Princezna Nia - Kapitola XIII.

Kapitola XIII.

  Ke Staerdalu mířila také Aislin, která si cestou promýšlela, jak co nejdříve po svém příjezdu najít Ciara a jak zajistit, aby se dostal z pevnosti a vrátil se domů za Norou. Chtěla využít jejich vzájemné podoby a plánovala, že se spolu vymění, nepůjde-li to jinak.
  Aislin si nepřipouštěla, že by Ciar už nemusel být naživu. Někde hluboko uvnitř pořád cítila, že žije. A čím dál častěji ho spatřovala ve svých snech také díky tomu, jak usilovně na něj myslela. Věřila, že ho najde.
  Velitelův povoz, v němž byla uzamčena spolu s dalšími třemi muži, nejprve zpomalil a pak i zastavil. Ztichly také kroky vojáků, kteří se k veliteli připojili kousek za vesnicí, kde byla Aislin zatčena, a také klapot koňských kopyt.
  Aislin si na okamžik vzpomněla na Abastora a přemítala, kde asi její nejlepší přítel právě může být. Nezapomněl na ni za tak krátký čas? A setkají se spolu ještě někdy?
  Velitel vedl nesrozumitelný rozhovor se stráží na věži pevnosti a zanedlouho se otevřela brána a celá skupina se dala znovu do pohybu. Aislin pohlédla do tváří mužů, kteří seděli okolo ní, a viděla v nich strach a nic jiného. Chtěla se jich zeptat na jejich jména, nebo alespoň pronést nějaké utěšující slova, věděla však, že má-li její plán dokonale fungovat, nesmí od této chvíle s nikým promluvit. A tak jen tiše seděla a odvracela zrak jinam, aby se nemusela dívat do těch vystrašených očí.
  Příjezd velitele nezpůsobil žádný rozruch a zdálo se, že ostatní vojáci jsou na přísun nováčků poměrně zvyklí. Bez zvýšeného zájmu velitelův povoz zamířil opačným směrem, pryč od zraků jiných lidí, a zastavil na osamoceném místě. Velitel otevřel zámek a vypustil ven tři muže i Aislin a podal jim instrukce.
  „Vítejte ve Staerdalu! Zaprvé, ať vás ani nenapadne se odtud pokoušet utéct. Už dopředu vám říkám, že je to nemožné a každý pokus se trestá smrtí. Zadruhé, hned teď se půjdete ohlásit mému zástupci, jenž právě na hlavním nádvoří cvičí nástup vojáků. On vám vše vysvětlí a ukáže. Od zítřka začínáte s výcvikem. Na základě tohoto výcviku budete přiřazeni do oddílu a bude vám určena zbraň.“
  Velitel se ušklíbl na Aislin. „Ty dostaneš luk. Uvidíme, jestli budeš nepřátele trefovat stejně přesně jako mé pověřence.“ A podal jí její luk. Šípy si ale nechal pro jistotu u sebe.
  Aislin si částečně oddychla, že má svou zbraň zpátky u sebe, částečně však znervózněla, neboť netušila, jakou zbraň používá Ciar a jakou bude muset používat ona, bude-li se chtít vydávat za něho.
  „A zatřetí,“ uzavřel svou instruktáž velitel, „chcete-li přežít, nedostávejte se do průšvihů, neodporujete vašim nadřízeným a především mi nechoďte na oči.“
  Velitel se rozloučil a odkráčel do míst, kde – jak Aislin usoudila – se pravděpodobně nacházely jeho vlastní místnosti.
  Tři muži nehnutě stáli stále v té stejné pozici a v očích se jim zračil stále ten stejný strach. Aislin ale věděla, že velitel nežertoval a že by se měli co nejdříve nahlásit u zástupce. Pokynula tedy hlavou na znamení toho, že by se všichni co nejdříve měli hnout a byla odhodlaná je na to nádvoří třeba násilím dovléct, kdyby se tam sami neodvážili.
