NEZKROTNÁ ŽÁRLIVOST

Proč já musím zrovna mít tak žárlivého manžela? Tuto otázku jsem si pokládala už léta, krátce od naší svatby. A takový hodný a příjemný hoch to byl… Ne nadarmo mi moje mamka radila: „Jiřko, neber si ho! Žárlí na tebe a na všechny okolo! Budeš mít ze života peklo, věř mi…“.

Láska je však mocná čarodějka. A navíc, zpočátku mi to bylo velmi příjemné, když na mne žárlil. Alespoň jsem věděla, že o mne opravdu stojí. Krátce po svatbě se nám narodil první syn. Věřila jsem, že se chování Karla změní. Žili jsme v rodinném domku, nedaleko města. Karlovi vyhovovalo, že jsem byla na mateřské, s klukem doma. Sám se doma mnoho nezdržoval. Dětský pláč mu prý lezl na nervy, a proto se jeho útočištěm stala nejdříve hospoda, později i náhodné známosti. Ale to jsem zjistila až mnohem, mnohem déle.

Když byly malému Danielovi tři roky, nastoupila jsem do práce. Syna si vzala na starosti moje mamka, která s námi v rodinném domku přebývala. Peníze byly potřeba a tak nebylo zbytí. Karlovi se sice můj záměr vůbec nelíbil, ale po zjištění, že hodlám splnit náš sen a přispět svým výdělkem na nákup nějakého auta, svolil. Můj život se však od té doby zásadně změnil. Karel najednou začal domů chodit dřív než já a žárlivé scény byly na denním pořádku.

„Tak kdepak jsme dneska zase byli? A s kým?“, ptal se.
Nejdříve jsem na něho koukala nechápavě. Ale když jsem pochopila, že svoji otázku myslí smrtelně vážně, odpověděla jsem ještě s úsměvem.
„No, kde já bych asi tak byla. V práci přece! Kam jinam bych mohla jít! A pak jsem byla nakupovat, tak jako po každé. Večeři přece na mě chceš, ne? A samo se nic nenakoupí, to mi taky věř. Nakonec, copak ty bys mě někam pustil, žárlivče jeden?“, zavyčítala jsem si.
„Hm. V práci. To říká každá. A kdopak byl ten starší muž, co tě doprovázel do krámu? Viděl jsem vás. Nezapírej, nebo…“.
„Nebo co? Snad bys mě nechtěl uhodit? No tak to zkus, když ti to udělá dobře. Ten starší muž byl kolega, se kterým sedím v kanceláři. Měli jsme stejnou cestu, protože šel taky něco nakupovat. To víš, ten si své ženy hledí, aby se mu moc neudřela a není jako ty, kdo přijde z práce, ztropí žárlivou scénu a pak s sebou praští na gauč“, reagovala jsem taky už podrážděně.
„Tak kolega, jo? Každá tomu nějak říká. Ještě mi řekni, že si s ním tykáš…“¨.
„A jak jinak? To je přece běžný, že si spolupracovníci mezi sebou tykají. Na tom přece není nic špatného“, snažila jsem se Karlovi vysvětlit svůj postoj, ale věděla jsem, že to bude marné.
„Okamžitě se to změní a tykat si s ním přestaneš, nebo uvidíš! Slyšelas? Moc si mě nepřej“.
To už se v předsíni oblékal a já věděla, že se zase vrátí pozdě večer. Když zabouchl dveře, nervové napětí povolilo a já, jako už tolikrát od naší svatby jsem všechno řešila dlouhým pláčem. Mamka však na mě nesměla nic poznat. Nechtěla jsem, aby to bolelo také ji…

Čím dál tím častěji jsem si připadala jako zločinec, kterého je třeba sledovat. Manžela jsem cítila stále za sebou. Všude se mnou chodil. Nakupovat, k holiči, k lékaři, jen abych neměla možnost s někým promluvit. Vadilo mu i to, když jsem pozdravila na ulici svého známého z mládí a žárlivé scény po příchodu domů byly pak čím dál tím nepříjemnější. Chodil za mnou i do práce a já pro klid v rodině jsem si alespoň v jeho přítomnosti se svým kolegou vykala. Neviděla jsem východisko z této situace a nejhorší bylo, že většinu žárlivých výstupů sledoval i můj už pětiletý syn. Dalo mi pak mnoho práce utěšit jej a zakrátko jsem zaznamenala, že se svého táty bojí.

