Klaun jako vyšitej

Co se to děje? Pomalu otevírám oči, které pálí a neuvěřitelným způsobem slzí. Hlava mi třeští. Zvolna si začínám uvědomovat, že sedím na ulici, zády opřený o popelnici. Je noc, či spíše ráno, trochu chladnější na toto téměř už jarní roční období.
"Rudlo, prosím tě, prober se! Slyšíš mě?".
Otáčím hlavu nalevo. Jde to, ale těžce. Mlhavě vidím siluetu postavy. Můj pozvolna se vzpamatovávající mojek si začíná uvědomovat, že je to Pepa. Můj kolega z baru, dochází mi vzápětí.
"Pe...Pepo! Co se to se mnou děje?". Sahám si rukou na obličej, na kterém cítím cosi lepkavého a teplého. S údivem se dívám na svoji červenou dlaň.
"HURÁ!", slyším v tu chvíli ještě zdaleka Pepův hlas.
"Žije! Neboj se, budeš v pořádku! Sanitku jsme už volali! Hlavně, že mě vnímáš! Slyšíš, Rudlo?".
Němě jsem přikývl a v hlavě mi zadloubalo. Pepa vytáhl kapesník a snažil se mi zastavit krev, řinoucí se z roztrženého obočí.
"Ssss...", reagoval jsem na bolest a snad ta mne přivedla ještě více k vědomí.
"Pepo, kde jsem se tady vzal?", ptám se už po druhé, protože mozek si stále ještě odmítá vybavit nějaké podrobnosti.
"Opravdu si na nic nevzpomínáš? Ten mrzák po nás přece střílel!".
V dálce slyším kvílivý zvuk přijíždějící sanitky a už vím, že to poslední, co jsem před ztrátou vědomí vnímal, byla rána a následný neklamný pocit, že jsem právě přišel o své oči...

Byl to večer jako každý jiný. S Pepou jsem už hodně let pracoval v restauraci, spojené s barem uprostřed města. Podnikání se celkem dařilo. Několik stálých hostů k nám chodilo pravidelně. Jarda, Jitka, Honza, Alena... Byla s nimi vždycky dobrá zábava.
"Tak Rudlo, copak nám nabídneš dneka?", slyším už od vchodu Alenin hlas. Přichází s Honzou, tak jako skoro každý pátek a v patách za nimi Jitka s Jardou.
"Já, co vám nabídnu? Snad co vy si budete přát, ne?". Pokládám čistý ubrus na stůl, u kterého vždycky všichni čtyři sedí.
"Večeře dneska nebude?", ptám se, protože tuhle společnost dobře znám. Za chvíli už přináším čtyři obložené talíře s čerstvým uherákem a šunkou, ozdobené okurkami a plátky sýra.
"Rohlíky jsou na stole! A co budete pít?".
Nápojový lístek otevřela Jitka.
"Modrý Portugal! Ten nám u tebe vždycky chutná", odtušila a všichni ostatní souhlasně pokývali hlavami.
"A kde máš Pepu?", shání se po mém společníkovi.
"Obsluhuje ve vedlejší místnosti, nějak je tu dnes víc plno, než jindy".
"Pane vrchní, platím!", ozývá se v tu chvíli od vzdálenějšího stolu a já odcházím od svých známých, plnit svoje pracovní povinnosti.
"Večer přijdu, když bude čas", říkám cestou k dalším hostům.

