Vzpomínky kotěte

Vešla jsem do dveří. Z vnitřní strany byly celé polepené novinovými výstřižky a fotkami, mosaz na klice byla sloupaná. Ucítila jsem pudr a chemickou vůni všech možných líčidel. Uprostřed místnosti stála obtloustlá žena, Marie. Doširoka se usmívala a v jedné ruce pohupovala zelenými šaty a v druhé držela červené piškoty. Měla velké fialové oční stíny a černě namalovanou pusu. Jeden cop, který byl upletený nakřivo, aby ho mohla mít přehozený přes rameno.
,, Změna programu vyhrazena!“ zavelela Marie, aby mi vysvětlila ty zelené šaty. ,, Režisér zvolil balet pro pobavení nebo jak to nazval. Moc milý kus, nemyslíš?“ Pestrý, zábavný a veselý. Pomyslela jsem si. Pravda, je před Vánoci, vše je napěchované jako bublinky v láhvi a jen se čeká, kdy konečně vyletí špunt, aby se to uvolnilo.
,, Michel dneska nedorazil do divadla!“ řekla jako by se venku nechumelilo a podávala mi, abych se převlékala.
,, To nemá ve zvyku, ani se neozval?“ skoro jsem pokrčila ledabyle rameny, ale myšlenku na Michela jsem z hlavy nevyhnala.
Až pak se to sesypalo na mě jako letní krupobití. Vyčítala jsem si, že jsem s ním dlouho nemluvila otevřeně, jak bývalo ještě na podzim ve zvyku, že jsem ho přehlížela. Najednou jsem se nenáviděla z celého srdce, nenáviděla jsme se za svou zmatečnost, za to že nemám žádný řád a jen tu hloupou sobeckou cílevědomost.
Všechno jednou končí a já k tomu přispívám jak můžu. Bravo!
Zuřivě jsem se dívala na sebe do zrcadla a pitvořila se. Bůhví kde je teď, co se s ním děje. Musela jsem utéct z maskérny, jak se mi do očí valily slzy výčitek a strachu. Ještě několik krátkých minut před představením, když to už za i před oponou vřelo nervozitou a očekáváním, jsem seděla v šatně, opravovala si rozmazané oční stíny a vytáčela stále dokola jedno a to samé číslo. Nikdo nezvedal.
Potřetí se zvonilo, všichni mě sháněli a společně se mnou i kulisu ke třetí scéně, která nebyla k nalezení.
Roztěkaně jsem se ujala svého místa na pódiu, veprostřed růžového lotosového květu z malých baletek a snažila jsem se vyloudit co nejpřesvědčivější úsměv na prázdnou oponu. Teď mi nešlo jako vždy o krásu, potřebovala jsem přesvědčit. Spíš sama sebe než diváky.
Někdo potichu zašeptal: ,,raz, dva, tři“ opona se rozjela na obě strany a já cítila jak se jedné baletce pode mnou podlomila kolena, když spatřila vyprodaný sál obrovského divadla. Prohlížela jsem první řady, nebyla tam. Mona tam nebyla! Nešťastná holka.
Nikdy se mi to nestalo, ale ten večer poprvé mi tleskání znělo jako řinčení hrnců, poprvé ten večer se mi zdála přestávka moc dlouhá, poprvé ten večer jsem zkrátila délku děkovačky a tleskání na konec a poprvé ten večer jsem asi šest kytic, které mi přinesli na pódium hodila do obecenstva.
Nechtěla jsem v divadle zůstat už ani o minutu déle. Jen jsem si rozpustila vlasy, přes krátké šaty jsem si oblékla kabát a v piškotech vyběhla ven, kde se teplota rychle přibližovala k nule.
Mé zoufalství, strach a vnitřní boj mě hnal dopředu. Nejdřív jsem běžela k Michelovi před dům a tam jsem dlouho, strašně dlouho zvonila, ale nikdo se mi neozýval.
Uplakaná a unavená jsem za sebou zabouchla dveře mého bytu. Venku mezitím začalo mrznout a hustě sněžit. Nohy mě zábly jako nikdy, ruce jsem si zahřívala nad vařící vodou a v jednom kuse jsem kašlala, jak se mi dostalo spousta ledového vzduchu do plic. Ale byl to trest. Bylo mi zle, smutno a úzko.
Vešla jsem do ložnice a v posteli jsem spatřila spící Monu. Byla krásná. Jako vždy. Osušila jsem si slzy a sedla si k ní do postele.
Opřená o zeď jsem nepřítomně hleděla do stěny. Mona objala má kolena a znovu usnula.
,, Kdybys věděla má milá, jak moc tě potřebuji!“ zašeptala jsem do tmy.
Tmavě hnědé vlasy měla rozhozené po polštáři a spokojeně oddychovala. Vzala jsem ji za ruku. Oproti mé byla horká a vláčná. Měla jsem ledové a ztuhlé prsty. Ze spánku se usmála a znovu se nořila hlouběji a hlouběji do svých snů.
