Dva hlasy

„Bože, co jsem to provedla?“ ptám se sama sebe, když kouknu do zrcadla a uvědomím si tu hrůznou skutečnost, že jsem stovky kilometrů od domova, rodičů a jistého zázemí.
„ Jak, co si provedla?“ ozývá se druhá půlka mě. „ Chtělas to, tak to máš!“ škodolibě se rozléhá v mé již tak divné hlavě.
S povzdechem se odeberu do koupelny, abych stav duše odrážející se v mé tváři zakryla maskou makeupu a snad i maskou normálního vyrovnaného člověka. Usmívám se na sebe i když je mi do pláče. Snažím se hrát si na silnou holku, tak abych si aspoň trošku silná připadala. Dnes se to však nedaří. Slzy mi samovolně stékají po tvářích, rozmazávají řasenku, kterou si po chvíli znovu namaluji na řasy.
„ Tak vzchop se!“ řeknu si a jako obvykle vyrazím na MHD. Když vidím v odraze skla svůj obraz, obraz totálně ztrápené holky, nedivím se lidem, že po mě divně koukají.
Cítím jak to na mě padá, to že jsem v Praze, to že si musím zvykat na nový život, to co mi udělal jeden nejmenovaný. Mám pocit, že ten nápor zvládnout nemůžu a možná ani nechci. Černá místnost a čtyři černé stěny, tak se cítím. Kde jsou moje milované stereotypy, které mi dávají pocit bezpečí?
„V Praze nejsou zvykni si.“ zase slyším ten škodolibý hlas. A tak s povzdechem nastoupím do metra, přeplněného lidmi. Lidmi co myslí jen na sebe a na své problémy. Což je dobře, alespoň tak nikdo nevidí moje slzy hořkosti a bolesti.
„ Vzpamatuj se holka, jsi silná!“ křičí na mě lepší já. „ Vždyť jdeš do práce, mezi fajn lidi. Nedej znát svou slabost!“ přemlouvá mne.
Nasadím tedy úsměv, a masku. Maska, maska a maska. Co jsem sakra já? Jsem člověk co nezná svou pravou identitu, protože se věčně schovává za maskou, která je pokaždé jiná.
„ Tak to je, zvykni si!“ ano, zase můj věčný škodolibý hlas.
„ Ahoj“ zdravím své kolegy s předstíraným úsměvem. Ne, že bych je viděla nerada, ale do smíchu se musím skoro pokaždé nutit. Pracovní den je jako obvykle klidný, tak klidný, že to uklidní i mne. Ne, že bych nic nedělala, ale starosti pracovního rázu mi dovolí zapomenout. Zapomenout na to, že až se vrátím do bytu, budu sama, bez přátel a bez rodiny. Budu pouze ležet a myslet! Pomalu psychicky umírat, jen vlastní vinou. Kdybych chtěla, tak to změním.
„ Ale nechceš!“ zní mi škodolibě v hlavě! Chci ale nemůžu, nemám sil!



/No vždyť už mě znáte!/