Tak už sakra mluv!

„Proč láska bolí?“ ptám se. A ty neodpovídáš. Ostatně jako vždycky. Už jsem si na to zvykla. Co mám dělat, abys mě konečně začal vnímat? A má to vůbec cenu? Má cenu ti psát, má cenu se o něco snažit? Nevím. Už dlouho o tom přemýšlím a pořád jsem k ničemu nedospěla. Připadá mi, že jsem uvízla někde ve vzduchoprázdnu. Vzpomínáš, když jsme se poprvé setkali? Je to už víc jak tři roky. A od té doby…? Nic. Vůbec nic… Neměla jsem chtít znovu tě vidět, po tak dlouhé době. Ale bylo to silnější než já. Teď lituji, že jsem tam chodila, že jsme se setkali. Ale vím, že kdybych tam nešla, litovala bych mnohem víc.
Proč jen jsi tak neprůhledný? Kdyby ses na mě tak krásně neusmál, šla bych domů. Ale stačil jediný pohled do tvých očí a ten tvůj úsměv a já byla ztracená. Jenže znamenal vůbec něco? Nevím. Já nevím… ale hrozně bych to chtěla vědět. Co mám dělat? Napsat ti? To už tu jednou bylo, tenkrát… sice jsi mi párkrát odepsal, ale pak to vyšumělo… nebo spíš jsi už neodepsal a já se nechtěla vnucovat… Nevím, proč jsi tenkrát přestal psát… třeba to nemělo žádný hlubší důvod… třeba jsi prostě jen neměl čas… ale třeba ti na mně nezáleželo… Jak to mám vědět, když mlčíš?
Přemýšlím dál, jestli ti napsat. Nemám co ztratit, nejspíš. Buď můžu získat a nebo zažiji jen další zklamání… ale na to jsem přece zvyklá… Tak proč váhám…? Snad ze strachu… Možná mám strach z odmítnutí… strach z toho, že neodepíšeš… strach z dalšího zklamání… co když bych ho už neunesla…?
Co znamenaly ty tvé úsměvy? Nechci slyšet, že nic, ale nemůžu věřit, že něco ano. Nedokážu věřit, že bys o mě mohl stát, i když bych si to moc přála… Na to mám spoustu negativních zkušeností…
Vlastně tě skoro neznám. Tak proč na tebe musím pořád myslet? Ovládáš mou mysl, aniž bys o tom věděl. Co mám dělat…? Co jen mám dělat?
„Proč láska bolí?“ ptám se. Ale ty mlčíš dál. Tak řekni už něco! TAK UŽ SAKRA MLUV!