Princezna Nia - Kapitola XII.

Kapitola XII.

  Obyvatelé Darkswenu už se nemohli dočkat, až přivítají svou novou princeznu. Čím více se Nia blížila k hradu, tím více poznávala, jak si Iverovi poddaní váží královské rodiny.
  „Ti lidé vás ještě ani nespatřili a podívejte, jak jsou nadšení, když kolem nich jedete ve svém kočáru,“ poznamenala Deidra.
  Princezna pohlédla ven na zástupy shromážděné podél cesty a ta radost, kterou viděla v očích všech, ji povzbudila k tomu, aby se usmála a zamávala. Jakmile tak učinila, dav propukl v ještě větší veselí a zejména děti jí s nadšením mávaly zpátky.
  „Třeba mě budou mít opravdu rádi,“ pomyslela si Nia zatím netušíc, jaké oslavy na ni čekají na hradě.
  Hradní brána byla slavnostně nazdobená a v okamžiku příjezdu prvního jezdce na nádvoří spustili trubači fanfáru. Niin kočár zastavil uprostřed nádvoří a princ Viktor seskočil z koně, aby své ženě pomohl vystoupit. Otevřel dveře kočáru, uchopil Niinu ruku a za vzrušeného výskotu ji doprovodil ke svému otci. Král Iver dorazil do Darkswenu společně se svou družinou o několik dní dříve, aby mohl uspořádat tuto oslavu a také aby novomanželům dopřál trochu klidu na jejich svatební cestě.
  „Vítám tě v Darkswenu, mé dítě,“ spustil král Iver, „na počest vaší svatby s Viktorem jsem si s pomocí mých poddaných dovolil uspořádat slavnost, která v naší historii nemá obdoby.“
  Král Iver pak pronesl ještě několik honosných slov o tom, jak je rád, že může princeznu Niu přivítat do své rodiny, a na závěr požádal sloužící, aby ji doprovodili do jejích komnat. Bylo zvykem, že královští manželé spolu sdíleli ložnici. Kromě té jim však také naleželo ještě několik dalších pokojů. Princezně navíc patřila jedna menší místnost, kde se nacházela její šatna, a jedna větší místnost určená pro trávení volného času.
  V posledně zmiňované místnosti se mimo jiné nacházelo jedno nevelké lůžko sloužící ke každodennímu odpočinku. Právě tam se princezna po svém příchodu posadila, zatímco se kolem ní hemžilo několik milých poddaných. Nia musela uznat, že se zde lidé chovají poněkud jinak než v Eldenu. Než nad tím ale stihla více rozjímat, zavřela víčka a usnula.
  Probudil ji až povyk Deidry, která se rozčilovala, že za chvíli začne slavnost a princezna ještě není připravená. „Copak chcete zmeškat svou oslavu, Vaše Výsosti?“ podivila se.
  Pravda byla, že se Nia vcelku těšila. Chtěla poznat nové lidi – své nové poddané – a hlavně na ně chtěla udělat dobrý první dojem. Právě proto hbitě vyskočila z lůžka a dala se do příprav.
  „Dones mi trochu vody,“ poprosila Nia Deidru, „mám v ústech jako ve vyprahlé studně.“
  Deidra okamžitě přiskočila se džbánkem vody, přičemž využila princezninu chvilkovou nepozornost a přidala do něj několik kapek neznámé tekutiny z neprůhledné lahvičky, kterou měla schovanou v živůtku.
  Princezna, jež si zrovna v té chvíli upravovala své šaty, pak polkla několik plných doušků vody, podívala se na sebe do zrcadla a usmála se. „Dnešní večer bude nezapomenutelný.“

  Tento večer vskutku nezapomenutelný byl – pro princeznu Niu spíše bohužel. Ačkoliv nutno podotknout, že zpočátku se vše vyvíjelo přímo báječně a zdálo se, že poprvé po dlouhé době bude princezna vytržena ze svého smutku.
  Král Iver dostál svého slova a uspořádal slavnost, jaká neměla obdoby. Princezna scházela oděna do tmavě zelených šatů, majíc ve vlasech jemně zdobenou stříbrnou tiáru, usmívala se – tentokráte naprosto nenuceně – a její oči se nestačily divit té parádě. Kromě toho, že nádvoří Darkswenu bylo podstatně – zhruba tak dvakrát – větší než to eldenské, bylo na celém prostoru, na který princezna shlížela, rozeseto mnohem více lidí, než kdy v Eldenu spatřila. Většinu z těch lidí tvořili venkovští obyvatelé, což princeznu mile překvapilo. Její otec nikdy nenechal prostý lid, aby se jen tak promenádoval po hradě, natož aby tam dokonce někteří rozdávali své jídlo a nápoje a také se s ostatními veselili.
  Princ Viktor, který Niu doprovázel z její komnaty na nádvoří, si všiml, jak se princezna se zalíbením dívá na své nové poddané a poznamenal: „Podívejte. Každý z těch vesničanů, již sem přinesli, co sami doma připravili, dostane za svou snahu zaplaceno. Byl to nápad mého otce.“
  „Král Iver je velice štědrý a dobrosrdečný muž,“ podotkla Nia.
  Viktor se náznakem pousmál, odvrátil svou tvář od své ženy a šeptem si jen tak pro sebe pronesl: „Snad až přespříliš.“

