SMOLNÝ DEN

Nemám ráda začátky týdne. Ještě v dobách, kdy jsem byla tak říkajíc zapojena „do pracovního procesu“, pro mne pondělí znamenalo brzké ranní vstávání a neklamný fakt, že budou následovat ještě nejméně další čtyři takové dny, než zase bude vytoužený víkend. I dnes, když si již mohu užívat zaslouženého důchodu, averze k pondělí jako smolnému začátku týdne, zůstala. Potvrdilo se to vlastně i tentokrát….

„Paní Koutníková“, zavolala na mne kolem poledne sousedka z okna, když jsem přicházela ke svému bytu. „V Albertu mají slevu na prací prášky, nechcete?“ Poděkovala jsem jí za nabídku. Po dobrém obědě jsem začala přemýšlet, jak vlastně strávím to pondělní říjnové odpoledne. Již řadu let jsem žila sama. Dospělé děti se věnovaly svým zájmům a svým rodinám. Venku bylo příjemné podzimní počasí. Dala jsem na radu sousedky a vydala se do nedaleké prodejny Albert, podívat se na zlevněné věci. A tady už smolný den začal. Všechno, co jsem měla v úmyslu si koupit, již bylo vyprodáno. Otrávená jsem vyšla z obchodu. „Blanko!“, ozval se za mnou neznámý hlas, „jsi to ty, jak žiješ?“ Otočila jsem se. Věra, kamarádka z mládí, se na mne smála „na celé kolo“. Spoustu let jsme se vlastně neviděly. „Zajdeme na kafe, co říkáš?“, zeptala se. Souhlasila jsem, stejně jsem nevěděla, co budu dělat s volným časem. V kavárně byla příjemná atmosféra, ke kávě přibyl i zákusek. Než jsme si stačily na dortíku i kávě pochutnat, probraly jsme „živé i mrtvé“. Dozvěděla jsem se, že Věra už je babičkou, své dceři pomáhá opatrovat dvojčata. „Ty se máš“, povzdychla jsem si. „Moji synové jsou sice ženatí, ale na vnoučata stále jen čekám“. „Dočkáš se, uvidíš“, utěšovala mne Věra, když platila objednanou kávu a zákusek. „A teď mi promiň, dcera s dvojčaty na mě bude čekat na konečné tramvaje, musím tam být včas!“ Rozloučily jsme se a já vyšla z kavárny ven. Zářivé slunce ladilo listy vzrostlých javorů do zlatočervena. Bylo příjemné teplo, jen chladný vítr dával tušit, že léto už je nenávratně pryč.

Rozhlédla jsem se. „Ahoj Blanko!“, zaregistrovala jsem tentokrát známý hlas. Sousedka z domu, z bytu nade mnou. „Kde se tady bereš?“ „No copak já, já tu byla na kafi“, informovala jsem Janu. „Ale – co ty to neseš? To sis koupila na trhu?“, ptám se zvědavě. „Jo na trhu, to nevíš, že já na houby zásadně chodím?“ Jana se chlubila svým proutěným košíkem,který byl plný hříbků, modráků, prostě, radost pohledět. „Stále rostou, i když už je říjen. Letos bylo dlouho teplo, tím to asi bude“, dozvěděla jsem se. Prozradila i místo svého nálezu a spěchala na zastávku přijíždějící tramvaje.

Zmocnilo se mne podivné pokušení. Houby, to byla odjakživa moje velká láska, Nejen, že jsem na ně ráda chodila, ale ještě raději je konzumovala. Myšlenka, že si udělám procházku do lesa a k večeři dobrou bramboračku, mě už neopustila. Nasedla jsem do další tramvaje a vystoupila na konečné. Nedaleký les jsem znala dobře. Vždyť jsem ho měla prošlapaný mnohokrát, již od svého mládí. Bylo příjemné ponořit se do jeho hloubi a vnímat zvláštní zvuky listí stromů, šumícího v mírném větru. Ať jsem se však rozhlížela jak chtěla, po nějaké houbě ani památky. „Ta Jana to tu snad vysbírala do posledního hříbku“, povzdechla jsem si a chvíli nedávala pozor, kam šlapu. A pak se to stalo. Smolný den zaúřadoval. Pravá noha mi ujela kamsi dopředu a ponořila se do něčeho mazlavého a řídkého….. „Krucinál!“ zaklela jsem. „Houbu nenajdu, ale podpapírníka, do toho si šlápnu, a jak!“ Bylo to hrozné. Celý pravý střevíc byl hnědé barvy, ponožku nevyjímaje. „Co teď? Takhle přece nemůžu jít do tramvaje! Tráva tady žádná, papír s sebou nemám….. Beznaděj vystřídalo vědomí, že nedaleko je přece rybník. Nějak se tam doškrábu a střevíc tam umyji, rozhodla jsem se.

Stříbrná hladina rybníka svítila do daleka. U břehu sedělo několik rybářů a bedlivě sledovali nahozené pruty. Ani jsem se neodvážila zeptat, jestli „berou“. Dobře vím, že rybáři nemají rádi, když někdo ruší jejich posvátný klid. „No jo, ale ani já si tam botu nemůžu umýt, ti by mi dali“, uvědomila jsem si. „Popojdu na druhou stranu, snad se tam také k vodě dostanu“, odcházela jsem pomalu.

