Fotku jsem sprostě ukradla a upravila Jindruchovi, snad mi to odpustí, inspirovala mě (nejen ta, mnozí poznají).
11.12.2013 16 1318(32) 0 |
Létají vzduchem
ledové šípy
bělostnou cestou od nádraží
Dojdi až k náměstí
Snad studený vítr
šedou tvář zimy
neobnaží
Prokřehlé město
pod vlněným šálem
je oněmělé studem
Snad i bohové dnes v noci spí
Půjdeš-li však dolů
pod podloubím
pak úzkou uličkou až ke kostelu
najdeš tam anděly
s námi, v nás
a teplo co nezná krupobití
Ano, v maličké kavárně,
jen tam se ještě svítí
a nikdo nevnímá okolní mráz
Ano, uvnitř to stále žije
vždyť lidmi proudí poezie
Vášní a emocemi
vzduch je tu nabitý
Možná
kdyby naše duše byly menší
měly by menší prostor
pro city
17.09.2016 - 19:43
je to tady těžší než FB tady nejdeí lajkovat :-D je to boží. uplně jsem si to představila
14.12.2013 - 12:29
kmotrov: Moc ti děkuju! S tím smutkem si to přečtu. A co se týče přednesu - třeba příště :-))
14.12.2013 - 01:14
Přepracovaný závěr je skutečně lepší, a má tah. Líbí se mi jeho uchopení "naruby", je to překvapivé. K dokonalosti chybí tvůj přednes. Kdo tam nebyl neví o co přišel!
K tomu smutku, už jsem to psal Yasmin:
http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=22855-neklid
K tomu smutku, už jsem to psal Yasmin:
http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=22855-neklid
13.12.2013 - 00:48
Yana: Moc ti děkuji za tak pěkný komentář! Jsem ráda, že naše dojmy z akce jsou tak podobné a že se ti moje báseň líbí.
13.12.2013 - 00:40
DDD: Původně závěr zněl:
"Možná
kdyby naše duše byly menší
měly by menší prostor
pro smutek",
ale nebylo v tom to, co jsem do toho chtěla dát. Zněla pak celá ta báseň moc smutně, a to jsem nechtěla. On tam totiž ten smutek měl být jen tako zástupce pocitů všeobecně, ale tím, že to měnilo význam, jsem to nakonec upravila celé tak, aby mi to tam vycházelo takhle. Až teď jsem s tím spokojená.
No a s tou "smutně oděnou básnířkou"... něco na tom je. Já se tak vlastně taky cítím. Ne, že bych byla pořád smutná, to ne, ale básně a myšlenky v nich mám laděné spíš melancholicky. A i když pozitivně, tak vážně.
Každopádně ti moc děkuju!
"Možná
kdyby naše duše byly menší
měly by menší prostor
pro smutek",
ale nebylo v tom to, co jsem do toho chtěla dát. Zněla pak celá ta báseň moc smutně, a to jsem nechtěla. On tam totiž ten smutek měl být jen tako zástupce pocitů všeobecně, ale tím, že to měnilo význam, jsem to nakonec upravila celé tak, aby mi to tam vycházelo takhle. Až teď jsem s tím spokojená.
No a s tou "smutně oděnou básnířkou"... něco na tom je. Já se tak vlastně taky cítím. Ne, že bych byla pořád smutná, to ne, ale básně a myšlenky v nich mám laděné spíš melancholicky. A i když pozitivně, tak vážně.
Každopádně ti moc děkuju!
12.12.2013 - 20:45
té fotky jsem si také všimla, povedla se a tvoje básnička též, já za ní nevnímám ale smutnou básnířku, proudí jí taková melancholie a nahromaděné pocity z nádherného až nadpozemského prožitku, také ve mně ta akce zanechala vzpomínky, které i po letech tvoje báseň zajisté připomene a ten závěr, vrcholem díla, skvělá myšlenka a my na malinkém prostoru prožili opravdu něco nezapomenutelného
12.12.2013 - 19:01
Tahle báseň se mi líbí. Ta myšlenka na konci je správně samonosná. Skoro by mi stačila.
