Orionka: Pravdu díš čokoládová hvězdo. To ta moje ostravština.

Samota slunovratu. Mám rád zimní večery a jejich majestátní ticho a samotu. Konečně jsem duší horal. Samota slunovratu má v sobě velebnost, která jak píšeš, naučí člověka jinak vnímat čas. Pěkné. Některé neotřelé výrazy v básničce mě oslovuju a taky se ztotožňuju s tím, že tma se léčí tmou, byť to vnímám i trochu jinak... blahodárně.

Pěkné a trefné. Nejvíc se mi líbí první sloka.

Hanulka: Veselé Vánoce.

Pěkné. Za mého dětství, kdyby tatínek vytáhl hnědou bankovku (to byla to poslední československá socialistická emise), moc by nás to ze židle nezvedlo, byla to tenkrát desetikoruna s Pavlem Országem Hviezdoslavem.

Myslím, že to je nejsmutnější věc na tomto světě, když rodič ztratí dítě. Ne nezbytně smrtí, ale prostě zanikne to malé veselé a švitořivé stvoření, které nejde uchovat v původní podobě. Taky sleduju svojeho synáčka, jak roste, jak postupně zaniká a mění se ve většího a většího, světa znalejšího, až úplně zanikne jako dítě, které jsem huštal na bambě aby usnulo, které mělo svůj vlastní roztomilý slovník, který vymýtila škola a logopedie... je cosi krutého v nastavení tohoto vesmíru. A dítě, které je dítětem a člověk s ním nemůže být z jakýchkoliv příčin, to je snad ještě smutnější. Vyhmátla jsi a vystihla ty pravé obrazy smutku.

Leslie: Ahoj, ten původní název byl zbytečně dlouhý, nevěděl jsem si s ním rady. Jsem asi víc a víc konzervativní, abych něco definoval jako báseň, musí to pro mě být dost poetické, obrazotvorné... tady je to tak odborné až se mi z toho poezie málem vytrácí, tak jsem váhal nad kategorií, až jsem tu dal anketu.

Miňko: Hanulka: Děkuji za návštěvu, jsem rád, že zanechala nějaký dojem.

Velmi pěkná modlitba. Jistě budeš vyslyšen ó psanče.

Ano, i mě tahle básnička nadchla. Dívím se, že tě okomentovalo tak málo psanců. Zasloužila by si větší ohlas.

Pěkné. Zastavil jsem se u slova souzubí. Myslím, že jsem na něj nikdy předtím nenarazil. Líbí se mi. Asi ho budu používat.

Woody Allen vytvořil ve filmu Pozor na Harryho (1997) obraz pekla, které by ti dokonale vyhovovalo. Prsaté nudistky, vířivé bazény, sing sing sing.

Leslie: Inspirace? Napsal jsem ji hodně dávno, ale myslím, že jsem tenkrát zhlédl nějaký film od Passoliniho nebo od Bertolucciho a přemítl jsem si vlastní život na tomto pozadí. Taky se vracím ke svému moři. Ale je to totéž moře? Zdá se, že se svým prknem dojdu na pláž, strčím prst do vody a bude tak studená, že se budu chtít vrátit do hotelu, ale to je ten háček. Vrátit se nejde nikdy nikam.

