TAJEMSTVÍ STARÉHO PRÉVETU

Se svojí ženou Ančou jsem už od našeho sňatku žil na malé hájence nedaleko města. Dnes, když oba jsme už v důchodu, mám teprve čas všímat si krás svého revíru. Každé ráno, po boku věrné jezevčice Nely procházím tolik známými stezkami. Vnímám šumot listí staletých dubů, smutek až k zemi ohnutých vrbových větví a vznešenost silných bělostných kmenů urostlých bříz. Tyto příjemné procházky v zimě doplňované i povinným dokrmováním zvěře mě vždy dokážou nabít novou životní silou a energií.

K naší hájence patří i malá zahrada, kde kromě několika ovocných stromů na upravených záhonech, pro potěchu oka i duše mojí Aničky vykvétají po celý rok nejrůznější druhy květin, rozmanitých tvarů a barev.

„V sobotu jdu na hon!“, oznámil jsem Aničce ve středu v podvečer, když jsme se společně dívali na nějaký pro mě celkem nezajímavý film v televizi.
„A jéje, Franto! To abych zase připravila studené obklady na bolavou hlavu co?“.
Anička mě znala dobře. Věděla, že většina pořádaných honů nemůže u nás skončit jinak, než v místní hospodě. A následky? No raději to ani předem nedomýšlet…

„Tak se tu měj. Vrátím se k ránu“, rozloučil jsem se s manželkou. Se svojí nerozlučnou brokovnicí a poslušnou Nelou jsem odešel za kamarády z mysliveckého sdružení. Nevím proč, ale na tenhle hon jsem se obzvlášť těšil. Snad to bylo proto, že před týdnem se mi podařilo střelit divočáka. Ten na nás, upravený na smetaně, v hospůdce čekal….

Lov se opravdu vydařil. Na pasece, kde část byla vyložena chvojím, na výřadu leželi vedle sebe bažanti a zajíci, kterým se nepodařilo dobře mířeným brokům uniknout. Pomalu se začínalo smrákat, když nejstarší z myslivců odtroubil závěrečnou poctu ulovené zvěři. Zvuk lesního rohu se slavným „halali“ bylo slyšet do daleka. Konečně jsme mohli vyrazit na předem domluvenou večeři.

V hospůdce bylo příjemné teplo a útulno. Měli jsme vyhrazenou samostatnou místnost, kterou majitel hospůdky Jarda náležitě „po lesnicku“ vyzdobil. Uprostřed na barové židli na tácu se vyjímala upravená hlava uloveného divočáka, ozdobená snítkami smrkových větviček. Svíčková na smetaně, s brusinkami a houskovými knedlíky a krásně křehoučkým masem, se z talířů ztrácela před očima.

„Pochval kuchaře! Je mistr svého oboru! Prostě, kdo umí, ten umí…“, říkal jsem Jardovi, když na zapití kvalitní večeře servíroval neméně kvalitní plzeňské.
„To je na trávení nejlepší“, konstatoval přitom.

S přibývajícími půllitry plzeňského, občas zazdívaných něčím tvrdším, se i těm největším morousům začal rozvazovat jazyk. Došlo i na veselé historky ze šuplíčku myslivecké latiny. Příběhy jsme sice neslyšeli po prvé (minimálně dvakrát za rok je vždycky někdo vyprávěl), ale nikomu z nás to nevadilo a dobře jsme se bavili.

„Měli bychom zvolit krále honu“, navrhl Karel, dlouholetý předseda mysliveckého sdružení. Rozpoutala se živá debata na téma, kdo by tím králem honu měl vlastně být.
„No, nevím, o čem tady uvažujete“, bez váhání pronesl Karel.
„Král honu je přece jasný! Kdyby nebylo Franty, tak jsme dneska tady neměli co jíst. Divočáka sice střelil před týdnem, ale ne každému se to podaří jen tak na objednávku. Proto navrhuju, aby králem honu byl on a na druhém a třetím místě budou Pavel s Honzou, kterým se dneska podařilo trefit nejvíc bažantů a zajíců“.
Já jsem sice protestoval, ale Karlův návrh byl většinou přítomných přijat. Obřad volby krále honu měl u nás svá pravidla. Mojí povinností bylo stát za vyzdobenou trofejí, zbývající ocenění kamarádi po mém boku, se zaječími pacičkami a bažantím peřím v rukou, seděli na židlích.Jejich sedící pozice jsem jim docela záviděl, neboť k dalším povinnostem vyhodnocených, kromě povinné fotografie patřilo si s každým z přítomných přiťuknout „na zdraví“ paňáčkem „Staré myslivecké“. Samozřejmostí bylo, že všechno šlo na účet nás tří. Tehdy nás bylo v hospůdce patnáct a sedící měli určitě menší problémy udržet se na nohou, než já.

