčit za jeho laskavost. A tak bohatý muž podal staříkovi Gurasovi kus zlata.

Stařík vzal zlato a šel domů. Cestou potkal muže, který sebou táhl hodně koní. Zeptal se ho, odkud jde a co to má v ruce. Stařík odpověděl, že od bohatého muže dostal kus zlata. Muž s koňmi mu řekl: „Dej mi to zlato a vyber si nejrychlejšího koně.“ Stařík Guras přemýšlel. Uvědomil si, že ze zlata se nenají, musí ho za něco vyměnit. A tak si stařík vzal nejrychlejšího koně, poděkoval a šel domů.

U lesa potkal stařík muže s krávami. „Vyměním koně za nejsilnější krávu.“ Stařík Guras přemýšlel. Koňské maso je sice chutné, ale z krávy se více nají a možná ji ještě nejdřív stihne podojit. Stařík si vybral nejsilnější krávu, poděkoval a šel domů.

Uprostřed louky potkal stařík muže s prasaty. „Vyměním krávu za největší prase.“ Stařík Guras přemýšlel. Krávy mu bylo líto, spousty masa a mléko, ale uvědomil si, že prase obsahuje spousty tuků, které se tak snadno nezkazí. Jistě vydrží i přes zimu. Stařík si vybral největší prase, poděkoval a šel domů.

Blízko horské říčky potkal stařík muže s velkou taškou. „Vyměním prase za něco z mojí tašky.“ Stařík Guras přemýšlel. Trochu se styděl za to, že vyměnil krávu za prase. Možná najde v tašce něco cennějšího. Stařík se podíval do tašky a ve své pošetilé nerozvážnosti si vzal nejkrásnější jehlu, poděkoval a šel domů.

U domu se podíval do kapsy. Kapsa byla prázdná, stařík jehlu ztratil. Kde? Možná za lesem, možná u stromu, možná uprostřed cesty. Najednou z domu vyběhla vnučka Lena a volala: „Kde jsi celý den? Mám o tebe velký strach.“ Stařík jí pověděl, že zachránil tonoucího bohatého muže a že dostal kus zlata.
„A kde je to zlato?“
„Vyměnil jsem ho za koně.“
„A kde je kůň?“
„Vyměnil jsem ho za krávu.“
„A kde je ta kráva?“
„Vyměnil jsem ji za prase.“
„A kde je to prase?“
„Vyměnil jsem ho za jehlu. Chtěl jsem ti Leno přinést dárek, ale ztratil jsem ho. Možná za lesem, možná u stromu, možná uprostřed cesty.“
„Chválabohu dědo, že ses vrátil!“ Povídá zarmouceně vnučka. Pochopila, že se děda choval pošetile a měnil a měnil, až nakonec vyměnil. Svého dědu má raději než jakékoliv zlato. To ovšem ani zdaleka není konec příběhu. Brzy jim totiž došlo jídlo, protože místní trhovci si už na Lenu dávali pozor. Neměli na vybranou, a museli se začít toulat krajinou, někam, kde je ještě neznají.

Došli k malému skromnému chrámu poblíž jedné chudé vesnice. V chrámu žil jediný kněz a jmenoval se Osir. Ať je to jakkoliv, existují na tomto světě lidé, kteří jasně vidí do hloubi duší. Osir byl právě takový. Nepokoušel se přizpůsobit novotám, které zaváděli nejmocnější kněží a zřasit si své roucho, nesnažil se osvětlit paprskem budoucnosti. Nebylo v něm nic z proroka nebo mága. Zato však měl pozoruhodně zlaté srdce. Skláněl se ke všem trpícím a kajícím. Svět mu připadal jako velká nemoc. Všude cítil horečku, všude zjišťoval bolest. Řešil hádanky nemocí a snažil se ošetřovat rány.

Utrpení druhých v něm posilovala soucit a probouzela snahu pomáhat. Jsou lidé, kteří dobývají zlato, on je naopak člověk, který dobývá zlato ukryté v srdcích druhých lidí. Aby tak zlatá srdce opět zářila. Osir přijmul starce a jeho vnučku. Řádně je pohostil. Dostatek jídla jim podal. Choval se k nim laskavě, jako by byli jeho vlastní příbuzní a vyptával se na jejich osud. „Býval jsem stavitel vozů, ale už jsem neměl sil pracovat. Žili jsme společně v lese tak dlouho, jak to jenom bylo možné. Když už nám bylo nejhůře, vydali jsme se na cestu a cestou žebráme o kus jídla a pití. Lidé ve městech a vesnicích se nám vyhýbají. Nikdo nás nechtěl přijmout. Odešli jsme do polí, abychom se vyspaly pod širým nebem a pod hvězdami. Ale nebyla jediná hvězda. Bál jsem se proto, že bude pršet. Vrátili jsme se do vesnice, abychom někde našli výklenek u vrat. Právě když jsme uléhaly na kámen, jedna laskavá paní nám ukázala na váš skromný chrám a řekla: Zaklepejte támhle. Zaklepal jsem.“

