Písař Adonis a semínko moudrosti

Poslechněte si tento příběh. Jistě je hodný poučení, protože dokonalý mezi lidmi nikdo není. Kdysi dávno, ještě za života krále Akastorse, vládce země Emutbal, žili lidé své obyčejné a prosté životy. Králi se zdál sen o velké pohromě. Přijde sucho a s ní neúroda, která způsobí hladomor a vyvolá zhoubnou nemoc. Akastors není jako ostatní králové na tomto světě. Tuze se pro svůj lid trápil a hledal cesty, jak hladomoru předejít.

V té samé zemi, bohaté na úrodnou půdu rozloženou mezi čtyři řeky a mající osmicípou hvězdu ve znaku stejnou jako jitřenka, žil také Adonis. Pocházel z chudé rodiny, přesto tomu osud chtěl, aby se stal věhlasným písařem. Když byl ještě malí, zdál se mu sen, který ho pobízel k tomu, aby na sobě pracoval. A on nikdy nepřestal věřit v tento sen.

Jeho cesta nebyla snadná, zato však plná překážek. Nejdříve pracoval na místní farmě, kde se setkal s tím, jak zasít obilí, jak roste a jak se sklízí. Práce se mu zdála těžká, vydělal si málo. Protože věděl, že tato cesta nikam nevede, schoval si ušetřené mince a odešel pracovat jako hrnčířův učeň. Když už nashromáždil dostatek peněz, přihlásil se do školy písařů. Vypracoval se a jeho mistrná ruka psala na svitek nádherným písmem. Ustál učení pro něj nepohodlné. Vděčný, zato málo co měl, děkoval každou noc svému bohu.

Krále Akastorse čeká těžká chvíle, pomohla by mu písařská píle. Proto nechal vyhlásit soutěž, že král hledá písaře, který bude spravovat královské sýpky.

Žádného večera se Adonis neopil, na druhé myslel a k bohu se modlil ať nikdy nepřijde hladomor. Ráno našel u svých dveří králův svitek a v něm stálo, že král soutěž písařů vyhlašuje, a že všichni písaři jsou zváni. Udivený sebral odvahu a vydal se za králem. Nebyl však jediný, celá řada písařů o vítězství stála. On byl však jediný, koho čekala sláva.

Každý psal na svitek, aby prokázal svou dovednost. Dvacet nejlepších včetně Adonise potom vybral král a každému zlaté semínko dal. Ať se ukáže, kdo se umí o rostlinku postarat. Kdo má nejen píli, kdo poctivost nepostrádá ani chvíli. „Přijďte za měsíc ukázat, jak rostlina ze zlatého semínka vyrostla“ přikázal král.

Adonis doma do hlíny semínko uložil, poctivě každý den zaléval a nikdy se úkolu nezpronevěřil. Den za dnem se míjel až přišel poslední den. Avšak zlaté semínko nevyklíčilo. Adonis měl obavy a vůbec se mu to nelíbilo. Večer se modlil k bohu, nežádal však aby semínko vyklíčilo, ale prosil, aby nepřišel hladomor. Když ráno vstal, semínko zkontroloval, ale nevyklíčilo.

Poctivě uchopil semínko do ruky a za králem se vydal. Poté předstoupil před krále, pokorný s tím že nezvítězil. Všichni ostatní soutěžící písaři svírali v rukách rostlinku. Král zajásal, protože vše pochopil. Našel svého vítěze. Zlaté semínko nebylo semínko, ale neživé zrnko zlata. Jediný Adonis se lží nezpronevěřil, on jediný rostlinku nepřinesl. Moudrý král Akastores poctivého Adonise učinil správcem sýpek.

Ten se zhostil svého úkolu poctivě a s umem hodným mistra svého oboru. Sedm let spravoval sýpky a ukládal zásoby na horší časy, tak jako kdysi šetřil své peníze, než se mohl zapsat do školy písařů. Poté přišlo sedm suchých let a obilí nerostlo. Jenomže hladomor nepřišel, král své sýpky otevřel a ze svého lidem rozdal. Písař Adonis se za svou píli slavným a věhlasným stal.

Adonis jednoho dne našel věrnou ženu a po čase se jim narodila dcera Ciria a syn Kefelus, Nárusius, a nakonec i syn Thoás. Král písaře Adonise propustil na jeho vlastní žádost. Protože mu král přál odpočinek a klid, po kterém tolik bažil, neboť ho Adonis nikdy nezklamal. A tak nového písaře za něj hledal, ale žádný už nebyl jako Adonis.

