Návrat k moři

                  Má kolébka
          rozpadla se v prkna
a já je cestou po moři
                poztrácel.

S posledním plavím se
                  je už shnilé, domovem
            je ústřicím a škeblím,
                    které vysávají poslední
dřevitost mé kolébky,
      chaluhy se přisály
                na mou košilku
do mých dlouhých vlasů
                    zapletla se chapadla mořských řas.

              Tak jsme pluli mořem
od přístavu ke přístavu,
                    já a moje prkno,
            kus záchranné desky
okousané, ohlodané časem,
              měkké a vláčné, dokud
      nevyšel jsem na břeh.

        Lidé uhýbali, mně, trhanovi
s vlečkou vlasů a mořských řas,
            s prknem mušlí v podpaždí.
    Došel jsem přímo na recepci
hotelu Hilton. Odložil své prkno,
              dal se ostříhat, navonět parfémem,
oblékl jsem si oblek, černého motýlka
          a po skvělé večeři hrál v kasinu ruletu.

    Mé apartmá mělo balkón s výhledem k moři.
Rozbouřené moře se tříštilo o skálu,
                lezlo po písku pláže tam a zase zpátky,
            rudé slunce chodilo na obzor umřít
a den ubíhal za dnem, kaviár střídal kaviár,
          šampaňské, šampaňské, hráli jsme golf
    a ruletu a black jack, a kokosové palmy
                se kývaly do rytmu té nejlepší hudby.

                      Noc co noc ale
        bylo slyšet moře
před mými okny,
          křičelo zoufale,
    odporné smrduté
                moře a jeho havěť
      umírala na pláži,
                    když si pro mě šla.

Sešel jsem do recepce,
            odložil smoking,
    vzal si své prkno,
                    rozloučil jsem se.

                Odcházím k moři,
    odcházím hledat
                kolébku rozpadlou,
    s kterou jsem kdysi
                    chtěl obeplout svět.