A líbí se mi moc i ten puerův rozbor. Jenom si myslím, že k tobě ta "básnířka smutně oděná" sedí a vlastně si tě ani nedovedu představit jinak :-)
A líbí se mi moc i ten puerův rozbor. Jenom si myslím, že k tobě ta "básnířka smutně oděná" sedí a vlastně si tě ani nedovedu představit jinak :-)
12.12.2013 - 16:00
puero:
Přemýšlela jsem poměrně dlouho, z jakého konce s básní začít, jak to uchopit a zachytit... Nakonec jsem začala úplně jednoduše – prostě tak, jak to začalo pro mě. Líbí se mi představa tvého pojetí. Asi je skutečně básničtější, na druhou stranu, já to tak prostě necítila. Mohla by z toho vzniknout zajímavá báseň, ale už by nezachytila to, co jsem chtěla, už by v tom právě nebyl ten můj přístup a pohled na věc. Já odtamtud v tu chvíli totiž neutíkala, já tam byla na 100% všemi smysly. A v rámci večera, který jsem prožila, tam dle mého ta aktivní složka patří. Každý má ale jiné vnímání. Díky za tvůj náhled!
Vystihl jsi naprosto přesně to, v čem dle mého názoru tkví největší nedostatek mé básnické tvorby. Přesně to je oblast, o které vím, že na ní potřebuji zapracovat. Díky, že se ti to podařilo pojmenovat a popsat, protože myslím, že by mi to mohlo pomoct v odstranění oněch nedostatků. Co se týče toho nasměrování, jak se dostat do té kavárny – mně se ta cesta prostě natolik líbila, že jsem ji tam chtěla mít. Možná by se dala popsat lépe, možná se mi to nepodařilo zachytit tak, jak to vidím před očima, ale pokusila jsem se o to.
A ohledně toho smutku v závěru – opět díky. Já jsem se sama ohledně toho cítila nejistě, a ty jsi mě jen utvrdil v tom, že takhle ta báseň vyznít nemá a že tam ten závěr nepatří. Zkusila jsem to teď přepsat, aby to více říkalo to, co to říkat má.
No a ještě jedno (vlastně dvě) poslední díky – jedno za tak obsáhlý vyčerpávající komentář, a to druhé za důvěru v mojí tvorbu! Moc si toho vážím, opravdu. Přesně toho, co jsi v posledním odstavci popsal, bych chtěla dosáhnout. Tak ještě do třetice – děkuju.
Přemýšlela jsem poměrně dlouho, z jakého konce s básní začít, jak to uchopit a zachytit... Nakonec jsem začala úplně jednoduše – prostě tak, jak to začalo pro mě. Líbí se mi představa tvého pojetí. Asi je skutečně básničtější, na druhou stranu, já to tak prostě necítila. Mohla by z toho vzniknout zajímavá báseň, ale už by nezachytila to, co jsem chtěla, už by v tom právě nebyl ten můj přístup a pohled na věc. Já odtamtud v tu chvíli totiž neutíkala, já tam byla na 100% všemi smysly. A v rámci večera, který jsem prožila, tam dle mého ta aktivní složka patří. Každý má ale jiné vnímání. Díky za tvůj náhled!
Vystihl jsi naprosto přesně to, v čem dle mého názoru tkví největší nedostatek mé básnické tvorby. Přesně to je oblast, o které vím, že na ní potřebuji zapracovat. Díky, že se ti to podařilo pojmenovat a popsat, protože myslím, že by mi to mohlo pomoct v odstranění oněch nedostatků. Co se týče toho nasměrování, jak se dostat do té kavárny – mně se ta cesta prostě natolik líbila, že jsem ji tam chtěla mít. Možná by se dala popsat lépe, možná se mi to nepodařilo zachytit tak, jak to vidím před očima, ale pokusila jsem se o to.