V té době jsem zjistila, že jsem znovu v jiném stavu. Bylo to tak trochu proti mojí vůli, ale nakonec ze strachu, aby mě Karel nezbil, jsem jeho chtíči podlehla. Myslela jsem přitom i na Daniela. Vždyť by mu tady na tom světě už nikdo nezbyl, kdyby mi Karel ublížil…

„Tak vidíš. Budeš zase hezky doma vařit, prát a starat se o dítě. Tak se mi to líbí!“, tak ohodnotil moje sdělení, že budeme v brzku čtyři, Karel. Bylo mi to moc líto, ale nedalo se nic dělat. Navíc mne navždy opustila moje mamka a tak jsem opravdu na všechno zůstala jen a jen sama. Krátce před Vánocemi se nám narodil druhý syn Marcel. Pro mne tak nastal opět známý kolotoč, kdy jsem se zcela věnovala oběma dětem. Jít jen tak do města nebo ke kamarádce, bylo zcela nesplnitelným přáním.

„Ty nemáš co dělat? Já myslel, že támhle je vyprané prádlo, které je třeba vyžehlit! Žádná kamarádka! Ještě byste mě tam pomlouvaly! Jestli chceš, půjdu v neděli k Ivaně s tebou“.

To jsem z pochopitelných důvodů nechtěla. Věděla jsem dobře, že v Karlově přítomnosti bych si neměla s Ivanou o čem povídat.
„Tak pozvi Ivanu k nám!“, navrhl pro mě překvapivě Karel.
Po krátkém váhání jsem na jeho nabídku přistoupila. Snad se nebude pořád zdržovat v obýváku, uvažovala jsem přitom a já budu moci při povídání s Ivanou i ty košile vyžehlit. Přes všechny ústrky jsem nedokázala svoji situaci nějak razantněji řešit.

Ivana byla o tři roky starší než já. Na rozdíl ode mne bezdětná a rozvedená. V neděli přišla upravená, namalovaná, prostě jako ze žurnálu. Žasla jsem. Nepoznávala jsem svého muže. Byl pozorný, milý, s Ivanou se výborně bavil a mně to připomínalo naše společné začátky. Také se ke mně tak choval, když jsme spolu kdysi jen tak nezávazně chodili… Ten večer s Ivanou odcházeli společně. Nenechal si vymluvit, že ji musí doprovodit a Ivana s tím bez výhrad souhlasila. Odvezl ji naším právě nedávno zakoupeným autem. Domů se vrátil krátce před půlnocí a k mému údivu si pro tentokrát odpustil štiplavé poznámky „koho že jsem tam v ložnici zase měla, když on nebyl doma“. Bláhově jsem si myslela, že snad přítomnost mojí kamarádky ho z jeho věčného žárlení vyléčí.

Ivana k nám od té doby chodila čím dál tím častěji. Nezlobila jsem se, když občas přiložila i ruku k dílu a pomohla mi s péčí o dva kluky. Tehdy už Danda chodil do třetí třídy a Marcelovi byly čtyři roky. Táty se stejně jako jeho bratr v určitých situacích, kdy Karel na mne křičel, bál. Ale snažila jsem se oběma klukům vysvětlit, že to je jen jeho a moje věc. Protože oba byli ještě poměrně malí, musela jsem volit cestu velmi opatrnou, často inspirovanou pohádkami, kde dobro vždycky vítězilo nad zlem. Se střídavými úspěchy se mi to sice dařilo, ale přes veškerou snahu vztah obou synů k tátovi zůstával chladný a Karel mi to mnohokrát vyčetl, jako by to byla moje vina.

