Přichází čas dušičkový

Dandy : děkuji TI!

Hani pkná,vzpominání na všechny skutky co se staly.
To mámu musí bolet mnohem víc.
Život uďeluje,čas kráčí a některé rány nezarůstají.
Je svíce na náhrobku komiha plamenem
snad na rozločeno.

puero : ano, nostalgické spojení s minulostí je silné a hluboké. Keltové měli své způsoby, jak se vyrovnávat se ztrátami a uctívat své předky. Takové tradice nám připomínají, že i v našich moderních dobách je důležité udržovat vzpomínky na ty, které jsme ztratili. Tome děkuji Ti !

Smutné je to, smutné, ale do těchto časů se to hodí. Už keltové o tomto čase oplakávali své padlé hrdiny, scházeli se v posvátných hájích s druidy a u ohně si vyprávěli o lidech, které znali a kteří se vytratili z jejich životů. V 9. století sem Řehoř IV. přesunul svátek všech mučedníků, který se původně slavil v květnu a dobře udělal, představ si, že bychom chodili zapalovat svíčky na hřbitov uprostřed rozkvetlého máje. V baroku se věřilo, že o svátku zesnulých mají duše v očistci jedinečnou příležitost si odpočinout a vrátit se domů. Lidé jim lili mléko do misky a báli se po tmě vycházet ven. Zakrývali zrcadla, aby nezahlédli něco, co by zahlédnout nechtěli. A dneska je to na hřbitovech jako na sídlišti. Co lidí se potká mezi hroby, co by se jinak nepotkalo!

Až tam budem ležet my, bude nám smutno, že už si s námi nikdo nepovídá.

Mlčeti Zlato : Svatá pravda. Děkuji !

Každý se vrací za těmi svými, je čas si uvědomovat, čím je naše duše celá.

Psavec : Milánku díky !

Každým rokem nové svíčky,
na hřbitovech zaplanou.
Je to přece pro dušičky,
co nám v srdci zůstanou.

Vzpomínáme na své milé,
snad se jednou setkáme.
Zatím dneska zasmušile,
něžná slůvka říkáme.

Každý plamen naší svíce,
tak nám vrací vzpomínku.
Slzy smáčí naše líce,
pro tátu či maminku.