A ohledně toho smutku v závěru – opět díky. Já jsem se sama ohledně toho cítila nejistě, a ty jsi mě jen utvrdil v tom, že takhle ta báseň vyznít nemá a že tam ten závěr nepatří. Zkusila jsem to teď přepsat, aby to více říkalo to, co to říkat má.
No a ještě jedno (vlastně dvě) poslední díky – jedno za tak obsáhlý vyčerpávající komentář, a to druhé za důvěru v mojí tvorbu! Moc si toho vážím, opravdu. Přesně toho, co jsi v posledním odstavci popsal, bych chtěla dosáhnout. Tak ještě do třetice – děkuju.
12.12.2013 - 15:06
puero: Nedokážu, alespoň myslím. Ale chtěla bych to umět. Třeba se k tomu někdy dopracuju.
12.12.2013 - 15:02
A ještě jednu věc ti můžu globálně vytknout: tvá poezie je vážná. Smutná a vypjatá. Jsi básnířkou smutně oděnou. Dovedeš napsat taky báseň po jejíž recitaci se budou lidé smát a přitom to nebude lascivní ptákovina ale oduševnělá záležitost?
12.12.2013 - 14:53
Tohle je vlastně básnička o Nadílce v Kutné Hoře, že? A napsalas to univerzálně, že i za x měsíců, kdy bude dávno zapomenuto tohohle psaneckého srazu, bude básnička stále aktuální, protože náplní jde jaksi dál. Já tenhle typ básniček řadím mezi improvizace, protože mezi působením dojmů a finální verzí básně uplynula jen krátká doba. Ergo první dojmy a první druhé dojmy, které ty dojmy č. 1 korelují utvoří jakýsi superdojem, který tady vyjadřuješ. Má to dvě funkce. Tou první je vnitřní exhibice, tedy vyjádření toho, jak jsi tu akci vnímala ty, a tou druhou je funkce archivní, kdy fixuješ tento pocit tak, aby až jednou zcela vyprchal, byl pomocí téhle básně optimálně oživen. Já osobně mám z toho srazu pocit velmi podobný tomu tvému. Nemyslel jsem sice na bohy a jejich klížící se oči, ale kdybych z nádraží nespěchal a někde na Sokolské se zastavil a poslouchal zvuky, rozhodně - a o tom jsem přesvědčen - slyšel bych padat sníh. Ano. Ty se v té básni soustředíš na kontrast mezi akcí v kavárně a zbytkem města. Já bych tu báseň napsal jsa soustředěn na to město. Ne na akci, ale na pozadí. Myslím, že v rámci odlišné převahy hormonů, které produkují mé a tvé žlázy, si tvůj naturel žádá i v případě romantického večera aktivní složku. Já bych uvažoval naprosto opačně: zatímco ty vycházíš z tichých uliček a hledáš kavárnu s poezií, já bych začínal báseň v kavárně, abych mohl utéct do těch ztichlých lampami oranžově nasvícených uliček. A troufám si říci, že můj přístup je v tomto ohledu mnohem básničtější. Vlastně se v té básni psychologicky prozrazuješ, že tvůj cíl byl naplněn až v určitém okamžiku. Ten můj byl naplňován a teprve po akci, kdy jsem s Nowišem a Yanou čekal u kostela na parkovišti, aby nás Pavel odvezl na hotel, byl kupodivu naplněn. Teprve tam, když jsem se dotkl té chladné kamenné zdi kostela sv. Jakuba jsem došel k básnické nirváně a uvědomil si plně dosah celého večera s kolegy a kolegyněmi umělci a umělkyněmi a sama sebe uprostřed nich. Pak jsem teprve mohl začít vnímat ten boží spánek vůkol.