  Muži se nenechali dlouho pobízet a následovali Aislin. Po chvíli blouzení se všichni čtyři ocitli na nádvoří, kde zrovna cvičili vojáci pod vedením zástupce hlavního velitele, kterého avšak nikde neviděli.
Jeden z poblíž stojících vojáků si jich povšiml a zavýskal: „Nováčci jsou tady!“
  To velitel uslyšel a zanedlouho se vynořil ze zástupu a šel se s nově příchozími přivítat. „Výborně, konečně nějaké posily, i když nevím, jestli budete k čemu. To uvidíme zítra. Ulyne, postarej se o ně, já na to teď nemám čas. Ostatní rozchod.“ A hned zase zmizel někde mezi vojáky.
  Nyní se přišel přivítat i Ulyn. Byl to ten voják, jenž prve vykřiknul nadšením. Nevypadal ovšem příliš přátelsky. Společně s ním přišla i jeho banda – čtyři další vojáci, kteří působili také asi tak přátelsky jako rozzuřený medvěd.
  „Tak kohopak to tu máme?“ začal Ulyn, „tři obyčejné zlodějíčky a jednoho…“
  Zdálo se, že se Ulyn snaží uhodnout, kvůli čemu se sem Aislin dostala, nic ho ale nenapadalo, proto jenom dodal: „A jednoho chlapečka s lukem.“
  Aislin chtěla něco namítnout, ale věděla, že nemůže, a tak jen nečinně přihlížela tomu, jak Ulyn rozkázal svým kumpánům, aby se o její tři společníky postarali. Zatímco Ulynovi souputníci rozdávali rány a poučovali tak o místních pravidlech, o Aislin se Ulyn chtěl postarat sám. Kdyby tak býval věděl, že je Aislin žena, to by mu zajisté jen pouhé mlácení nepostačilo.
  Napřáhl se a uštědřil Aislin první ránu do obličeje. „Máme tady sice velitele, ale ty naše spory nezajímají. Já jsem jejich pravá ruka a budeš-li mít nějaký problém se mnou, můžeš špatně dopadnout, jasné?“
Aislin neodpovídala a jen se na Ulyna snad i trochu nenávistně podívala. Ulyna už tato bitka unavovala, rozhodl se proto, že si půjde raději odpočinout. Rozkázal svým kumpánům, aby ty tři muže vzali s sebou a ukázali jim, kde budou spát a jíst.
„A ten čtvrtý?“ zeptal se jeden z kumpánů.
„Ten?“ odvětil Ulyn, „ten si tady zůstane a všechno si najde sám.
  Aislin klečela na chladné zemi a ještě chvíli se vzpamatovávala z Ulynovy rány. Musela uznat, že ten voják má opravdu sílu a bude lepší se od něj držet co nejdál. Nevšimla si tak ani dvou dalších vojáků, kteří ji celou dobu pozorovali z postranní chodby.
Až nyní se ti dva odvážili přijít na nádvoří. Pomohli Aislin se zvednout, a aniž by některý z nich promluvil, ji chytili za paže a vedli někam do útrob pevnosti.
  Aislin klopýtala spletitými chodbami Staerdalu a dva neznámí ji stále drželi – ne příliš pevně; Aislin byla dost silná na to, aby se z jejich sevření vytrhla. Sama však nevěděla, jaký smysl by mělo utéct. Chodby zde byly postaveny velice důmyslně a každý se v nich mohl poměrně snadno ztratit. A protože se navíc nezdálo, že ti dva vojáci by měli něco zlého v úmyslu, rozhodla se Aislin, že počká, co se bude dít dál.
  Konečně byla v dohledu i nějaká větší skupina vojáků. Cestou z nádvoří Aislin potkala jen hrstku mužů, kteří nevěnovali nejmenší pozornost tomu, že někdo někoho kamsi odvádí. Když se ale přibližovali k této skupině, už z dálky byly slyšet rozhovory o tom, koho to vedou.