Domů jsem se vracel k ránu značně „společensky unavený“. Ani jsem sám nevěděl, jak jsem se dostal do postele. Aniččiny výtky „no dědku, ty ses zase zřídil“, jsem sice vnímal, ale odpovídat se mi nějak nedařilo. Když mně Anička zavázala hlavu mokrým ručníkem, okamžitě jsem usnul.

Probudil jsem se k polednímu. Žaludek a hlava – to bylo jediné, co jsem si dokázal uvědomit. Co se ale dělo včera, to byl problém. Prostě – „okno jako výloha“ – jak se u nás říká.

„Tak co, Franto, už ses vyspal z vopice? Z talíře silné slepičí polévky se už dost dlouho na stole kouří…..“, volala Anička z kuchyně. Dobře věděla, co na moji kocovinu platí.
„No tys zase včera vypadal…. To musíš tolik chlastat?“, vyčítala mi.
Když jsem si po nějaké době vzpomněl, že jsem byl zvolen králem honu a snažil se jí to vysvětlit, zavrčela: „No jo, ty vaše ceremoniály. Ty tě vždycky dostanou“.

Slepičí polévka mi opravdu prospěla a já začal pomalu uklízet věci ze včerejší akce. Z kapsy kabátu jsem vyndal krabičku broků a uložil je na své místo do skříňky. Stáhl jsem zajíce, kterého jsem dostal nádavkem a jednotlivé porce masa uložil do mrazáku.
„No, to je dost dědku, že taky něco děláš“, hodnotila moje počínání Anička.
Já měl však neustále sílící pocit, že mi něco chybí. Něco hrozně důležitého… Když jsem to řekl Aničce, odbyla mě.
„A jak bych to já mohla vědět, co ti chybí? Já byla ráda, když jsem tě v noci dopravila do postele…“.
A tak jsem další dvě hodiny chodil od ničeho k ničemu a toho nepříjemného pocitu se ne a ne zbavit.
„Krucinál, ta hlava“, zanadával jsem si. Znovu jsem otevřel skříň, kam jsem schoval krabičku broků a v tom mi to došlo.
„Brokovnice!! Kde mám brokovnici? No to bude pěkný malér, jestli ji nenajdu!!“.
V mé skříni, kde vždycky byla pod zámkem, nic. Prohledal jsem celou hájenku i sklep s garáží, ale marně.
„Kamarádi!“, blesklo mi hlavou. „Že jsem ji nechal v hospodě?“, to byl další nápad. Obtelefonoval jsem všechny, s nimiž jsem v hospodě byl. Šel jsem i za Jardou, ale bezvýsledně. Všichni se dušovali, že brokovnici by mi neschovali ani z legrace. „To je příliš vážná věc“, říkali.

Svoji zbraň jsem hledal celý týden, ale slehla se po ní zem. Nezbylo mi nic jiného, než ztrátu ohlásit na policii.
„No, to víte, pane Stárek, to je opravdu průšvih!“, sděloval mi sympatický mladý policista to, co jsem sám dobře věděl.
„Na úřadě tu vaši nedbalost náležitě ocení a pak tři roky budete smět na honech jen přihlížet!“ I tenhle důsledek jsem znal, ale co se dalo dělat…..

„Na úřadě“ můj případ ocenili pěti tisíci korunami. Pokutu jsem obratem zaplatil. Od té doby jsem na honech dělal naháněče a jen občas si vystřelil z nějaké zbraně, půjčené od kamarádů.