Kolem osmé večer se pomalu hosté začali vytrácet. Snad to bylo tím, že večerní utkání hokejistů na probíhajícím mistrovství světa chtěl každý sledovat doma. Ve vedlejším sále, kde se návštěvníkům věnoval Pepa, zůstal jediný host. Starší muž, kolem sedmdesátky, drobnější postavy, v klidu dojedl své vepřo knedlo zelo a objednal si v pořadí už asi páté pivo.
"Pane, nechci vás nijak vyhazovat, ale i my musíme šetřit. V sále jste zůstal sám, jak vidíte. Nechcete si přesednout vedle? Já bych tady zhasl světlo", opatrně vysvětloval svůj požadavek Pepa. Ne všichni hosté měli nějaké přesuny při své večeři rádi a proto bylo třeba postupovat opatrně a diplomaticky.
"Můžete tam v konzumaci pokračovat. I to pivko vám tam odnesu, jestli chcete. Co říkáte?".
"Pivo si odnesu sám. A kam že si to mám přesednout?".
"Vedle pane, vedle. Stolů je tam volných více, můžete si i místo vybrat. Pojďte". Pepa usadil hosta nedaleko naší společnosti.
"Á, staří známí! Zdravím! Chutnalo?", ptá se s nepředstíranou profesionalitou, aniž čeká na odpověď.
"Za chvíli si k vám přisednu. Vypadá to, že pro dnešní večer už bude klid a všechno zvládne Rudla. Nenechte se rušit", mizí v zázemí restaurace.

Pepa měl pravdu. Netrvalo dlouho a přisedl si k našemu stolu. Venku začalo hustě pršet.
"Tak přátelé, máte mě tady", přivíral pootevřené okno.
"Co pijete? Portugal? No dám si taky s váma skleničku", nalévá Pepa z přinesené láhve. Večer hrajeme ten hokej, co kdybychom si pustili televizi? Nevadilo by vám si zafandit v restauraci?".
"A ty tady nějakou máš? Nikdy jsem tady žádnou neviděl!", ptá se Honza.
"Vždy připraven na každou situaci! Jako byste mě neznali", s úsměvem opáčil Pepa.
"Přece ji tady nebudu vystavovat, abych z provozu ještě platil, ne? Máme ji v zázemí jako dekoraci a když je příležitost jako dneska...".
"No, špatné by to nebylo, ale co ostatní hosté a naše ženské? Přežijí to taky?".
"Holky, co říkáte, budeme se dívat na hokej?", obrátil se Pepa na Jitku a Alenu.
"No, abych řekla po pravdě, myslela jsem, že do půl desáté budeme doma a budem se s Honzou koukat v klídku v našem obejváku na novou plazmu, protože mistrovství světa taky sleduju. Ale když je to takhle, může to být zajímavé a nic proti tomu nemám", usadila se Alena pohodlněji ve své židli.
"A ty Jitko?".
"S váma mužskejma je kříž. Sice hokeji nefandím, ale když je to mistrovství... S Jardou bych nevydržela, viď", usmála se na něho. "Stejně mě chtěl dneska před utkáním poslat ke kamarádce. Uvidím tady. Možná se mi ještě hokej zalíbí i když tomu moc nevěřím!".
"Jsi moje zlatíčko", zašeptal Jarda Jitce do ouška a spolu s Pepou začali ladit na baru místěnou televizi. Několik málo zbývajících hostů srazilo stoly k sobě a restaurace se v mžiku proměnila v docela obstojný malý kinosál. Uzamkl jsem restauraci, klíče nechal v zámku a na dveře vyvěsil cedulku "OBSAZENO". Tak nás nikdo nově příchozí nevyrušoval a i já jsem při občasné obsluze mohl v pohodlí sledovat hokej.

