Je to velmi úsměvné. Už jen ta myšlenka: prohlásit někoho za živého, je geniální.

Vladan: Nechtěl. Chápu konformismus jako tíhnutí k většině a je to ateismus, co má v této společnosti většinu.

Je to docela prosté. Když je velká grupa lidí, co si nějak říkají a jeden z nich je ti nesympatický, automaticky dojdeš, jako většina primitivů, ke geniálnímu závěru, že takoví jsou všichni. To jednomu pohne žlučí. To je docela normální jev. Proto jsou křesťani, Židé, muslimové, komunisté, teplouši, leváci, romové a vlastně všichni tak šíleně nepopulární. No uznej, není lepší být docela absolutně obyčejný a bezvýznamný člověk? Člověk co dokonale chápe všechno, hlavně to o čem ho nikdy nenapadlo pořádně přemýšlet? Konformita je tak parádně bezpečná a jednoduchá.

Háhá, to je možná mé první vtipné haiku! Mimochodem zítra očekávám kurýra (čo to je kuriééér?) s knížkami ka vánocům. Fakt se těším na tu fakt-uru.

V té slovní koncentracia jemnosti, dyk ty tvoje básně jsou skoro haiku.

A ještě jednu věc ti můžu globálně vytknout: tvá poezie je vážná. Smutná a vypjatá. Jsi básnířkou smutně oděnou. Dovedeš napsat taky báseň po jejíž recitaci se budou lidé smát a přitom to nebude lascivní ptákovina ale oduševnělá záležitost?

Tohle je vlastně básnička o Nadílce v Kutné Hoře, že? A napsalas to univerzálně, že i za x měsíců, kdy bude dávno zapomenuto tohohle psaneckého srazu, bude básnička stále aktuální, protože náplní jde jaksi dál. Já tenhle typ básniček řadím mezi improvizace, protože mezi působením dojmů a finální verzí básně uplynula jen krátká doba. Ergo první dojmy a první druhé dojmy, které ty dojmy č. 1 korelují utvoří jakýsi superdojem, který tady vyjadřuješ. Má to dvě funkce. Tou první je vnitřní exhibice, tedy vyjádření toho, jak jsi tu akci vnímala ty, a tou druhou je funkce archivní, kdy fixuješ tento pocit tak, aby až jednou zcela vyprchal, byl pomocí téhle básně optimálně oživen. Já osobně mám z toho srazu pocit velmi podobný tomu tvému. Nemyslel jsem sice na bohy a jejich klížící se oči, ale kdybych z nádraží nespěchal a někde na Sokolské se zastavil a poslouchal zvuky, rozhodně - a o tom jsem přesvědčen - slyšel bych padat sníh. Ano. Ty se v té básni soustředíš na kontrast mezi akcí v kavárně a zbytkem města. Já bych tu báseň napsal jsa soustředěn na to město. Ne na akci, ale na pozadí. Myslím, že v rámci odlišné převahy hormonů, které produkují mé a tvé žlázy, si tvůj naturel žádá i v případě romantického večera aktivní složku. Já bych uvažoval naprosto opačně: zatímco ty vycházíš z tichých uliček a hledáš kavárnu s poezií, já bych začínal báseň v kavárně, abych mohl utéct do těch ztichlých lampami oranžově nasvícených uliček. A troufám si říci, že můj přístup je v tomto ohledu mnohem básničtější. Vlastně se v té básni psychologicky prozrazuješ, že tvůj cíl byl naplněn až v určitém okamžiku. Ten můj byl naplňován a teprve po akci, kdy jsem s Nowišem a Yanou čekal u kostela na parkovišti, aby nás Pavel odvezl na hotel, byl kupodivu naplněn. Teprve tam, když jsem se dotkl té chladné kamenné zdi kostela sv. Jakuba jsem došel k básnické nirváně a uvědomil si plně dosah celého večera s kolegy a kolegyněmi umělci a umělkyněmi a sama sebe uprostřed nich. Pak jsem teprve mohl začít vnímat ten boží spánek vůkol.