Jsi vyzrálá autorka, nikdy nevím, co ti mám kriticky vytýkat, protože se snažíš víc a víc mi k výtkám nedávat žádnou příležitost a já se s tím obvykle spokojím. Nicméně pořád se můžeme bavit o formě. Co je poeticky nejefektivnějším prostředkem verše? Podle mě univerzální odpověď neexistuje. Je to délka díla? Ne nezbytně. Nemusí vždy platit, že opravdový básník vyjeví dokonale plasticky své myšlenky na pár řádcích a horšímu básníkovi to trvá dýl. Je to slovní výbava? Možná. Když dáš vedle sebe dva lidi a zeptáš se, čím začíná opera a jeden řekne že předehrou a druhý overturou, kdo z nich je větší básník? Co se u tebe dá zlepšit je podle mě literární cit. Jsi pořád ještě hodně popisná v intencích tradiční poezie. Bělostná cesta od nádraží, andělé, krupobití, smutek, duše.... to jsou vlastně zastaralé poetické termíny, jsou příliš jednoduché pro vyvolání adekvátních představ. Tím citem pro poezii si představuju umět vyvolávat korektní představu těžším způsobem. Já třeba vím, že ta cesta z nádraží byla bělostná, ale já bych to pochopil i kdyby ta cesta byla popsána mnohem šíleněji třeba jako sentimentální pozdrav nevěstina závoje, nebo co já vím, ale to je jen příklad, tím nechci říct, že je to v téhle básni blbě, vůbec ne, vždycky jde o kontext a tobě to tady všechno sedí, i když třeba já bych tu cestu z nádraží mohl úplně vypustit, a to právě proto, že jsou tam jiné prvky kterými dokresluješ tu situaci. Máš tam šedou tvář zimy, ledové šípy, studený vítr.... Nebo to směrování, jak se dostat do té kavárny na Jakubské, to je zbytečné. To tam být nemusí, prostě se spokojíme s tím, že natrefíme na tu kavárničku a je to. Vždyť ji snadno rozeznáme od ostatních tím, jak ji v dalších slokách popisuješ.
No a konec, konec jako by říkal, zanechte všech nadějí, tato báseň měla být smutná. Odsadila jsi to na samostatný řádek a navíc na nejčestnější místo básně a tudíž je smutek tím hlavním motivem. Jo, já věřím, že báseň jakkoliv dlouhá má stejná pravidla pozice slov, jako má třeba etiketa u stolu. Má svá čestná místa, má svá zákoutí, má svá důležitá místa pro pozornost a místa, kam se dá leccost schovat. Ten nejvýznamnější host si sedá v básni nakonec, protože to je taky místo, které má poslední slovo a my si ho po přečtení pamatujeme nejlépe.
Neme tekel, tvoje pozornost se bude ve tvém umění dále směřovat spíše na básnickou formu než na obsah. Obsahy už umíš velmi bravurně. Umíš k nim volit adekvátní styl. Tvá forma čeká na excitaci do vyšší sfér. Tou nejbližší sférou je umění sdělit víc, než kolik jsi napsala. Méně slov a více obrazů. Více dojmů a plasticity. Méně konkrétnosti. Tam směřuješ a tam se taky dostaneš. A nepotřebuješ k tomu ani volit dekadentní pokusy o básnické experimenty a slovní hříčky, dostaneš se tam přirozenou cestou vlastních zkušenností.