  Muži doprovázející Aislin si vyměnili několik zamračených pohledů a poté ten, který stál napravo, přikryl svým pláštěm Aislininu hlavu. Sama Aislin ničemu nerozuměla, ale nechtěla vyvolávat zbytečné rozbroje – přece jen už dneska jednu ránu schytala – a tak se pod pláštěm ukryla.
  „Kde je Ciar,“ zaslechla, zpozorněla a napětím se jí rozbušilo srdce.
  „Je u sebe,“ promluvil nějaký voják, „co to pro něj máte?“
  „Nestarej se a uhni!“ odsekl Aislinin doprovod.
  Mužské hlasy utichly a Aislin tak poznala, že skupinou prošli a nyní stáli pravděpodobně v nějaké prázdné místnosti.
  „Co se děje, hoši?“ rozezněl se do ticha nový neznámý mužský hlas.
  Ačkoliv Aislin neviděla, kdo před ní stál, okamžitě si domyslela, že ten hrubý, ale zároveň příjemný hlas patří tomu, koho hledá.
  „Myslím, že by tě tohle mohlo zajímat, Ciare,“ řekl jeden z mužů a zároveň shodil z Aislin svůj plášť.
  Ta se napřímila a pohlédla na Ciara. Ačkoliv očekávala, že spatří něco neobyčejného, hleděla na Ciara úplně stejně vyjeveně jako on na ni. Stejné smaragdově zelené oči, stejně velký nos, a jak se na sebe mračili, měli Ciar i Aislin tutéž vrásku mezi obočím. Na rozdíl od Aislin měl Ciar ještě o něco kratší hnědé vlasy a husté strniště na bradě.
  Trvalo několik minut, než se Ciar z tohoto náhlého setkání vzpamatoval. Pak požádal své kamarády, aby je s Aislin nechali o samotě. Až nyní se Aislin rozhlédla kolem sebe. Stála v malé místnosti s miniaturním oknem a třemi postelemi. Bylo zřejmé, že v tomto pokoji přebýval Ciar spolu se svými přáteli.
  Už od chvíle, kdy Aislin opustila Noru, si představovala, jak bude setkání s Ciarem vypadat. Přes všechny představy a fiktivní konverzace nyní nevěděla, co říct a jestli vůbec promluvit jako první.
  Ciar byl na tom zřejmě úplně stejně. Z ničeho nic se tu objevil někdo, kdo vypadal přesně jako on. Nicméně byl to on, který se nakonec rozhodl začít rozhovor.
  „Jak…, co…?“ zakoktal se zpočátku, „kdo jsi?“
  Aislin se nadechla, posadila se a začala: „Jsem Aislin…“ Snažila se při tom být co nejstručnější.
  Když vyslovila Nořino jméno, do té doby sedící Ciar hbitě vyskočil na nohy. „Nora? Ty znáš mou ženu Noru? Jak se jí vede? A co můj syn Art?“
  Aislin se v návalu otázek začala ztrácet. „Uklidni se Ciare. Jsou oba v pořádku.“
  Ciar se posadil zpátky na postel a spokojeně se usmál. Aislin však vzápětí dodala: „Ale Art potřebuje tátu mnohem víc, než si umíš představit.“
  A Ciar se zadumaně zamračil. „Kdybych se mohl vrátit, udělal bych to hned. A tomu zmetku Harghovi bych dal co proto za to, co mi provedl. Doufám, že aspoň Noru už pak nechal být.“
  Aislin mlčela a sklopila oči k zemi.
  „Aislin?“ zvolal se zoufalstvím v hlase Ciar.
  Aislin zvedla svůj pohled od země. „Když jsem Noru potkala, zrovna ji Hargh otravoval. A nebyl sám.“
  „A co chtěl?“
  „Co asi někdo takový jako Hargh může po ženě chtít?“ řekla lehce ironicky Aislin. Zároveň však jedním dechem vážně dodala: „A nemyslím si, že k takovému setkání došlo poprvé.“
  V Ciarovi se začínala vařit krev. Téměř to vypadalo, že každou chvíli vstane a vlastními pěstmi se probije z pevnosti ven a vydá se na útěk domů.