Jsi vyzrálá autorka, nikdy nevím, co ti mám kriticky vytýkat, protože se snažíš víc a víc mi k výtkám nedávat žádnou příležitost a já se s tím obvykle spokojím. Nicméně pořád se můžeme bavit o formě. Co je poeticky nejefektivnějším prostředkem verše? Podle mě univerzální odpověď neexistuje. Je to délka díla? Ne nezbytně. Nemusí vždy platit, že opravdový básník vyjeví dokonale plasticky své myšlenky na pár řádcích a horšímu básníkovi to trvá dýl. Je to slovní výbava? Možná. Když dáš vedle sebe dva lidi a zeptáš se, čím začíná opera a jeden řekne že předehrou a druhý overturou, kdo z nich je větší básník? Co se u tebe dá zlepšit je podle mě literární cit. Jsi pořád ještě hodně popisná v intencích tradiční poezie. Bělostná cesta od nádraží, andělé, krupobití, smutek, duše.... to jsou vlastně zastaralé poetické termíny, jsou příliš jednoduché pro vyvolání adekvátních představ. Tím citem pro poezii si představuju umět vyvolávat korektní představu těžším způsobem. Já třeba vím, že ta cesta z nádraží byla bělostná, ale já bych to pochopil i kdyby ta cesta byla popsána mnohem šíleněji třeba jako sentimentální pozdrav nevěstina závoje, nebo co já vím, ale to je jen příklad, tím nechci říct, že je to v téhle básni blbě, vůbec ne, vždycky jde o kontext a tobě to tady všechno sedí, i když třeba já bych tu cestu z nádraží mohl úplně vypustit, a to právě proto, že jsou tam jiné prvky kterými dokresluješ tu situaci. Máš tam šedou tvář zimy, ledové šípy, studený vítr.... Nebo to směrování, jak se dostat do té kavárny na Jakubské, to je zbytečné. To tam být nemusí, prostě se spokojíme s tím, že natrefíme na tu kavárničku a je to. Vždyť ji snadno rozeznáme od ostatních tím, jak ji v dalších slokách popisuješ.
No a konec, konec jako by říkal, zanechte všech nadějí, tato báseň měla být smutná. Odsadila jsi to na samostatný řádek a navíc na nejčestnější místo básně a tudíž je smutek tím hlavním motivem. Jo, já věřím, že báseň jakkoliv dlouhá má stejná pravidla pozice slov, jako má třeba etiketa u stolu. Má svá čestná místa, má svá zákoutí, má svá důležitá místa pro pozornost a místa, kam se dá leccost schovat. Ten nejvýznamnější host si sedá v básni nakonec, protože to je taky místo, které má poslední slovo a my si ho po přečtení pamatujeme nejlépe.

Neme tekel, tvoje pozornost se bude ve tvém umění dále směřovat spíše na básnickou formu než na obsah. Obsahy už umíš velmi bravurně. Umíš k nim volit adekvátní styl. Tvá forma čeká na excitaci do vyšší sfér. Tou nejbližší sférou je umění sdělit víc, než kolik jsi napsala. Méně slov a více obrazů. Více dojmů a plasticity. Méně konkrétnosti. Tam směřuješ a tam se taky dostaneš. A nepotřebuješ k tomu ani volit dekadentní pokusy o básnické experimenty a slovní hříčky, dostaneš se tam přirozenou cestou vlastních zkušenností.

Pořád se mám u koho učit. TO mi řekni, jakou poezii si v soukromí čteš? Píšeš tak orientálně. Jasně je to všechno na české téma, ale ty tvoje verše vůbec nejsou evropské.

Budu chodit po náměstí a obtěžovat s plnými kapsami namleté kávy náhodné černovlásky, aby byly tak laskavy a uvařily mi pořádné kafe v džezvě, aby bylo mé pochutnání dotaženo k naprosté dokonalosti. (Mimochodem, ta dlouhá verze nemá název, jak jsem zjistil, když jsem si je obě zapisoval do svého narcistického deníčku básniček.)

Sice mi nejde přez jazyk všechno to rýmové koncové E, a nevím proč si to dovedu představit jedině jako děj co probíhá v noci za tmy, ale líbí se mi ta podezřele nelehká atmosféra. Ta chuť nechat déšť smáčet jakoby metaforicky tu nahromaděnou špínu chyb a omylů.

Skvěle´s to napsal, myslím, že tlumočíš i moje pocity, já mám ale na kritiku jednoduše dostatek drzosti, což je možná to, co leckde chybí a ta drzost zase musí jít ruku v ruce s jakousi citlivou diplomacií, protože, jak správně píšeš, na každého je třeba uplatňovat (aspoň zezačátku) jiný metr.

Vladan: Tak teda jo. Pro příště uznávám básničky s dějem.