U stolečku zůstal sedět jen nám neznámý muž z vedlejší místnosti, který v poklidu popíjel své šesté pivo. Když viděl, co se chystá, obrátil se na Pepu s otázkou.
"Nemohl bych si přisednout k vám? Víte, trochu špatně slyším, oči už taky tolik neslouží a rád bych z toho hokeje taky něco měl. Smím?".
"Náš host, náš pán!", nezapomněl Pepa svoji profesi.
"Jen pojďte dědo! Smím vám vůbec tak říkat?", zalekl se toho, co z něj bezprostředně vypadlo za slovo.
"Promiňte pane,", chtěl se omlouvat.
"Vůbec se neomlouvejte, vždyď děda už jsem dávno! A říkají mi Ota, pro přátele Otíček, aby se vám to lépe pamatovalo!".
Otíček vzal svoji židli a posadil se mezi nás. Ze začátku hlavně Jitka s Alenou nebyly nadšené, ale později poznaly, že jsme ke stolu získali bezvadného společníka. Sršel vtipem. Anekdoty z něj padaly jedna za druhou a salvy smíchu se ozývaly nejen od našeho stolu, ale i od stolů nám nejbližších.
"Otíčku, kde jste se naučil takhle perfektně bavit lidi?", ptal se Pepa. To už bylo krátce před začátkem hokeje a svoji židli ke stolu jsem si přisunul i já.
"Rudla", představil mě Pepa našemu baviči.
"Bavit lidi jsem se naučil v cirkusu, kde mě to naučil život", odpovídal Otíček na položenou otázku. "Pořád po štacích, v maringotce, po světě, bez stálé střechy nad hlavou, prostě kočovný život. Ale krásný...", zasnil se.
"Fakt v cirkusu? A co jste tam vlastně dělal?", chtěl jsem ukojit svoji zvědavost.
"Pane šiditeli, pane šiditeli!", zapitvořil se. Klaun jako vyšitej.
"Takže už víte, co jsem dělal. A nedivte se. Tam vtípky a fórky byly na denním pořádku, až mi to někdy lezlo na nervy, věřte mi". Odmlčel se, protože utkání se Švédy o postup do čtvrtfinále právě začalo.

V naší malé restauraci zůstalo asi dvacet hostů. Od začátku hokeje panoval naprostý klid, přerušovaný jen cinkotem pokládaných sklenic a občasnými výkřiky fanoušků.
"Proboha ten Procházka to hraje jako ponocnej, takhle asi nevyhrajem!".
"Patero, ty vole, slepoune, potřebuješ širší branku a silnější brejle!".
Ale ve vzduchu bylo cítit napětí. Všichni čekali, až zazní toužebné GÓÓL! Náš klaun sledoval utkání beze slova. Jakoby předtím vystřílel všechnu munici. Jen občas nás objal kolem ramen. Skončila první třetina a gól nepadl.

"No, nic moc", ujal se zase slova klaun Otíček, jak jsme mu všichni spontánně začali říkat, když napětí ze zápasu o přestávce pominulo.
"To já zažíval jiné nerváky. Pamatujete na utkání s Rusákama v šedesátém devátém? A na Golonku, když se radoval ze vstřeleného vítězného gólu a celý národ vyšel do ulic? Tehdy jsme taky zrovna byli doma a sledovali ten boj Suchého, Pospíšila a dalších tehdejších hvězd...".
Koukali jsme na něho nechápavě.
Teprve teď pochopil, že jsme jiná generace a v době, o níž hovoří, se někteří z nás možná právě narodili.
"No jo. Zase jsem zapomněl, jak jsem starej", konstatoval."Ale byly to nezapomenutelné zážitky!". Přihodil několik vtipů o hokejistech a začínala druhá třetina.

Napětí s přibývajícím časem vzrůstalo. Několikrát jsem se musel vzdálit, abych donesl hostům objednané pití, ale jedním okem jsem také přitom sledoval hokej. Coí je to platné. Společně s fotbalem je to náš národní sport a úpspěchy i neúspěchy na mistrovství světa vždycky dovedou národ sjednotit. Kéž by to tak vydrželo napořád, honilo se mi hlavou, když jsem se vracel k našemu stolu. Klaun Otíček opět mlčel. Snad nechtěl průběh zápasu rušit, kdo ví. V přestávce mezi druhou a třetí třetinou, kdy stav byl stále 0:0, již někteří hosté nervově nevydrželi. Zinkasoval jsem je a odešli. V restauraci zbyli pouze moji dva kamarádi s partnerkami, Otíček a já s Pepou. Třetí třetina začala.