  Aislin chytila Ciara za ruku. „Můžu tě ale ujistit, že tenkrát se to stalo naposled.“
  „Jak to?“
  „Ani ten nejstatnější či nejkrutější muž neodolá přesně mířenému šípu.“
  „Řekni mi, kdo ho zabil, a já tomu člověku budu nadosmrti vděčný.“
  „To já.“
  Stačila tato dvě nepatrná slůvka a Ciar se rozzářil štěstím a skočil pro Aislin, aby ji obejmul. Jakmile ji uvolnil ze svého objetí a vyjádřil jí svou vděčnost, stočil rozhovor k jinému tématu.
  „Tak ty taky střílíš z luku? Tak to musíš být zatraceně dobrá. Až se odtud dostaneme, tak si musíme zastřílet spolu. V tom mě ještě nikdo neporazil.“
  No jistě! To mohlo Aislin napadnout hned, že Ciar bude v lukostřelbě také vynikat.
  „Ty, Ciare, kdo vlastně jsi?“ zeptala se.
  „Jak to myslíš?“ divil se Ciar Aislinině otázce.
  „Jak je možné, že jsme téměř stejní, přesto jsme se nikdy nepotkali? Oba jsme vyrůstali bez rodičů, o nichž nic nevíme, a tak daleko od sebe. Nezdá se ti na tom něco divného?“
  Pozorně naslouchající Ciar přitakal: „To teda jo. Skoro to vypadá, jako bychom byli sourozenci. Ale kdybychom byli, tak by mi to Finn s Marií jistě řekli. Něco se mi na tom nezdá.“
  Ani jeden z nich netušil, jak by se všechno dalo vysvětlit. Navíc se ozvalo zabouchání na dveře a bylo jasné, že jejich konverzace minimálně pro tuto chvíli skončila.
  Ciar se postavil. „Je čas na večeři. Ty ale raději zůstaň tady. Já ti nějaké jídlo přinesu. Přes noc můžeš zůstat tady. Já a kluci už se nějak zařídíme.“
  „Děkuji ti, Ciare,“ usmála se Aislin, „a kdyby se někdo ptal, jmenuji se Cedric a jsem němý.“
  Ciar jí úsměv oplatil. „Takže jsem se teď celou dobu bavil s němým? No dobrá,“ pobaveně se zazubil, rozloučil se a odešel na večeři.
  Aislin padla na záda do postele a pomyslela si: „Tak to bychom měli.“

  Aislin byla tak unavená, že prospala jak večeři, tak i snídani. Ciar ale svůj slib splnil, takže když se probudila, našla vedle sebe položenou misku s jídlem. Aislin se na ni vrhla jako dravec, neboť poslední řádný pokrm pozřela u Marie a Finna v den, kdy se nechala zatknout. Během cesty do Staerdalu dostávala jen bídný příděl chleba a nic víc.
  Když Aislin dojídala z talíře poslední sousto, znenadání se rozletěly dveře a v nich stál jeden z Ciarových kamarádů. „Pojď honem se mnou! Ciar mě požádal, abych tě k němu dovedl. A pro jistotu si s sebou vezmi svůj luk. Možná nebude čas se sem pro něj vrátit.“
  Nebude čas? Jak to jen myslel? Aislin se s těmito to myšlenkami zvedla, chňapla po svém luku a muže následovala. Ten vyšel z místnosti a mimochodem dodal: „Jsem Jaeden. A omlouvám se ti za ten včerejšek. Usoudili jsme, že bylo nejlepší tě bez zbytečných rozpaků dostat ke Ciarovi.“
  Aislin užuž chtěla odpovědět, že nikomu nic nevyčítá a je naopak vděčná, že našla Ciara tak brzy, ale naštěstí se brzy zastavila a jen kývla hlavou. Jaeden pochopil, že se jiné reakce nedočká.