Stalo se téměř pravidlem, že Ivana k nám chodila každé nedělní odpoledne. Pro Karla bylo samozřejmostí, že vždycky byl doma a předháněl se v pozornostech vůči ní. Nijak nápadné mi to nebylo. Byla jsem ráda, že alespoň v neděli odpoledne u nás panuje příjemná rodinná atmosféra, bez hádek a výčitek a mohli jsme se beze strachu bavit o všech problémech, které se během týdne nashromáždily.

Uběhlo dalších pět let tohoto pro mne značně stereotypního života. Nedělní odpoledne s Ivanou už se také nekonala. Nahradila je moje nedělní samota, když Karel prohlašoval, že alespoň v neděli si musí „užít život beze mne“ a většinou doma nebyl. Já jsem však nikam nesměla a upřímně řečeno, ani mě to nenapadalo. V té době už Karel ani raději neříkal, kam odchází. Spokojila jsem se s tím, že kromě občasných žárlivých výčitek alespoň přestal domů chodit opilý a choval se pro mne tak nějak „v mezích normy“.Po zbytek týdne jsem se pomalu smiřovala s tím, že bez Karla nikam nemůžu. Neznala jsem co to je zúčastnit se nějakého společného večírku s kolegy v práci, návštěvy kina nebo divadla s někým jiným než s ním.

Jednoho odpoledne zazvonil telefon. Právě jsem dovařila oběd na zítřejší den, protože jsem věděla, že Karel bude doma. Ve spěchu jsem doběhla do předsíně a zvedla sluchátko.
„Ivana“ , ozvalo se na druhém konci.
„Ahoj, děje se něco? Už jsi u nás tak dlouho nebyla. Stalo se něco?“, ptám se.
„Mohla bych s tebou mluvit?“, Ivanin hlas se chvěl a já věděla, že mi chce sdělit asi něco důležitého.
„Ale do telefonu ne!“, pokračovala.
„Můžu přijít? Karel není doma?“, zeptala se ještě a čekala co odpovím.
„No samozřejmě. Přijď. Ani kluci doma nejsou. To víš, už jsou velcí. Danda má školu do čtyř a Marcel bude v družině taky do čtyř. Domů už přijdou sami potom…“. Ivana zavěsila.