Ciria, Kefalus ani Nárusius nejevili zájem stát se písaři, však nadaní byli po otci. Ciria hrála na lyru, Kefalus zasvětil život kněžskému, a z Nárusiuse se stal válečník. Pouze Thoás už ve svých šesti letech bral do ruky otcovo psací náčiní a pokoušel se psát. Otec miloval svého syna Thoáse ze všech svých dětí nejvíce, a proto se mu také nejvíce věnoval. Dítě vydrželo psát celé hodiny, nepatřilo, tak jako kdysi jeho otec, do spodiny. Brzy se stal miláčkem všech.

Malý Thoás se nelítostně dral za úspěchem. Od všech získával pomoc a pozornost. V patnácti letech dosáhl písařského umění a svému otci se tak podobal. Nádherné básně psal. Druzí ho vřele chválili a povzbuzen značně učil se lačně. Nadmul se pýchou a zvedl bradu, přivodí si tím jednoho dne velkou hanbu. Syn Thoás všemi milován, všemi povzbuzován, arogantním se stal. Jeho otec pokorou oplýval, zatímco jeho syn se pýchou nadýmal.

Thoás doposud vše zvládl, otec mu cestičku zametl. Věří, že všechno umí nejlépe, však plete se. Jeho píle polevuje a věří, že už není v čem se zlepšovat. Uplynul rok a uplynul druhý, král Akastores zjistil, že nenašel za písaře vhodnou náhradu. Povolal Adonise zpět do úřadu. Po tolika letech, znovu potřebuje Adonisovu moudrou radu.

Rodina uspořádala večeři na rozloučenou. Nejbližší usedli ke stolu, byli pohoštěni vodou i vínem, taktéž zvěřinou. Proslulý Adonis se toho večera poprvé opil, víno do hrdla lil. Když zábava skončila, podnapilý se potácel. Ještě nechtěl jít spát, ještě se do postele neskácel. V podivné náladě dostal inspiraci a na stěnu napsal pro syna verše:
Ten, kdo má cestičku ušlapanou.
Nikdy nepoznal námahu velkou.
Ten nikdy nenajde cestu svou.

Kdo uspěl ve svém životě snadno.
Ten stane se mistrem nesnadno.
Nedosáhne úspěchu žádného.

Kdo nezalévá s pokorou,
tomu sice zlaté sémě vykvete,
Moudrým se nestane,
pýše jistě propadne.

Adonis sepsal tuto báseň pro svého syna těchto pár moudrých slov. Napsal je na zeď jako to dělají opilci a pojmenoval báseň Přikázání proti aroganci. Thoáse báseň nijak nenadchla ani nepřesvědčila. Domnívá se, že urážlivá k němu byla. Každý den si ji četl a ve tváři přitom zlostně rudl.

Jeho otec pracoval u krále mnoho dní a jeho syn u básně trucoval. Přemýšlel syn, jak situaci zvrátit. Uchopil do ruky psací nástroj a jeho ruka se na stěně neobratně kymácí. Zkusil napodobit rukopis otce. Neměl v srdci žádnou bázeň, a tak přepsal otcovu báseň:
Ten, kdo se snaží, za cílem věrně žene.
Jako hora zlatem váží, ten nemá nikdy méně.
Kdo uspěl ve svém životě snadno.
Ten mistrem všech, to je známo.

Moudrost je pouze pro starce.
Úspěch je mladých zastánce.
Mladý vždy předčí staršího,
mladí mají anděla strážního.

Syn vždy překoná otce,
naučí se už po roce,

A jak chtěl udělat tečku za větou, nadmul se pýchou velikou. Ruka se mu smekla a čárka z toho vznikla. Avšak Thoás byl na sebe pyšný, proto zapomněl na chybu svou. Ve své aroganci myslel, že jeho písmo i báseň jsou lepší než otcovo. Věřil, že dříve opilý otec si rozdílu nevšimne.

Když se po mnoha dnech Adonis vrátil domů, zadíval se na zeď. Poté se poškrábal na hlavě a povzdychl si „Ach běda. Příliš jsem tehdy pil a napsal svou báseň neohrabaně.“ Jeho syn počínání otce pozoruje. Zrudnul, cítil se nesvůj. Hluboce se urazil, myslí, že nic nepokazil. Jenomže otec si povšimnul čárky na konci básně a usoudil: „Hle čárku za větou, nedopsal jsem báseň svou.“ Uchopil psací nástroj a dopsal ji:
Syn vždy překoná otce,
naučí se už po roce,
jak ze sebe udělat sobce.

Thoás zírá na zeď. Hluboce se urazil. Tolik času věnoval studii písma, přesto všechno jeho úsilí nestačilo. Najednou ho přesvědčilo umění svého otce. Udělal totiž chybu, otec vrátil mu to hladce. Syn pochopil moudrost svého otce a změnil se. Trest je někdy darem. Otevírá oči a donutí člověka spokojit se s málem. A tak příběh končí slovy kterými začal. Jistě je hodný poučení, protože dokonalý mezi lidmi nikdo není.