"Láhev Portugalu na mě! Vždycky, když objednám já, vyhrajeme!" nechal se slyšet Otíček. Bleskově jsem přání vyhověl. Obdobně se později zachoval i Jarda s Honzou. Ale stále nic...
"Snad si ten gól budeme muset dneska namalovat, ne?", odtušil Otíček, když opět jedna z našich útočných akcí skončila neúspěšně.
"Hele koukej, už nám ho tam vezou", ozval se v tu chvíli Jarda. A skutečně. Švédský útočník se v tychlém sólu blížil k Milanu Hniličkovi. Rozklek - ale ta černá potvůrka si opravdu mezi betony brankáře svoje místo našla. Nespokojeností jsme zamručeli.
"Bohužel prohráváme 1:0! Účast ve čtvrtfinále se nám pomalu vzdaluje". V hlase televizního reportéra bylo slyšet smutek.
"A můžeme to zabalit", konstatuju i já. "Na Śvédy prostě neumíme zahrát, to je stará pravda".
"Neházej flintu do žita. Chybí deset minut do konce a to je v hokeji strašně dlouho", zachovává si Honza optimismus. Jitka s Alenou mlčí. Jen Jitka poznamenala, že na tom hokeji přece něco bude a už se nedivila Jardovi, že se na každé utkání těší.
Běžela třináctá minuta, když se konečně ozvalo dávno vytoužené: GÓÓL!. Hlas reportéra rozčílením přeskakoval a tak chvíli trvalo, než jsme se dozvěděli, že střelcem tak důležitého gólu byl kapitán Rajchl. I naše ruce vyletěly v tu chvíli nahoru a zařvali jsme si z plna hrdla. Pocítil jsem, jako by se klaun Otíček nějak ke mně víc natlačil, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Snad to byla jeho přirozená reakce na vývoj zápasu. Chvíli jsme ještě s rukama nahoře křepčili. Náš pohár radosti a euforie pčřetekl, když minutu před koncem utkání dal Patera vítěznou branku. Dokázali jsme se i s otížkem spontánně radovat z vítězství a na jeho oslavu, i když už bylo krátce před půlnocí, jsem donesl další láhev Portugalu. Moc nám ten večer chutnalo. Klaun Otíček opět vtipy a zážitky z kočovného života nešetřil a bezvadně jsme se bavili.

Bylo dávno po půlnoci, když jsme se rozhodli oslavu postupu hokejistů do čtvrtfinále mistrovství světa ukončit. Začal jsem inkasovat naši společnost. Otíček s omluvami, že se za chvilku vrátí, odešel na tu nejútulnější a nejmenší místnost, jak se o tomto prostoru "odborně vyjádřil".

"Kolik je to vlastně hodin?", zeptal jsem se Aleny.
Poodhrnula rukáv svého svetru a užasla. Na zápěstí nic...
"Rudlo, já nemám hodinky!".
"Jak nemáš? Nechalas je doma?", nechápal jsem.
"No, prostě nemám! Někdo mi je tady musel ukrást!"-
"Dělej si srandu z toho, koho ráno oblíkáš", rozčílil jsem se.
"Kdo by ti je asi tak mohl ukrást? Možná se ti rozeply a někde leží na zemi!".
Spolu s Pepou jsme pečlivě prohlédli podlahu, ale kde nic, tu nic.
"Počkem, podívám se já", povídá Jitka. "Snad se ty hodinky najdou, my tady přece nekradem!".
Jitka nosila kapesní hodinky na řetízku. Sáhla do kapsy svého saka, ale hodinky taky nikde. To už nám začalo být podezřelé a znovu jsme se pustili do hledání. Sáhl jsem do kapsy a ...
"Peněženka! Lidi já nemám svoji peněženku! Ještě, že kasírtašku jsem u sebe neměl. To by byl opravdu gól, ale jinej, než ten hokejovej! Krucinál, kdo tady kradl jako straka?, rozčiloval jsem se. Jediný Pepa měl všechny své věci. Honza s Jardou také postrádali peněženky.
"Kde je Otíček?", zeptal jsem se.
"Aby se mu tak na tom záchodě udělalo zle... Přece jen už není nejmladší. Jdu se po něm podívat, ten bude koukat! Bůhví, jestli taky jemu něco nechybí!". S těmi slovy jsem vcházel do dveří, označených příznačným obrázkem. Ale Otíčka, s nímž jsme si všichni ten večer připili na jeho přání na tykání, jsem nenalezl. Na věšáku chyběl i jeho klobouk a kabát. Tehdy už jsem začal mít podivné tušení.