Netrvalo půl hodiny a já uvítala Ivanu v předsíni. Byla bledá, pohublá, všimla jsem si, že není ani nalíčená tak, jak bylo vždycky jejím zvykem. Uvařila jsem kávu a usadily jsme se spolu v obýváku.
„Tak povídej. Co se děje?“, začala jsem netrpělivě.
Ivana se na mě dlouze zadívala.
„Víš, nevím jak začít. Je mi to trapné, vím, že ti způsobím bolest, ale už si to nemůžu nechat jen pro sebe“, začala své vyprávění.
“Tak do toho! Snad mě to neporazí! Jsem na ledaccos zvyklá“, vybízím Ivanu a začínám mít trochu tísnivý pocit.
„Karel…“, zašeptá Ivana a napije se horké kávy z mého svátečního hrnečku.
„Co Karel? Můj Karel? Stalo se mu snad něco? Mluv proboha!“, nabádám Ivanu ke sdílnosti. Položila hrneček se skoro dopitou kávou, podívala se na mne uslzenýma očima a pokračovala.
„Ano, tvůj Karel. Opustil mě“.
„Jak opustil? Vy jste spolu…“, ani se mi nechtělo doříct, co si vlastně myslím. Karel a nevěra? No to snad ani ne…
„Říkala jsem ti, že ti způsobím asi bolest. Ano, měli jsme spolu poměr. Už dlouho… Prakticky od doby, kdy byli tvoji kluci malí a já k tobě chodila každou neděli na návštěvu, pamatuješ? Po prvé mne Karel vezl od tebe autem, tehdy jste ho měli nové. Ale znali jsme se už předtím z hospody… Pak jsme se pravidelně scházeli v jeho bytě“. Ivana se nadechla a já tu tíhu nově získaných informací prostě nemohla unést.
„Ty ses milovala s mým Karlem? Ty štětko? To seš kamarádka a máš ještě odvahu sem vůbec přijít a se mnou se o tom bavit? Jak jsi mi to mohla udělat? A takovou dobu? Nestydíš se? Vypadni!“ Intenzita mého hlasu postupně narůstala a já cítila, že to je další mezník mého dosavadního soužití s Karlem.
„A cos povídala? Karel, že má nějaký byt? A kde by ho tak asi vzal?“, navázala jsem na Ivaninu poslední zmínku.
„Ano, má byt. Je mi to líto, že ti musím sdělovat takové věci, ale donutily mě k tomu okolnosti. Dnes ráno Karla v práci sebrala policie. Před 14 dny, to jsem s ním v bytě byla naposledy, mi sdělil, že se mnou končí! Má prý nějakou jinou, sice starší, ale prý „šikovnější“, však víš, jak to myslím. Nejdřív mě to sebralo, ale později jsem si uvědomila, že jsem to vlastně chtěla udělat i já. Jeho věčné žárlení a pronásledování mi už lezlo na nervy. Nechtěla jsem už dál snášet jeho výčitky, doprovázené alkoholem a občasným bitím… Jsem přece jenom na rozdíl od tebe v podstatě svobodná ženská. Obdivuji tě, žes to tak dlouho vydržela…“. Ivana se zvedla z pohodlného křesla. Teprve teď mi došlo, že před dvěma roky změnila zaměstnání a pracovala ve stejné firmě jako Karel.
„No počkej. Teď nikam nepudeš. Když jsi řekla A., řekni taky B. Proč Karla sebrali? Tak mluv!“.
Ivana se znovu posadila.
„Moc toho nevím. Prý nějaké nesplácení úvěru, protože peníze na koupi toho bytu, kde jsme se po celá léta scházeli, si měl Karel vypůjčit údajně prostřednictvím nějaké třetí osoby a nějak jí zapomínal splácet… Ale na vazbu prý to nevypadá, jen se vyhýbal výslechům. Možná se ti vrátí večer. Ale já už ho nechci do smrti vidět, promiň. Chtěla jsem jenom, abys to věděla a začala konečně taky něco proti takovému násilníkovi dělat“.

Zvedla se z křesla a tentokrát s definitivní platností odešla. Nezmohla jsem se na žádnou reakci. Jen jsem cítila, že se ve mně něco zlomilo a dál nebudu Karlovi dělat jen služku a slepě vyhovovat jeho přáním a tužbám.