Jsi vyzrálá autorka, nikdy nevím, co ti mám kriticky vytýkat, protože se snažíš víc a víc mi k výtkám nedávat žádnou příležitost a já se s tím obvykle spokojím. Nicméně pořád se můžeme bavit o formě. Co je poeticky nejefektivnějším prostředkem verše? Podle mě univerzální odpověď neexistuje. Je to délka díla? Ne nezbytně. Nemusí vždy platit, že opravdový básník vyjeví dokonale plasticky své myšlenky na pár řádcích a horšímu básníkovi to trvá dýl. Je to slovní výbava? Možná. Když dáš vedle sebe dva lidi a zeptáš se, čím začíná opera a jeden řekne že předehrou a druhý overturou, kdo z nich je větší básník? Co se u tebe dá zlepšit je podle mě literární cit. Jsi pořád ještě hodně popisná v intencích tradiční poezie. Bělostná cesta od nádraží, andělé, krupobití, smutek, duše.... to jsou vlastně zastaralé poetické termíny, jsou příliš jednoduché pro vyvolání adekvátních představ. Tím citem pro poezii si představuju umět vyvolávat korektní představu těžším způsobem. Já třeba vím, že ta cesta z nádraží byla bělostná, ale já bych to pochopil i kdyby ta cesta byla popsána mnohem šíleněji třeba jako sentimentální pozdrav nevěstina závoje, nebo co já vím, ale to je jen příklad, tím nechci říct, že je to v téhle básni blbě, vůbec ne, vždycky jde o kontext a tobě to tady všechno sedí, i když třeba já bych tu cestu z nádraží mohl úplně vypustit, a to právě proto, že jsou tam jiné prvky kterými dokresluješ tu situaci. Máš tam šedou tvář zimy, ledové šípy, studený vítr.... Nebo to směrování, jak se dostat do té kavárny na Jakubské, to je zbytečné. To tam být nemusí, prostě se spokojíme s tím, že natrefíme na tu kavárničku a je to. Vždyť ji snadno rozeznáme od ostatních tím, jak ji v dalších slokách popisuješ.
No a konec, konec jako by říkal, zanechte všech nadějí, tato báseň měla být smutná. Odsadila jsi to na samostatný řádek a navíc na nejčestnější místo básně a tudíž je smutek tím hlavním motivem. Jo, já věřím, že báseň jakkoliv dlouhá má stejná pravidla pozice slov, jako má třeba etiketa u stolu. Má svá čestná místa, má svá zákoutí, má svá důležitá místa pro pozornost a místa, kam se dá leccost schovat. Ten nejvýznamnější host si sedá v básni nakonec, protože to je taky místo, které má poslední slovo a my si ho po přečtení pamatujeme nejlépe.
Neme tekel, tvoje pozornost se bude ve tvém umění dále směřovat spíše na básnickou formu než na obsah. Obsahy už umíš velmi bravurně. Umíš k nim volit adekvátní styl. Tvá forma čeká na excitaci do vyšší sfér. Tou nejbližší sférou je umění sdělit víc, než kolik jsi napsala. Méně slov a více obrazů. Více dojmů a plasticity. Méně konkrétnosti. Tam směřuješ a tam se taky dostaneš. A nepotřebuješ k tomu ani volit dekadentní pokusy o básnické experimenty a slovní hříčky, dostaneš se tam přirozenou cestou vlastních zkušenností.
11.12.2013 - 19:28
Krásná atmosféra. Představuji si atmosféru tepla a přátelství, zatímco venku je nevlídno. Fotka je fajn, hezky vše dokresluje.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
Kutnohorská : trvalý odkaz | tisk | RSS komentářů
| podobná díla
Následující dílo autora : Dopis ke kávě
Předchozí dílo autora : O nových začátcích, těch nebolavých
» vyhledávání
» menu
literatura [58/330] tématické soutěže chodník slávy chodník hanby nápověda pravidla pro autory podpořte nás kontakt statistiky online: 0» hrátky
Rýmy Náhodná slova Náhodné věty Generátor textu --- Puzzle Oběšenec Kámen, nůžky, papír Pexeso» narozeniny
Duše zmítaná bouří reality [17], Asinar van Martinaq [17], Burak [12], Therésia [12], Erma [11], ŠoDO [7]» řekli o sobě
casa.de.locos řekla o Yana :dívá se zhluboka a do hloubky