"Chlapi, on snad utekl bez zaplacení, možná i s lupem", vrátil jsem se do sálu.
"Otíček? Takový příjemný společník? No to snad není ani možné, ale jdeme s tebou!". Pepa, Honza i Jarda společně se mnou vyběhli z restaurace. Byla sice tma, ale Otíčkův dlouhý kabát a černé sombrero jsme viděli na dálku. Rozběhli jsme se.
"Otíčku! Zastav se, počkem, slyšíš? Otíčku! Nezaplatil jsi!". Otíček ale přidal do kroku. Na svůj věk uměl utíkat překvapivě rychle.
"Ten lump. A já mu tak věřil. Ještě jsem si říkal, že ho zase pozvu, aby bavil společnost", říkal jsem si, když jsem se společně s ostatními dal do běhu za Otíčkem. Běžel jsem první. Ani jsem nepostřehl okamžik, kdy se k nám otočil a v jeho ruce se cosi zablýsklo. Pak třeskla rána a vzápětí druhá. Náhle jsem pocítil, že mě cosi neznámého tlačí k zemi. Zády jsem přistál na popelnici u chodníku a ztratil vědomí...

"Honzo, viděls?", vyděšeně se ptá Jarda a přidává v běhu.
"To je ale neuvěřitelný pako, ten Otíček. To jsem si o něm nemyslel", udýchaně kontruje Honza a oba nasazujeme sprinterské tempo. Naštěstí Otíček přehlédl vyčnívající dlažební kostku, ztratil rovnováhu a natáhl se jak široký tak dlouhý. Doběhnout ho už nebyl problém. Zbraň z ruky mu vykopl Jarda.
"Ty ničemo! Naval naše věci! Co si vůbec myxslíš? Dědku! My tam s tebou jako ve vatičce a ty takhle!´Tak bude to?".
"Kluci, já nechtěl, věřte mi. Chtěl jsem jen zkusit, jestli ve svém věku jsem nezapomněl ještě na své kouzelnické umění. Zaskakoval jsem totiž i za kouzelníka, když nebyli lidi a pak, když jsem viděl, jak jste zaujatí do hokeje, neodolal jsem. Teď mě to mrzí...".
Otíček vyndal z kapsy dvoje hodinky a tři peněženky.
"A to střílení?"
"No, já nevím, snad ten alkohol... Ale ublížit jsem vrchnímu taky nechtěl. Nakonec, trochu si pobrečí a pospí. Nic se mu nestane...".
"Dědku nekecej a nedělej z nás voly! Utéct si chtěl bez zaplacení a ještě s lupem v kapse! Rudlovo zranění je prostě bez komentáře. A takový krásný a veselý večer to byl...".
Auto s rozsvícenými světly a modrým majáčkem bylo už na dohled a Otíček se v něm ocitl, ani nevěděl jak. Honza s Jardou jej v dalším autě následovali.

"Rudlo, slyšíš? Nespi už zase! Sakra, to seš chlap?". Hlas Pepy vnímám odkudsi zdaleka a pomalu se začínám vracet do současnosti.
"Kde je ten ničema, chytili jste ho?", namáhavě jsem ze sebe vysoukal to, co mě v danou chvíli zajímalo nejvíc.
"Mlč a poslouchej. Otíček měl u sebe pistolku, prý asi plynovku, s nějakým pepřovým a paralyzujícím nábojem. Tys chytil obě rány na obočí. Proto to zranění a pálící oči. Jarda s Honzou ho dohnali. Otíčkovi se nějak zamotaly nohy po tom střílení, zakopl a upadl. Na svou zbraň už nastěstí nedosáhl. Policie už si ho odvezla. Prý je to známá firma. Nejen klaun, ale také kouzelník u cirkusu. Proto jsme také nic nezpozorovali, když nás okrádal...".

Sedím zády opřený o popelnici a znovu se propadám do stavu podivné letargie. Z nedaleka slyším sirénu přijíždějící sanitky, která pro mne znamená život.