Bylo krátce před půlnocí, když jsem slyšela zachrastit klíče v zámku domovních dveří. Seděla jsem v kuchyni a nedokázala ani plakat. Ta léta soužití s Karlem mě prostě vytrénovala k neuvěření a jen tak mě něco nedokázalo rozházet. Karel vešel do kuchyně.
„Ty nespíš? Proč nespíš?“, zeptal se, jako by nic.
„Kdes byl?“, reagovala jsem bez známek vzrušení v hlase.
„Zdržel jsem se v práci. Měli jsme uzávěrku…“, snažil se mě přesvědčit.
„A sám?“, pokračovala jsem ve výslechu, očekávajíce nějakou reakci.
„Co to je za otázku? No jasně že sám! Na rozdíl od tebe nesedím se žádnou kolegyní ani kolegou“, reagoval podrážděně.
„Ale za to seš kamarád s policajtama, co? Drželi tě tam hodně dlouho?“.
„O..odkud to víš?“, podíval se na mě překvapivým pohledem.
„Na tom nezáleží. A vím nejen to. Vím taky, žes mě léta podváděl s Ivanou, chlípníku jeden. Zatím co já jsem ti doma dělala služku, ty sis užíval. Ber na vědomí, že s tebou končím. I moje trpělivost dosáhla svého vrcholu. Rozvedu se s tebou!“.
„Co že uděláš? Cha, cha. Už tě vidím! Nebudeš k tomu mít odvahu, ty…“, následovalo několik nepublikovatelných výrazů.
„Co si o sobě myslíš? Seš neupravená, nemoderní a věčně unavená ženská. Myslíš, že nějakého chlapa to dokáže přitahovat?“.
„A proč jsem unavená a podle tebe neupravená a nemoderní, to si neuvědomuješ? Tys zapomněl, žes mě po celá léta nikam samotnou nepustil a kromě péče o děti jsem znala jen práci a práci? Nestydíš se? Sbal si svoje věci a vypadni! Vlastně máš kam. Byt, který si nějak zapomněl splácet, tě určitě rád přijme! Slyšíš? Okamžitě vypadni!“ . To už jsem nedokázala být klidná a hlasitě jsem křičela. Ze skříně jsem sundala velký kufr a horečně do něj začala skládat Karlovy věci.
„Okamžitě toho necháš, slyšíš?“, Karel se ke mně přibližoval a já v jeho ruce zahlédla cosi blýskavého. Hozený nůž se zabodl do obývací stěny jen pět centimetrů ode mne.
„Příště se trefím líp, to mi věř!“.
Sama nevím, kde se ve mně vzala ta odvaha. Nejen, že jsem nepřestala házet Karlovy věci do kufru, ale ve spěchu jsem popadla sošku madony, kterou jsme v obýváku měli a hodila ji po něm. Neřád stihl uhnout. V té chvíli se probudil Daniel a vešel do obýváku.
„Co se to tady děje? Mami, tati, nechte toho!“, křičel, když viděl, že Karel se mne snaží škrtit a já se jeho sevření vší silou bráním.
„Volám policii!“, zakřičel, když viděl, že jeho snaha nás dva od sebe oddělit bude marná. Na druhé straně obývacího pokoje jsem zahlédla uplakané oči mladšího Marcela.
„Pusť mě! Copak nevidíš ty děti?“Snažila jsem se vymanit z Karlova sevření.
„Zničím tě. Nezbavíš se mě, pamatuj si to“. Karlovo sevření povolilo. Ve spěchu přihodil do kufru ještě pár svých osobních věcí a vyběhl z bytu.
„Na policajty tu čekat nebudu. Na ty si tu počkej s těmi parchanty sama. A kluky taky ode dneška neznám.“
Zabouchla jsem za ním dveře. Jako ve snách jsem zamkla na dva západy a klíče nechala v zámku. Zhroutila jsem se v pláči na podlahu. Slzy přinášely potřebnou úlevu. Oznámení na policii jsem nakonec nepodala. Stejně by Karel všechno zapřel.

Kolegyně v práci mne objednala u svého známého právníka a já s jeho pomocí podala žádost o rozvod. Pokud jsem se ale domnívala, že budu mít klidnější život, mýlila jsem se. Karel se zachoval stejně a nekonečně se táhnoucí a psychicky vysilující spory a tahanice u soudu nejdříve o majetek, později o děti, nebraly konce. Karel dokázal využít všech i těch nejpodlejších způsobů, jak mne před soudem znemožnit. Trvalo to téměř rok, než jsem do svého nového občanského průkazu mohla nechat napsat slůvko „rozvedená“ a oba kluci byli svěřeni do mojí péče. Vrátila jsem se ke svému svobodnému příjmení a nechala přejmenovat i oba syny. Nechtěla jsem, aby se jeho příjmením honosili, když on po prohraném soudu se jich zřekl. Ani tehdy jsem ale nezískala potřebný klid. Kdykoliv jsem vyšla z domu, cítila jsem za sebou Karlovy kroky. Mnohokrát jsem ho viděla, jak mne před domem fotí. Dodnes nevím, k čemu mu tyhle fotky byly. Snad nedokázal zkrotit svoji žárlivost, i když už si na mne nemohl dělat žádné nároky. Oba kluky ignoroval a o setkání s nimi nestál. Stejně by to neskončilo jinak, než v nejlepším případě hádkou. Často mě navštěvovali sociální pracovníci, aby prověřili moji péči o ně. Věděla jsem, že podnět k tomu vždy dal Karel. Jeho schopnost psychicky deptat člověka, kterého nenáviděl, byla nevyčerpatelná. Od Ivany, se kterou jsem se zase občas tak nějak ze solidarity stýkala, jsem věděla, že žije ve svém bytě s jakousi Marií. Za spáchaný podvod dostal podmínku a trest veřejně prospěšných prací. Konečně mne přestal pronásledovat a já se ujišťovala, že budu mít trochu zaslouženého klidu. Po dobu dalších dvou let, kdy jsem se zcela věnovala výchově svých dětí, se mi to i vyplnilo.