V moderní poezii jde obsah ruku v ruce s formou. Aby čtenář nabyl ten správný dojem z obsahu, musí autor zvolit tu pravou formu. Nedá se jedno oddělit od druhého. Proto taky nejde napsat hororovou báseň tradiční formou. Nikdo pořádně neumí napsat báseň, ze které by se člověk bál, už když by ji četl. Je to o pečlivém výběru slov, délce vět, detailech na které je třeba dávat důraz a přitom neupozadit ten zbytek, a tak dále. Slova fungují jak mají, když se správně umístí do věty. Abys vyjádřil co potřebuješ, musíš umět sestavit slova ve věta tak, aby její význam byl správný. Co třeba ta skrýš, co tam uprostřed té básně DLÍ ? To nejde. Skrýš nedlí. Skrýš není živá, aby dlela. Je to špatně použité slovo, jelikož ta skrýš není myšlena metaforicky, to by muselo být všechno metaforické. Dlít v té skrýši může Fénix, ale těžko na té skále bude dlít skrýš. Jako jo, je to detail, ale umění psát básně spočívá hlavně v detailech. Aby se člověk potěšil obsahem, příběhem, k tomu nepotřebuje báseň. nikdy ji nepotřeboval. Verše obsah rozmazávají, příběhu líp svědčí vyprávění, drama, próza, ne báseň, tam musí příběh jít ruku v ruce s vhodnou formou, dávat dostatek prostoru detailům, ne se striktně držet dějové linky. Báseň nemá mít dějovou linku. Báseň je báseň. Je to čtení pro čtení. U básně si chceš vychutnat to, že je to báseň, ne ten příběh. To jak to zní, jak se to čte, jak k sobě slova krásně přilnou a věty jak se doplňují a dokreslují ve tvé fantazii celý příběh. Když jsem dočetl fénixe, měl jsem v hlavě ten příběh. Ale nic víc. Žádné detaily. Nic bokem, nic co by ten příběh obohacovalo navíc. Stejný účinek by to mělo, kdybys to nenapsal do veršů , nýbrž do jedné věty. V poezii přece nemůžeš jen napsat příběh. Poezie potřebuje víc. Mnohem mnohem víc. Jemnost. Nenucenost.

Není to zlé. Čekal jsem, jak ta krajina souvisí s vypravěčem a líbí se mi, že je to zrovna ledový král, takže je ve svém živlu. Co se mi nelíbilo bylo to zastaralé ni. A bez čárky. A pak mě zarazil ten razící štít. Ne snad proto, že by to měl být razicí štít, pokud je to ten štít, kterým se razí, ale hlavně proto, že štít si nedovedu představit jako něco, co by mělo cokoliv razit. Odrážet prosím, zaujmout obranný postoj v procesu ražení, ale aktivně se účastnit ražby? Není to divné? Vlastně celý ten prostřední sloupec slov je podivný. Takový jako seznam selhavších nástrojů. Divná sloka. A vůbec ta interpunkce je divná. Je to tam samá čárka a tečka, ale nejsou všechny a těžko poznat, jestli jsi je tam mít chtěl nebo ne, ani svůj ani cizí, něco uprostřed. Pffff.... čtu to po třetí a působí to na mě ještě podivnějc. Chybí ti tam slova, jako když se k věci vyjadřuje nedoslýchavá osoba, která neslyší, co plance a zapomíná předložky a tak podobně. Hm. Divná báseň.

Ani tahle ty moje rozpaky rozhodně nerozplynula. Už to staromilské Ó na začátku. Do moderní doby se to moc nehodí, člověk si u toho Ó vybaví otylého kastráta, kontratenoristu, který se chystá opěvovat něco realitě šíleně vzdáleného... ale to je těžko posuzovat a kriticky hodnotit, když neznám tvůj postoj k poezii. Ze dvou děl si obrázek neudělám. Takže nevím, mám-li být hodný a raději si všímat něčeho jiného, nebo opravdu přitvrdit.

Mohu-li sem mezi ty pochvalné komentáře vložit taky jeden nepochvalný, tak já jsem z toho dost v rozpacích.

Mimochodem, není telefonní budka pro milování kapku nepohodlná? Já to nikdy nezkoušel. Ani si to představit. Ani ve filmu jsem to neviděl.

Koukám, že umíš sesmolit i velmi půvabný scénář. Myslím, že kdyby ses dala na drama, hodně by to odráželo skutečnost, že jsi především duší básnířka. Je v tom ta poetičnost, ta umělecká vykreslovací zkratka. Básníci jen horkotěžko dávají dohromady dlouhé texty. Jsou naučení psát krátké věci, popisovat myšlenky. Hned poznáte na próze i scénáři, že ji psal básník. Ty jsi básník.

U tebe si člověk vždycky spraví chuť. Múza v noční košilce cupitá po schodišti a vlasy ji vlají. Tak chodí inspirace za mnou. V noční košilce. Je skoro průsvitná. Máš to koukám velmi velmi podobné.

Měls dlouhou tvůrčí pauzu, už jsem se bál, že se na psance nevrátíš.

A jen klidně pobuřuj, třeba mě přesvědčíš a přetáhneš na temnou stranu síly. :-)