Pěkné. Pobavilo mě to. :-D Hezký dvojsmysl. :-)

Myslím, že nejsi zdaleka výjimka ani anomálie, natož chyba. Lidé jsou různí, jsem přesvědčen, že spousta z nich pouze předstírá, že jsou stejní (normální), aby je ostatní lépe přijali. Normální se ti zdá člověk pouze do momentu, než ho poznáš (viz Severákův zápisek O normálních lidech - http://www.psanci.cz/denik.php?denik_id=3414-o-normalnich-lidech
).

Pozn.: mám na mysli tu opravenou formulaci z komentáře, ne tu původní.

Tato myšlenka se mi líbí. Mám velkou radost, že píšeš takové hezké úvahy. Jen někdy je těžké svoji myšlenku, i nápomocnou, vyjádřit tak, aby to ostatní pochopili. (A člověk si snad nikdy nemůže být jistý, že skutečně nápomocná bude, i když je tak míněna.) Člověk (např. já) má někdy strach z reakce ostatních a pokřiví myšlenku tak, že už pak není tak upřímná.

S touto formulací úvahy tak úplně nesouhlasím - na jednu stranu tvrdí, že odpovídá na otázku "jak se člověk stane moudrým" a na druhou stranu vlastně pouze konstatuje, že až se stane moudrým, za moudrého se nepovažuje. To mi připomíná spíš hru "Nemyslete na slona" https://cs.wikipedia.org/wiki/Nemyslete_na_slona) než cestu k moudrosti.

Pokud jde o můj názor, myslím, že moudrost získává člověk postupně a neexistuje žádná objektivní hranice mezi člověkem moudrým a nemoudrým. Člověk se může pouze stávat moudřejším, což je doprovázeno tím, že si uvědomuje chyby, které dělal, když byl méně moudrý. A jednou z těch chyb může být, že se považoval za moudrého.

Hezká myšlenka, ale mít přítele podle mě není samozřejmost. Člověk si ho nejprve musí najít a někdo v tom hledání nemusí uspět.

Když se nad tím zamyslím, chápu to tak, že to, co říká člověk, který neustále mluví, ale nikoho neposlouchá, nemá velkou hodnotu, protože to vychází pouze z něj, zatímco skutečně hodnotné výroky je člověk schopen říci až poté, co dlouho naslouchá, pozoruje a přemýšlí (což jsou činnosti, při kterých je takřka nutno mlčet). To si ale hodně domýšlím, takto mi ten citát připadá dost neúplný a nejednoznačný.

Nicméně, souhlasí to s mojí zkušeností - co vymyslím vlastní fantazií, ostatním moc neříká, ale když vycházím z knih, článků a zkušeností ostatních lidí, je to, co napíšu, ostatním mnohem užitečnější.

Tato kapitola je docela napínavá a ty odlehčující momenty se tam opravdu hodí, např. mě rozesmálo, že Ulyna začala bitka unavovat po *jedné* ráně Aislin. :-D Setkání s Ciarem bylo stručné a zajímavé a ačkoliv nemám bitvy moc v oblibě, od čtení dalších kapitol mě to určitě neodradí.

Také se mi líbí, jak je promyšlený Aislinin názor ovlivněný zkušeností s králem Marcasem ve srovnání s názory obyvatel Darkswenu.

Hezká kombinace morbidně vážného tématu s ostrým humorem.

Líbí se mi, že jsem se něco dozvěděl o Hlubočici a její historii. Určitě se časem pokus napsat pokračování.

A mimochodem, ten nápad na vznikající manželství pod deštníkem se mi líbí. :-) Rozhodně pravděpodobnější než pod jmelím.

Inugirl: Děkuji. :-)

VKate: Děkuji za komentář. Ta možnost dozvědět se o postavách víc byla na mých stránkách i dřív, jen člověk musel kliknout v navigaci na "EK POSTAVY" a vybrat si, o které postavě chce něco vědět. Takto je to "na jedno kliknutí", jak je v dnešní době moderní.

Líbí se mi, že všechny tři reakce, které zatím mám, se shodují v tom, že verze scénáře na mých stránkách je skvělá a z příběhů se jim nejvíc líbí "Nejoblíbenější profesor všech dob".

Časem mám v plánu převést do stejné podoby i scénáře starších epizod.

VKate: Děkuji za komentář. Mám radost, že se líbí. :-)

Souhlasím s Orionkou, některým částem trochu nerozumím (např. ty otázky pro děti), ale "Vypadněte blbý pocity, kša!" mě rozesmálo.

Jsou v tom zajímavé myšlenky, i když je (alespoň pro mě) docela těžké je při prvním čtení pochytit. Musím si to přečíst několikrát. Ale ty myšlenky jsou zajímavé a vymyslet je by bylo určitě mnohem těžší, takže to čtení stojí za to.

Nevím, zda ve skutečnosti existují jednoduché věci.

Amelie M.: Souhlasím.

I po druhém přečtení se mi tato povídka moc líbí. Konec mě už tentokrát nepřekvapil, ale všiml jsem si jiných věcí. Zajímal by mě původ jména Viktor Perner. Jak Tě napadlo?

A ten polibek mi připomněl podobnou situaci v mé povídce Sledování Kobolta.

Hezká úvaha, ale já mám, co se týče nekonečna, celkem jednoznačnou představu. (Rozhodně nechci tvrdit, že to, v co věřím, je jediná pravda.) Podle mě je nekonečno nedosažitelné. Je to bod, k němuž můžeme jít (ať už tím myslíme cokoliv) a poznáme, zda jdeme k němu, od něj, či někam bokem, ale jakkoliv dlouho a jakkoliv rychle jdeme, je ono nekonečno stále stejně daleko. Nekonečno ani cesta k němu není všezahrnující - např. posloupnost a, aa, aaa, aaaa, ... je nekonečná, ale přesto nezahrnuje slovo "abeceda".

Na druhou stranu, život je konečný a většina věcí, které v něm mají nějaký význam, také.

Na této kapitole je poznat, že sis na ní dala záležet. Darkswen, navzdory temnému (dark) názvu dělá dobrý první dojem. (I když je možné, že se za ním něco skrývá.)

Jako obvykle je tam řada momentů, které mě potěšily či pobavily: "místo toho aby pro příště pořádně zorali svá pole a nakrmili dobytek" :-) , "děsivé představy zahrnující Aislin" (zajímavá formulace :-) ), "mezi vaše manželské povinnosti patří pouze dělat mi doprovod a omdlévat na veřejnosti" :-D, "Proč jsi to krucinál neřekl hned?" (on to řekl hned :-D ).

Trochu mě překvapilo, že nejen Viktor, ale i Nia se z jejich "styku" takřka okamžitě vzpamatovala, jako by se nic nestalo. A vojenský velitel na konci byl na můj vkus příliš stručný.

Řešit problémy tvorbou nových problémů mi na první pohled připadá jako dobrý nápad, protože podle Murphyho zákonů uvnitř každého velkého problému čeká jeden malý, který chce ven, a když pohřbíme oba spoustou dalších, nových, umělých problémů, bude jich sice spousta, ale dohromady budou třeba relativně neškodné, protože se překryjí, zablokují nebo vyruší. Ale když tak nad tím přemýšlím, v praxi bych na to raději nespoléhal. Po čase zjistíme, že máme tolik problémů, že nemáme šanci se z toho dostat.

Některé zavařeniny možná mají budoucnost, ale jakou, to je otázka.