Zhruba za půl roku, když jsem na zahradě česal úrodu jablek, jsem najednou pocítil, že mi není nějak dobře.
„Sakra, co to?“, povídám si jen tak pro sebe.
„Že by švestkové knedlíky, zapité pivem?“, honilo se mi hlavou, když jsem ve spěchu slézal ze žebříku, opřeného o strom. Ten pohyb mi vyloženě neprospíval. Najednou jsem zjistil, že do hájenky už prostě nedoběhnu…..

Součástí naší zahrady byl i starý suchý záchod, používaný jen zřídka a v nejnutnějších případech.Vznešeně jsme toto zařízení nazývali prévet, po vzoru obdobných místností, budovaných na středověkých hradech. Na dveřích byl také velkým ozdobným písmem tento nápis vymalován. Později, když zejména našim dětem dělalo problémy si tento zvláštní název osvojit, začali jsme v rodině používat staročeský překlad tohoto slova, který se okamžitě vžil. Čeština je totiž velice půvabným jazykem a námi používaný název „výsernice“ prostě neměl chybu a každý si jej okamžitě zapamatoval.

Doběhl jsem včas. Otevřel dveře a strnul….. O stěnu byla opřená moje brokovnice a jakoby vyčítavě říkala: „No, tys tedy myslivec! V takovém prostředí mě necháš půl roku bez povšimnutí?…“.
Musím říci, že se mi ulevilo hned dvakrát. Zbavil jsem se nepříjemného škrouchání a našel jsem svoji brokovnici. Moje „okno jako výloha“ mně prostě tehdy nedokázalo připomenout, že jsem se cestou domů také stavěl na prévetu, protože i tenkrát to byl velice nutný případ. Pušku jsem si tam opřel a od té doby tam chudinka zůstala…
Svoji radost jsem večer sdělil Aničce.
„No vidíš. Takže jsi vlastně tu pokutu zaplatil zbytečně. Pušku máš, tak by ti peníze mohli z úřadu vrátit, co myslíš?“
Mně se sice Aniččin nápad moc nezdál, ale vidina vrácených pěti tisíc nakonec zvítězila. Po dobré večeři jsem sedl ke stolu, vytrhl dva papíry z linkovaného bloku a začal psát …….

**********

V kanceláři přestupkového oddělení bylo horko k zalknutí. I když už bylo září, léto se stále nechtělo své vlády vzdát a slunce pražilo do oken celou silou.

Kolem deváté se jako každý den otevřely dveře a Hanička z podatelny v přízemí přinesla poštu.
„Mám tady pro tebe osobní dopis, Aleno“, halekala už ode dveří. A opravdu. Bílá obálka a na ní úhledným písmem napsaná adresa, začínající: „Vážená paní“…….

Otvírám dopis a čtu:

„Vážená paní,

jmenuju se František Stárek. Jsem to já, kdo vašemu úřadu někdy v listopadu vloni zaplatil pět tisíc korun za tu ztracenou zbraň, víte?
Jenže, já jsem ji teď našel. Stála na našem prévetu. Vážená paní, pokud nevíte, co to je, tak je to suchý záchod, kterému se u nás doma hezky česky říká výsernice.
Zbrani se nic nestalo. A vemte si, že ji nikdo ani nemohl ukradnout ani zneužít. Byla tam dobře střežená. Vždyť na naší zahradě kromě jezevčice Neliny hlídá i starý vlčák Kazan. Ten dovnitř nikoho nepustí.
Pak s Aničkou (to je moje žena, víte?), chováme hejno slepic, zlého kohouta a kočku.
A tak si myslím, když už je teď všechno OK, že byste mi mohli tu pokutu odpustit a peníze mi vrátit….
Jsem přece jenom důchodce. Děkuji vám – Stárek“.

Dopis jsem přečetla s úsměvem na rtech. Sice mi bylo pana Stárka líto, ale odpustit mu pokutu a vrátit peníze, to opravdu nešlo. Suché WC, které pan Stárek tak hezky česky nazýval, byť hlídané psy, kočkou, hejnem slepic a zlým kohoutem, přece jen není předpisovou úschovnou pro zbraň…..

Ale jedno pozitivum tento příběh měl. I já jsem se dozvěděla, co je to prévet.