Jak psanci komentující psance

Jak tak pročítám různá díla psanců, mám téměř vždy chuť se ke každému z nich vyjádřit. Samozřejmě, ne vždy to udělám, a to z různých důvodů.
Je těžké kritizovat i zjevné nedostatky velmi mladé básnířky, u které je již zcela obdivuhodné, že v tomto věku dělá to, co dělá, když mnozí její vrstevníci neumí říci, natož napsat, smysluplnou českou větu.
Neméně těžké je zkritizovat muže středního věku, který upřímně vrhne do své básně veškeré emoce, ale je více než patrné, že postrádá byť i špetku nadání. Asi tak jako když nadšený zpěvák bez hudebního sluchu, kterého jeho rodina z lásky k němu chválí, jde v tomto sebeklamu zpívat veřejně.
Komplikovaně se hodnotí takové ty buřičské výkřiky, u kterých není zřejmé, zdali autor jenom křičí, aby byl slyšet, nebo jsou za tím skryty opravdové emoce a zajímavé myšlenky.
Obtížně se reaguje na milostné básně mladých žen, které vkládají do svých básní ty nejintimnější emoce a báseň je pro ně ventilem přetlaku nahromaděné vášně, touhy, pocitu zklamání a kdo ví, čeho všeho ještě a v tomto excitovaném stavu jsou jim formální záležitosti té básně zcela ukradené.
Těžko se v poezii, stejně jako ve výtvarném umění, rozlišuje upřímný autor, který hledá jiné, nové, svobodné a originální vyjádření svých myšlenek a emocí od podvodníka, který toto pouze předstírá, aby byl zajímavý. Myslím, že podvodníkům se obecně daří, a to i v umění. Čím kontroverznější, skandálnějším a nepochopitelnější je dílo, tím se najde více obdivovatelů, jakoby hledajících ve třech flecích na plátně, či ve změti slov to pravé umění. Vytváří se tím jakési komunity podvodníků, lhářů, snobů a pokrytců.
Publikuji na tomto webu krátce, ale i za tu krátkou dobu si nelze nevšimnout, že pozitivní komentáře zcela zásadně převyšují ty kritické, neřkuli negativní. Jsem si téměř jistý, že mnozí, sebe nevyjímaje, pochválí i náznak něčeho pěkného, nepěkné přejdou nanejvýš opatrnou poznámkou a to špatné nechají bez komentáře. Chválit se má a většina lidí, chválabohu, raději chválí, než kritizuje. Má to však své úskalí, ti z nás, kteří máme potomky, to dobře známe. Přehnaná, necitlivá kritika ubližuje, zabíjí a ničí sebevědomí, ale žádná kritika vytváří falešné představy o sobě samém, brzdí snahu se zlepšovat a hnojí přebujelé sebevědomí, ničím nepodložené.
Začínal jsem zde publikovat s velkými rozpaky, studem a obavami. Mnoho let mé básničky, vyjma několika hudebních textů, četla jenom má žena a děti. Většinou je chválili a já jsem se, v rámci rodiny, jaksi podvědomě, cítil být skvělým básníkem.
Před vložením první básně jsem znejistěl. Mám vůbec úroveň potřebnou k tomu, abych mohl něco zveřejnit? To že si myslím, že mám, ještě neznamená, že tomu tak je. Pozitivní reakce mé obavy rozptýlily. Po prvotní euforii však zahlodal červík pochybnosti. Vždyť jsou tady vlastně chváleni všichni i ti, kterých mnohá díla mi přijdou vysloveně nepodařená. A pochybnosti trvají.
Autor i čtenář, stejně jako všichni ostatní, jsou obdaření svobodnou vůli, mnoho psanců má, jak občas ukazují, kromě tvůrčích schopností i schopnost dobrého, citlivého, kritického úsudku, Čteme, vnímáme a přemýšlíme o tom, co čteme, jen, myslím, ne vždy svůj úsudek prezentujeme takový, jaký je. Škodíme tímto malým, milým pokrytectvím sami sobě a zvláště pak těm, kteří vstoupili do veřejného prostoru s tím, aby se jim dostalo upřímné zpětné vazby. A tu potřebujeme všichni.