hezká:)

Je skutečně jen málo lidí, které člověku v takové chvíli pomohou a díky si zaslouží.

hezky to navazuje, povedené:-)

Věř, že jednou se splní...:-)

moc povedené:-)

To zažít by bolelo dlouho, jen doufat, že nenastane...pěkné:-)

zvláštní, něčím je mi to blízké, negativní atmosféra bezesmyslého všeho a přece to nevyzní pochmurně a člověku přijde, že je v tom mnohem víc, někdy, když se člověk potřebuje vypsat, tak to dokáže upoutat mnohem víc než si člověk myslí, mě to tedy upoutalo hodně:-)

Píšeš hodně živé texty, to je náhodou efektní, člověk si přesně představí onu situaci, a taky jsem se na konci usmíval:-)

Tak k tomu se těžko dá, co říct, soucítím, když jsem to nezažil. Ježto dnešní doba, co sžírá lidi psychikou a stát proti ní je šílené... Proč není ta první jizva dávno za námi jako milník minulosti a ta není motivací k překonávání dalších?

Dočetl jsem to do konce, nešlo jinak... silný příběh..Život je někdy nevyzpytatelný, ale dobré je, že oběť zachránil syn vraha, že bude určitě lepší než jeho otec.

Už jsem dlouho nečetl nic tak dokonalého, to myslím vážně, je to zvláštní, myšlenky člověka ve vězení si jen těžko kdo dokáže představit, ale vlastně proč ne, někomu skutečně pomůže najít sám sebe i to. Ono najít sám sebe je to nejdůležitější... být žula, proč se mi to nedaří...achjo:-)

inu povedené:-)

nedá se nic jiného než věřit...nezbývá nic jiného než věřit...

ty řádky říkají, že nezáleží na celku, ale na momentu...tedy, tak mě to přijde...jinak je to moc hezké, tak směrodatné, že má člověk pocit, že je nic:-)

Vcelku slušné, na slohovku, možná ten konec by chtěl trochu doladit ještě, člověk by čekal nějaké rozuzlení:-)..jinak, jěště by to chtělo přečíst a opravit drobné chybičky, či snad překlepy...ale být učitel, tak za jedna:-)

No já to přečetl jedním dechem, protože prožívám něco dost podobného. Říkal jsem si, přesně takhle bych se cítil, tohle bych udělal. Je mi to hodně blízké...

smutné, ale silné...co víc říct..

Buď doufat, že ano, nebo vědět, že ne... Naděje se najde vždycky, ve všem a člověk pak už jenom doufá, když se nic neděje a to bolí...

Člověk si celou dobu představuje osobu a na konci je deník, to mě dostalo, ale nakonec ono, svěřit se něčemu, co tě nebude kritizovat je milejší, že...:-)

Výpisy myšlenek mám nejradši, řeknou o člověku nejvíc, Jinak, nevím, mě Praha uklidňuje právě tím, že každý myslí na sebe a o mě se nezajímá, ale žít sám? To bych se asi brzy zbláznil... Vydrž, časem se určitě něco změní, i kdybys nechtěla:-)