Druhá strana rybníka už tak snadno přístupná nebyla. Za vzrostlými smrky byl pozvolný sráz, za kterým se vlnila voda. „No, nějak to slezu“, pochybovačně jsem pozorovala písčitý povrch a začala opatrně sestupovat. Bota namazaná "podpapírníkem" však klouzala víc, než jsem čekala. Noha se zase rozjela dopředu, já ztratila rovnováhu a s roztaženýma rukama jsem se řítila k hladině rybníka. Cítila jsem, jak se voda nade mnou zavřela. Začal pracovat pud sebezáchovy. Nikdy jsem nebyla žádný plavec, ale chápala jsem, že pokud se nebudu trochu snažit, tak už se asi domů nevrátím. Ani nevím, jak se mi podařilo vystrčit hlavu nad hladinu. Teprve potom jsem zaregistrovala, že mám pod nohama pevnou půdu, vody skoro po krk. „Moje taška!“, zaúpěla jsem, když jsem už byla z nejhoršího venku a viděla svoji zánovní koženou tašku s osobními věcmi ležet na hladině. Nedaleko plavala tlustá větev stromu. Podařilo se mi ji zachytit a s její pomocí ulovit i svoji tašku, která nestačila uplavat moc daleko. Voda mě studila po celém těle, tvídový podzimní kabát byl nasáklý a těžký. Když jsem se vyškrábala zpátky na břeh, měla jsem pravda, pravou botu docela čistou a nezapáchající. Jinak to ale musel být zoufalý pohled. Voda mi kapala ze šosů. Začínala se mnou cloumat zimnice. Po prvé jsem si uvědomila, že moje pravá ruka je nějak v nepořádku a moji nedobrovolnou podzimní koupel asi nepřežila bez úhony. „Káčo“, titulovala jsem sama sebe, „to máš za vyučenou, kam sem lezeš! Oni by se ti rybáři taky nezbláznili, když bys jim vysvětlila svoji situaci a mohla jsi být bez problémů. Přece víš, že máš smolný den“, pokračovala jsem ve své samomluvě. Nicméně vzniklou realitu bylo třeba nějak řešit. Vyždímala jsem kabát, co to jen šlo, stejně jako nohavice svých kalhot a začala přemýšlet, co dál. „No holka, titulovala jsem se, „nic jiného ti nezbude, než zavolat mobilem synovi, nějak se dostat k tramvaji a domluvit, aby tam pro tebe přijel!“

Řešení to jistě bylo nejjednodušší. Ale skutečnost byla úplně jiná. Když jsem ze své ulovené tašky vytáhla mobil, kapala z jeho útrob voda. Jakékoliv pokusy jej alespoň uvést do chodu, natož telefonovat, selhaly. Nezbylo mi tedy nic jiného, než se pokusit realizovat druhou část své myšlenky. Mokrá, vzteklá a stále více pociťující bolest pravé ruky, ale s čistou botou, jsem se vydala z lesa ven na konečnou tramvaje. Úsek, který jsem jindy zmákla za slabou čtvrthodinku, mi teď připadal úplně nekonečný. Ale podařilo se. Asi po deseti minutách čekání přijela tramvaj. Sedla jsem si téměř dozadu v bláhové naději, že nebudu budit pozornost. Ale opak byl pravdou. Moje kapající šosy a loužička, vytvářející se všude kolem mne i pode mnou, vyvolávala při jízdě úsměvy na tváři dvou mladíků, stojících v blízkosti sedadla. Nevydržela jsem a zareagovala. „Chlapci, to ale není to, co vy si myslíte! Já jsem spadla do rybníka!“

Pokud jsem se domnívala, že po této mojí poznámce bude konec všem záhadným pohledům a úsměvům, mýlila jsem se. Chlapci a nejen oni, se začali smát nahlas. Jen starší muž, sedící na protější straně tramvaje se s účastí zeptal, zda nepotřebuji pomoci. V krátkosti jsem mu vylíčila svůj smolný den. Dozvěděla jsem se, že se jmenuje Václav, poskytl mi i své telefonní číslo, pro případ, že bych potřebovala jakoukoliv pomoc. Společně jsme vystoupili v blízkosti mého bydliště. Doprovodil mě před dům a já s námahou přivolala výtah a vyjela do třetího poschodí. Zalitovala jsem, že jsem odmítla Václavovu nabídku, že mne doprovodí až do bytu. Sundat ze sebe promočený kabát, když moje pravá ruka se tomu všemi silami bránila, mě docela vyčerpalo. Ale protože znám svoji pevnou vůli, zvládla jsem se i vykoupat a převléci do suchého. Teprve teď jsem zjistila, že pravá ruka je od zápěstí k lokti modrá, docela slušně otéká a hlavně, čím dál tím víc bolí.

Můj „smolný den“ tak skončil na pohotovosti. Zlomená ruka v zápěstí s osmitýdenní sádrou, to bylo zjištění, po kterém mi přešla chuť i na původně plánovanou bramboračku k večeři.

Zhruba za týden jsem sebrala odvahu a zavolala panu Václavovi. Chtěla jsem mu poděkovat za jeho pomoc a také si tak trochu popovídat. Vyhověl mi. Sešli jsme se ve stejné kavárně, jako s kamarádkou Věrou. Znovu jsem mu vylíčila své smolné pondělí. Upřímně jsme se zážitkům zasmáli. Teď už bylo možné vše podat s nadsázkou. Možnost, že příběh mohl skončit i zcela jinak, jsem si nepřipouštěla. S Václavem jsem prožila po dlouhé době krásné odpoledne. Od té doby se pravidelně scházíme a já ve svém důchodovém věku získala dobrého kamaráda.