Neumím se toho pořádně chytit, ale ono se to chytá mě. Něco na konci mě nutí vracet se na začátek.

Děkuji vespolek))

Homér: Já se to pokusím nebrat jako sarkasmus a poděkuju))

Baví mě, jak mě to emočně zasahuje a zároveň naprosto míjí, když se snažím uchopit proč. Tak se jen zlehka opřu o pocit a zase pryč, aby se to nevypařilo.
Děkuju.

Aaa, jo! Děkuju, to jsem potřebovala.

Upadla jsem sem nezáměrně, ale zůstanu chvíli ležet.
Musim o tom přemýšlet.

Moc děkuju za milý feedback k něčemu, co jsem ani nečekala, že bude pro někoho čitelný. Čtitelný. Nebo tak něco :)

Nějak mi to připomnělo Nezahradu, ačkoliv ta inspirací určitě být nemůže :)

Líbí se mi, jak obcházíš významy. Jen lehce, ale zřetelně. Půjčím si tvou poezii pro svoje emoce, na moment.

Jo! Jo. Mé vnitřní metafory jsou spokojené.

Je to krátké, byť úderné, je to škoda.

Jáchym Kemza: ach, ale je.

none: Uh, ani nevím, čím reagovat dřív.
1) Mám chronický a progresivní autoimunitní onemocnění, ne depresi, to byla tak nějak pointa celýho tohohle.
2) Nevěděla jsem, že je nějaký standardizovaný a správný průběh deprese, do kterého nemocný člověk musí spadat. Deprese je individuální věc a myšlenky každého se ubírají jinudy. Nemyslím si, že kdokoliv s jakýmkoliv onemocněním se musí obhajovat v rámci svých symptomů jiným lidem.

někdo se usmál z předposlední stránky!
Sakra, jo.

Mlčeti Zlato: Bylo to cestou z velkýho Tesca, ale je to přesně ta Moskevská :)

Leslie: Děkuju. Zrovna touhle jsem si vůbec nebyla jistá a chtěla ji nechat v šuplíku. Deníku. Kamkoliv se dávají věci, které nestojí za zmínku.

Pocit se mě tak letmo dotkl, jakkoliv významově mi sedla jak prdel na hrnec. Počkám si na další.

dvakredencedekadence: Skláním klobouk před genialitou tvého nicku.

Něčím mě hrozně dostává.

štiler: Ta forma je záměr, tak nějak.