  Jaeden proplétal Aislin chodbami tak jako předchozího dne, a přestože Aislin znovu netušila, kam mají namířeno, nebyla vůbec překvapená, když se náhle zjevila na hlavním nádvoří. Co však překvapující bylo, bylo množství vojáků, kteří zde stáli ve spoustě více či méně početných skupinek.
  „Támhle je Ciar,“ zakřičel Jaeden, začal mávat rukama nad hlavou a zamířil, kam ukazoval.
  Aislin si zpočátku myslela, že takto vypadá každé ráno zahájení výcviku. Když ale uviděla podivné zmatené výrazy ve tvářích téměř všech mužů, napadlo ji, že je něco špatně. Rozhodla se počkat na Ciara, aby ji všechno vyjasnil.
  Netrvalo dlouho a Jaeden s Aislin si proklestili cestu do zadní části nádvoří, kde se tísnil Ciar, jenž hned nadšeně zvolal: „Ahoj Jaedene a A… ahoj Cedriku.“
  Aislin se musela malému Ciarovu zaváhání pousmát, hned ale znovu zvážněla a zvážněli i všichni kolem, neboť se na hradbách začali objevovat různí velitelé a mezi nimi taky někdo, koho Aislin dobře znala.
  „Přijel princ Viktor,“ zašeptal Ciar.
  Aislin probodávala pohledem manžela princezny Niy a současně dále naslouchala Ciarovi. „Jezdí sem pravidelně, ale nikdy neohlášen a v tuto dobu. Muselo se stát něco vážného.“
  Slovo si vzal princ Viktor. A ačkoliv ho Aislin neměla ani trochu v lásce, po chvíli jeho monologu musela uznat, že řečnit umí skvěle. Věděl přesně, co a kdy má říct, jako by si cestou svou řeč dokola nacvičoval.
  „Vojáci,“ řekl Viktor, „celou dobu jste poctivě trénovali pro tuto chvíli. Čeká nás nelehká bitva. Bitva, v níž někteří z nás zahynou, ale ze všech se stanou hrdinové, na které budou všichni pyšní. Vím, že mnozí z vás zde dnes nestojí dobrovolně. Jste tady za přestupky a zločiny spáchané proti našemu království. Ale vězte, že i vám se naskýtá možnost změnit svůj osud a výměnou za službu vlastní zemi si již navždy zajistit její lásku a vděčnost.“
  Aislin podobné proslovy znala. Vždyť král Marcas jimi byl proslulý. A také věděla, že je většinou jedná jen o plané sliby, které mají povzbudit morálku mužů, kteří se chystají do boje. Nevěřila, že by Viktor cokoliv z toho, co pronesl, myslel vážně – především to, s jakým důrazem používal slova „my, nás a naše“.
  Nikdo jiný Aislinin postoj k princově řeči nezastával. Všichni byli nadšení a odhodlaní jít na smrt pro svou vlastní čest a čest království. Jediný Ciar tak nadšený nebyl. On jako jediný tu nebyl za trest ani dobrovolně a chtěl se vrátit domů za svou ženou a synem. On nechtěl být opěvován jako neznámý padlý hrdina, chtěl zpátky lásku své rodiny.
  Aislin spatřila zoufalou Ciarovu tvář, a aniž by jí záleželo na tom, co si budou myslet ostatní vojáci, objala Ciara kolem ramen a nenápadně mu do ucha špitla: „Nevzdávej to. Teď budeš muset být obzvlášť silný – kvůli Artovi.“
  A Ciar přivřel víčka, aby zamáčkl slzu beznaděje, opětoval Aislinino objetí a odpověděl: „Díky, že tu jsi a že jsi mi připomněla, za co tady bojuji. Chci se vrátit domů a toho snu se nikdy nevzdám.“