Myslela jsem na Michela. Myslela jsem na stopy v prvním loňském sněhu, které jsme dělali společně. Myslela jsem na tu dívku, která spala vedle mě. Na náš vztah, na její duši, na její srdce. Myslela jsem na její vroucí objetí, kterým mě vždy ráno budila, myslela jsem na její horký dech na mé šíji.
Vzpomněla jsem si na náš dětský slib s Michelem, že až budeme velcí, tak si uděláme velkou svatbu. Ne, Micheli, neuděláme. Ta dívka vedle mě je totiž víc než důležitá.
Převalila se na druhý bok a svou ruku vymanila z mého sevření.
,, Omlouvám se ti, zabíjím pomyšlením.“ Znovu jsem zašeptala do tichého a potemnělého pokoje, cítila jsem, že se Michel pousmál a vzal mě kolem ramen. To jen mou myslí se mi minula další vzpomínka. Připadá mi tak blízko a přitom je na druhé straně města a možná ani to ne.
Usnula jsem nad ránem, schoulená do klubíčka jako ohrožené kotě bez mámy.

Venku stále hustě sněžilo, na oknech se začaly dělat hvězdičky z mrazu. Ucítila jsem, jak se ke mně opravdu Mona přitiskla. Jen jsme se pousmála a dál sledovala dění venku za okny. Vzpomněla jsem si na Michela a na to všechno. Tělem mi projel nepříjemný suchý chlad.
Mona vstala a šla zřejmě postavit na čaj. ,, Dneska nikam nespěchám!“ hlásila jsem rozespale a usmívala se. Sice na oko, ale i s trochou spokojenosti. Přemýšlela jsem, kde se Michel potuluje, kde je. U stolu seděla zimou ztuhlá a spánkem otupělá dívka a pomalu srkala doušky čaje. Vstala jsem a došla k telefonu. Vždy ráda sedím v tureckém sedě na zemi a telefonuji. Teď jsem ale ve stoje netrpělivě zvedla sluchátko a volala k Michelovi domů. Nic.
Už mě to nebavilo. Přebývat v neustálé nejistotě mě systematicky ničí.
Chtěla jít se mnou, teď ne. ,,Vrátím se!“ křikla jsem od dveří.
Další vlna chladu dnešního rána mnou projela, když jsem se zabořila po holé nohy do sněhu, vyklepala jsem si nohavice a běžela napříč zasněženou a neprůjezdnou Paříží.
Myslela jsem si, že ho potkám v ulicích. Nepotkala jsem. Běžela jsem jak zblázněná a zamilovaná, dýchala jsem ledový vzduch a zalykala se jeho drsnou chutí. Běžela jsem kolem divadla a stanula zas jako princeznička na jeho krásně opracovaných schodech. Dveře do divadla byly zavřené, nemělo cenu se tam jakýmkoliv způsobem dobývat. Ztratila jsem síly. Stanula jsem na konci své cesty. Před obří kamennou budovou, která mi neposkytla úkryt. Nemohla jsem pro samou zimu ani plakat. Byla jsem vystrašená, zoufalá a zmatená. Nechtěla jsem dělat nic jiného než čekat na nějaký spásný okamžik. Čekat a nic víc. Ubohé.
Nechala jsem si udělat hořkou kávu a hořce se rozplakala. Jako malé dítě. Vytanula mi na mysli další silná vzpomínka. Poprvé kdy mě Michel utěšil.
K malému stolečku si ke mně přisedl ještě menší co do výšky nikoliv však do objemu Nino. Majitel této kavárny. Můj velice dobrý přítel. Teď ale jsem neměla náladu na jeho růžovou šálu, na hrnečky s prasátky, na jeho smích.
Vypila jsme si kávu a odešla beze slova.
Stále trochu sněžilo. Něžné vločky se mi snášely do klína. Seděla jsem na chladných schodech a pozorovala tmu. Náhodní chodci po mně vrhali nechápavé pohledy.
Už jsem ani na nic moc nemyslela, jen jsem tam seděla, snad jsem přimrzla, co já vím?
Dívala jsem se do světlého kruhu, který vytvářela lampa nade mnou. Světlé sněhové vločky se snášely do již připravených bílých peřin.
Stála tam postava, v dlouhých kalhotách, s kloboukem zaraženým do čela. Vysoká postava, v klobouku a dlouhých kalhotách. Od úst ji šla pára. Tiše podupávala do sněhu, aby se zahřála. Stála ve světelném kruhu, který jsem pozorovala!
Ve světelném kruhu, který vytvářela lampa na okraji chodníku stála vysoká postava. Vysoká postava s kloboukem a v dlouhých kalhotách.
Možná mi na mysli vytanula jen další vzpomínka nebo snad doopravdy přestalo sněžit?