Danielovi bylo už osmnáct a Marcelovi třináct let. Oba bratři spolu vycházeli vzorně. Snad proto, že doma v době svého útlého dětství nic dobrého neviděli, jejich sourozenecká láska byla bez chybičky. Jednoho letního podvečera se vrátili domů s vážnou tváří.
„Co je? Stalo se něco?“, ptám se starostlivě, protože neslyšet se moje kluky smát je buď známka nějakého maléru nebo blížící se nemoci.
„No, mami, máme hlad a pak ti budeme vyprávět. Budeš koukat!“.
Vyndala jsem z ledničky připravenou večeři a s kluky se usadila v kuchyni.
„Tak povídejte. Jsem jedno ucho. Copak jste tak neuvěřitelného prožili?“, vybízím je k vyprávění.
„Byli jsme u našeho rybníka, však víš. Jen tak trochu si zaplavat s holkama…“.
„S holkama?“, obracím se na Dana.
„Ty už snad nějakou máš? Nebo ty Marceli?“, říkám s neuvěřitelným otazníkem v očích a přitom si uvědomuji, že ta dnešní mladá generace nějak dříve a rychleji dospívá.
„Ale mami, co si to myslíš“, ozývá se Daniel. „To jsou jen spolužačky ze školy, víš? A hlavně kamarádky. Vzaly mezi sebe i Marcela, i když je proti nim ucho, viď?“, usmál se na bráchu a mně se ulevilo.
„Hm, je to tam s nima fajn“, odtušil Marcel.
„Ale povídej dál!“
„A když jsme s holkama doplavali na druhý břeh k lesíku“, pokračoval Dan ve svém vyprávění, „zaslechl jsem z lesního porostu nějaký divný zvuk. Jako by tam někdo sténal či co. Nejdřív jsem si myslel, že se mi to jen zdá, ale za chvíli se ten zvuk ozval zase. A to už jsem ho neslyšel jen já, ale i Marcel a Pavlína. Chvíli jsme se rozhodovali, jestli se tam máme jít podívat nebo ne. Nakonec jsem tam byl vyslán já, jako nejstarší. A mami, představ si, našel jsem tam nějakou paní. Byla celá zkrvavená, napůl v bezvědomí, občas zasténala. Zavolal jsem sanitku a odvezli ji do nemocnice. Doktor pak říkal, že jsem jí zachránil život. Kdo jí mohl takhle ublížit…“.
Byla jsem na Dana hrdá a pochválila jsem ho. Za pár dní jsme na zážitek zapomněli a život se dál odvíjel svým obvyklým a stále se zrychlujícím tempem.