Osir nalil starci vína a dívence kravské mléko s trochou medu: „Můžete zde zůstat.“ V Gurasově tváři se objevilo ohromení: „Opravdu? Opravdu nás necháte u sebe? Vy nás nevyháníte? Čekal jsem, že nás nejpozději zítra vyženete.“

„Ano, opravdu a už o tom dnes nemluvme.“

„Jste opravdu dobrý kněz. Oh, opravdu zde dostaneme postel? Už měsíc jsme nespali v posteli. Jste opravdu dobrý člověk.“ Povídá Garus a i Lena děkovala. „Tak vy od nás nebudete chtít zaplatit?“

„Ne, nebudu chtít. Dívenka mi může občas pomoci při bohoslužbě zvonit na zvoneček. Aspoň budu mít si s kým popovídat, žiju tu tuze sám.“ Když je Osir vedl do pokojů, všiml si Garus na stole kusu zlata a okamžitě ho poznal. Bylo to právě to zlato, které dostal od bohatého muže, když ho zachránil z řeky. A to samé zlato, které vyměnil za koně. Osir mu vysvětlil, že zlato dostal od kupce s koňmi, který u něj přenocoval. Zachránil totiž život jeho dvěma nafouknutým kobylám.

Pošetilí Garus se chystá znova učinit velkou chybu. „Leno moc se tu nezabydluj. Až Osir usne, vezmeme zlato a odejdeme.“

„Zbláznil ses, dědo? Ten muž je na nás velmi hodný a dovolí nám tu žít.“

„Poznal jsem to zlato. Patří nám. Je to ten samý kus zlata, který mi dal ten bohatý muž, když jsem ho zachránil z řeky.“

„Už nepatří nám,“ zlobí se Lena, „vyměnil jsi ho za koně.“

„Ano, ale nemůžeme po zbytek života zůstávat na krku tomu dobrému muži. S tím zlatem si zařídíme vlastní život. Získají obě strany. Jemu chybět nebude a my ho potřebujeme víc.“ A jak se rozhodl, tak i přes odpor Leny učinil. Spolu utekli do černé tmy. Nebylo vidět žádných hvězd a začalo mohutně pršet. Dostali se sice na cestu, ale viděli jen na krok před sebe. Zakopl o kámen, co ležel na cestě a Lena mu pomáhala vsát. Kulhal.

Našli velký košatý strom, pod který se schovali a přespali tu hroznou noc. Ráno Guras zjistil, že onen kus zlata ztratil. Nejspíš na cestě, tam, kde zakopl a upadl. Rychle se vydali na to místo a Lena kulhajícího dědečka podpírala. Došli k místu, kde upadl. Našli ho podle kamene, o který večer zakopl, ale zlato nikde. Zdálky viděli muže, který pomalu odchází směrem od nich. Nebyl to nikdo jiný než muž jménem Bertold. Našel kus zlata a jde domů ukázat ho své choti Kollidoře.

Gurase a Lenu chytily stráže na koních. Prohledali je a u Gurase našli zlatý zvoneček, který patřil knězi Osirovi. Lena o něm vůbec nevěděla. Stráže poznaly, že patří kněžímu a odvedli je za Osirem: „Myslíme, že jsme našli zloděje. Tohle asi patří vám.“

Osir se na zuboženého starce a Lenu podíval a s úsměvem pravil: „Kdeže zloději. Já jim ten zvoneček dál. Mám ještě další dva, ale vidím, že jste tu zapomněli ty zlaté svícny, co jsem vám také daroval.“ Neváhal ani vteřinu a podal jim svícny do rukou. Zmatené stráže se omluvily a nechaly je jít si svou cestou. „Děkujeme pane Osire. Našli jsme u vás, ten nejcennější poklad. Nikdy vám to nezapomeneme, co živy budeme.“ Odpověděl na rozloučenou.

Nebyl to jediný zázrak toho dne. Na cestě uviděli z dálky Bertolda, jak položil kus zlata na místo, kde ho onoho rána našel. Guras a Lena si vzaly onen kus zlata a úplně jim to změnilo život. Ale to už je jiný příběh.