Jung měl před první světovou válkou cosi jako jasnozřivé tušení, co se bude dít. V Červené knize to dost prapodivným způsobem vysvětluje jazykem symbolů, archetypů. Pochopil jsem z toho, že člověk, je jedno, jestli hodný nebo zlý, je jakousi neuchopitelnou částí vědomí spojen s kolektivem - kolektivní vědomí, jako ve Star treku u Borgů. A není jisté, jestli tohle nadvědomí ovlivňuje tohoto jedince, nebo tento jedinec ovlivňuje toto kolektivní vědomí, ale před světovou válkou se lidé těšili na vojnu, nebo se jí naopak tak báli, že doufali že přijde a jejich nejčernější obavy naplní. Zbrojilo se, rostl nacionalismus a paranoia, vše směřovalo k vyvrcholení, ke katastrofě řeckého dramatu, ve kterém žádné deus ex machina nehrozilo. A Jung se to nějak dovtípil. A pak se to také uskutečnilo. Nebylo vyhnutí. Z bídy velké část populace a příliš okatého blahobytu hrstky šťastlivců vzniká časem tenze, která ústí v revoluci. Jako na konci 18. století ve Francii, jako na konci 80. let v Československu. Latentní duch nabere takové intenzity, že jedinec ztrácí kontrolu nad svým chováním a nechává se strhnout převládajícím trendem. Je jako ten pes ve tvé básničce. Není to hodný ani a priori zlý pes, jen plní úkol - žene štvanou zvěř do pekel. Ale kdyby byla štvaná zvěř silnější, štval by tento pes v její prospěch ony honce. Co bude dál? Politici jsou horší a horší, přestože se lidé snaží zvolit si vždy lepší politiky než před tím. Zbrojí se jako o závod, proč? Copak mír potřebuje zbraně? Jaký to paradox! Co by vyčetl Jung z chování archetypů dnešní doby? A nebyl to koneckonců taky jen blázen?

Pěkný obrázek.

Pěkné, trochu mi to připomnělo jeden můj výlet do východních Čech. Kde jsou ty časy.

Psavec: Miňko: Hanulka: Dandy: Ahoj, díky za zastávku a milé komentáře. Jsou to jen takové bonbónky ke kávě a zákusku, nic hlubokotonážního, ale takový je můj kysucký svět. Můj malý ztracený ráj.

Někdy se stavte.

Tak jsem zas zabrousil k psavcovi (jak je něco zařazeno do erotika a sex, hned na to klikám, že jo). Pěkné. Ono tyhle fyziognomické anomálie znal už starověk a po stovkách let permanentní démonizace se zdá, že nastala jakási doba osvěty (je-li to osvěta, to si zrovna nejsem úplně jistý), ale já to vnímám spíš jako jakési prohloubení sexuální revoluce přelomu 80. a 90. let, kdy explicitní erotika pronikla do televize takovými kultovními pořady jako peříčko a pod. Ale je fakt, že sexuální revoluce začátek nemá. Nebo, kde vlastně? Když ženy odložily korzety, ostříhaly se jako Jozefína Bakerová a začly nosit kalhoty jako Marlene Dittrichová? Nebo už na zhýralém dvoře Ludvíka XVI a Marie Antoinetty? Nebo ještě dřív? My se dneska rdíme pohledem na oboupohlavní individuum v pornoskeči, ale chlope, to jsme pořád ještě někde uprostřed, nebo na začátku. Bude to ještě zajímavější. Zvrhlejší, lepkavější, růžovější... jako s objevováním prostorvých dimenzí.

Trochu potíže s čárkami ve větě, taky ten slovník není kdoví jak bohatý (je to samé jsou a své a tvé), ale podařilo se ti uniknout tradičnímu seskupení do slok, takže forma to zachraňuje.

Smutné je to, smutné, ale do těchto časů se to hodí. Už keltové o tomto čase oplakávali své padlé hrdiny, scházeli se v posvátných hájích s druidy a u ohně si vyprávěli o lidech, které znali a kteří se vytratili z jejich životů. V 9. století sem Řehoř IV. přesunul svátek všech mučedníků, který se původně slavil v květnu a dobře udělal, představ si, že bychom chodili zapalovat svíčky na hřbitov uprostřed rozkvetlého máje. V baroku se věřilo, že o svátku zesnulých mají duše v očistci jedinečnou příležitost si odpočinout a vrátit se domů. Lidé jim lili mléko do misky a báli se po tmě vycházet ven. Zakrývali zrcadla, aby nezahlédli něco, co by zahlédnout nechtěli. A dneska je to na hřbitovech jako na sídlišti. Co lidí se potká mezi hroby, co by se jinak nepotkalo!

Až tam budem ležet my, bude nám smutno, že už si s námi nikdo nepovídá.