Když měsíc chutná po mléku

kdyby se vešlo na kámen
všechno co chci říct
sejmu únavu a vytesám pár vět

třeba že kdysi
mohla jsem udělat cokoli
- už nemohu

ani nezkusím
vystřihnout tvou siluetu
z krabic kde jsi spávala
kousek bych jí přidala
nebo vzala a to se nedělá

ani tě nebudu malovat
má ruka
není zběhlá v otisku světa
který znamenal pot - něhu - tmel i mír

dokážu si jen vzpomenout
jak každý den k snídani
krájela jsi měsíc
chutnal po mléku
podzim ho foukal až studil tvář
rozverná kousalas
kometám plášť
ty třaskaly
a vzlétly ke kostelní věži
pro tohle všechno

bily hodiny

odpusť
že jsem tě mnohdy neuměla žít
vše špatné
mrholí po večerech s listím
nezáleží jak moc
bolelo mě dýchání
vždy jsem ti přála
svět

-

nevěřím
že takhle se nazývá štěstí
bývalas pro všechny
mechový obláček a cokoli víc

už dva roky
vchází zima do plic jinak
poněkud zvláštně zdá se spíš
ve snech se jevíš neúplná
schází ti
část těla nebo jiskra
sešívám tě zelenkavou nití a v tu chvíli
ti nic nevěřím
neznamená to všechno
pro nás válku nebo románek s tím
kdo má velké oči?

ve splínu bývám jedno velké VČERA
bohatá na sto vzpomínek
a chudší o celou tebe
čechrám peřiny kde vídám vesmír
tam skotačíš
já hltám vzduch - když chutná po mléku a padá listí

jsi blíž a hřeješ do boku

a nebe čeká o celou tmu níž