Bylo krásné babí léto, ke konci září, když v podvečer se ozval u našeho bytu zvonek. Byla jsem s klukama jako většinou doma.
„Nemáte pozvanou nějakou kamarádku?“, ptám se cestou do předsíně. Oba synové zavrtěli hlavami a já otevřela dveře. Neznámá žena, padesátnice, odbarvených blond vlasů, na první pohled sympatická.
„Dobrý den“, povídá mi.
„Nezlobte se, ale máte syna Daniela?“
„Ano, ale – provedl snad něco?“, přemítám, zda jsem v poslední době nepřehlédla nějaký jeho průšvih. Ale nic mě nenapadá.
„No – provedl – jak se to vezme. Zhruba před třemi měsíci mně zachránil život. Prý mě nalezl v tom lesním porostu, jak jsem se dozvěděla od doktora v nemocnici. A tak jsem se rozhodla mu dneska poděkovat. Můžu dál?“.
„Jistě. Pojďte!“, otevírám dveře doširoka a pouštím neznámou dovnitř. Usazuji ji do nové sedačky a volám Daniela.
„Pojď sem. Máš návštěvu! Dáte si kávu?“, otáčím se k neznámé ženě.
„Když vás to nebude obtěžovat, tak raději čaj. Zatím moc kávu nesmím, musím se šetřit“.
Uvařila jsem šálek dobrého čaje všem a společně s Danielem a Marcelem, kterého jsem mé neznámé představila, jsem se usadila v obýváku naproti ní.
„Danieli, díky za to, žes mě v tom křoví nenechal svému osudu a našel odvahu se tam jít podívat. Dneska, nebýt tebe, už bych tady asi nebyla. A tady máš něco za svoji duchapřítomnost a odvahu!“, z kabelky vytáhla malou, krásně zdobenou krabičku a podala ji Danielovi.
„Ale já – já nic nechci!“, snažil se bránit Daniel. Ale neznámá žena se nedala odbýt a donesené, jak jsme později zjistili, luxusní hodinky si Daniel nakonec vzal.
„A když už jsme se takhle sešli, co se vám to tehdy vlastně stalo?“, ptám se já a oba kluci zůstávají sedět u stolu, zvědaví, co se dozví.
„Promiňte, zapomněla jsem se představit. Marie Nováčková… . Víte, žila jsem poslední tři roky s druhem. Z počátku to bylo nádherné. Byl pozorný, milý, nikdy jsem takový vztah nepoznala. Ale později, když jsem chtěla jít ke kamarádce, nebo jen tak se projít do města, hrozně žárlil. Pronásledoval mě na každém kroku a neustálé stresové situace přinášely jen vzájemné hádky, doprovázené nakonec i jeho nadměrným pitím a občasným násilím vůči mně“, odmlčela se Marie a napila se horkého čaje.
Něco mi to připomínalo, ale nedokázala jsem ani špitnout.
„A toho dne jsme spolu šli na procházku do lesa u toho rybníka, co mě váš Dan našel. Pohádali jsme se. Příčinou byla zase druhova žárlivost, nesnesl, když jsem na procházce pozdravila svého známého, se kterým jsem se předtím neviděla řadu let. Já nevím, ale snad se mu nějak „hnulo v hlavě“, prostě najednou měl v ruce tlustou větev a já cítila jen silný úder do hlavy a když jsem upadla na zem, v povědomí i několik ran do celého těla. Probrala jsem se až v tom lesním porostu. Jak jsem se tam dostala, to dodnes nevím“.
“A váš druh?“, zeptala jsem se s účastí.
„Nikdy v životě už ho nechci vidět. Když jsem příčinu svého úrazu sdělila lékaři, nemohl jinak, než to oznámit na policii. Pokud vím, tak Karla zavřeli, teď je ve vazbě pro pokus vraždy“.
„Karla?“, zatajil se mi dech a stále jsem doufala, že moje podezření vyjde jen naplano. Potají jsem naznačila klukům, aby do debaty nezasahovali.
„No ano. Karla Pěnkavu. Kdybyste náhodou to jméno někdy slyšeli, hodně velkým obloukem se jeho nositeli vyhněte. Nebo dopadnete hůř než já. A teď ještě jednou děkuji Danielovi a nebudu dál obtěžovat“, Marie se zvedala se sedačky a já nebyla mocná slova.
Doprovodila jsem Marii ke dveřím. Dodnes nevím, proč jsem nesebrala odvahu a neřekla jí, kdo jí vlastně zachránil život. Snad představa, jak jsem mohla skončit, kdybych se před lety s Karlem nerozešla, mi v tom zabránila.

Po druhé jsem se s Marií viděla u soudu, kde jsem se jako divák zúčastnila přelíčení. Tam jsem teprve Marii sdělila, že ji vlastně zachránil Karlův syn. Marie se od té doby stala mojí nejvěrnější a nejmilejší kamarádkou a klukům druhou mámou. Karel za pokus vraždy dostal deset let natvrdo. Vyléčí to jeho nezkrotnou žárlivost natrvalo? Kdo ví…