  Bylo známo, že princ Viktor neměl svého otce zrovna v lásce. Myslel si o něm, že na krále je moc velký slaboch. Chování krále Ivera mělo svůj původ. Král, který si prošel tolika válkami a viděl umírat tolik nevinných lidí jako Iver a kterému na blahobytu jeho poddaných záleželo více než na osobním přepychu, ani jiný být nemohl. Přesto Viktor svého otce respektoval alespoň jako svého krále a také proto bez větších hádek plnil jeho přání a rozkazy.
  Těžko říct, kdo na vývoj Viktorovy osobnosti měl největší vliv. Svou matku nikdy nepoznal. Údajně ji za války proti králi Marcasovi zabili v lesích zbojníci, když se na své vlastní nebezpečí rozhodla sjednat mír mezi oběma stranami – ostatně pravdu o její smrti znal jen král Marcas. Jako vzor Viktorovi patrně posloužili Iverovi vojenští velitelé, se kterými jako malý kluk trávil mnoho času a vždy si přál být jako oni.
  To byla také jedna z věcí, které ve svém prozatím krátkém životě dosáhl. Přestože ještě nebyl králem, získal od svého otce velení nad celou jeho armádou. Tento krok krále Ivera by se mohl zdát pošetilý, leč i tentokráte král Iver nerozhodoval unáhleně.
  Když bylo Viktorovi dvanáct let, navštívil krále Ivera jeho vrchní vojenský velitel Teague a sdělil mu, že princ má neobyčejné bitevní vlohy, a také nabídl, že by prince mohl začít on sám vyučovat válečné strategii a používání zbraní. Král Iver nebyl této myšlence zpočátku příliš nakloněn, avšak velitelovy argumenty zněly přesvědčivě. I když bylo už několik let po válce, ani sám král nemohl vědět, zdali doba míru vydrží navždy. Ačkoliv byl král Iver natolik prostoduchý, že pevně věřil, že vítězstvím nad Marcasem napořád uzavřel krvavou kapitolu svého království. Přesto pro všechny případy chtěl, aby jeho syn byl připraven se bránit, byť by se měl pouze střetnout s nějakým banditou. A tak svolil.
  A z prince Viktora rostl čím dál lepší voják a větší stratég. A jak byl král Iver naivní a doufal v dlouhodobý mír, tak princ Viktor brzy přišel na to, že bez neustálého boje jeho království nepřežije. Svět byl plný hrozeb, a pokud se jednalo o Viktora, ten raději vše řešil s mečem v ruce. Vytříbenou diplomacii svého otce neuznával, to pro něj nebyla práce pro skutečného muže.
  Viktor si moc dobře uvědomoval, že lidstvo se touhy po krvi nepřítele jen tak nevzdá, a věděl, jak tuto touhu využít ve svůj prospěch. Věděl, že pokud obyčejným lidem s dostatečným zápalem řekne, že za špatnou úrodu může sousední království, které nějakým způsobem zajistilo, aby byla zničena celá sklizeň, lidé mu uvěří, budou za ním stát a podporovat jeho válku proti tomuto království. Obětují své prvorozené syny, pošlou je bojovat a umírat a při tom všem budou na sebe i na ně hrdí a budou se chvástavě plácat po ramenou, místo toho aby pro příště pořádně zorali svá pole a nakrmili dobytek, aby přežili zimu.
  Bylo až podivné, kolik povahových rysů měl princ Viktor společných s králem Marcasem. Možná i proto si oba tak výtečně porozuměli už od první chvíle, co se potkali. Je dost možné, že Marcasovi špehové králi dokonale vylíčili princův charakter, a zřejmě proto se Marcas rozhodl svou dceru provdat zrovna za Viktora.
  Lstivosti a manipulaci s lidmi se princ naučil u velitele Teaguea. A právě ony byly těmi vlastnostmi, na něž byl nejvíce hrdý, jichž s oblibou používal při jakékoliv příležitosti, tak jako nyní, když princeznu Niu doprovázel na slavnost.
  Očekával, že pokud bude princezna v dobré náladě a on se k ní bude chovat mile, mohla by se mu dnes v noci konečně podvolit. Už tak se dost dlouho načekal a měl právo si vzít, co bylo jeho.

  Princezně zcela vyhovovalo, že král Iver neholdoval žádným okázalostem a vynechal jakýkoliv zahajovací proslov. Proto se mohla bez rozmyslu, či zbytečného zdržování vrhnout do proudu oslavy uspořádané na její počest.
  Nia byla nadšená z pohostinnosti lidí v Darkswenu a cítila se zde mnohem lépe než kdy doma v Eldenu. Kolik zde bylo usměvavých lidí a nových věcí. Poprvé ochutnala pravý darkswenský borůvkový koláč s mandlemi, který jí podala milá postarší žena, jež zároveň Nie poblahopřála k jejímu sňatku.
  Na nádvoří vyhrávali muzikanti a malé i větší děti skotačily a tancovaly v kole. A jakmile Nia dojedla svůj koláč, přidala se k nim. Rozverné děti se začaly chichotat a Nia dvě z nich chytila za ruce a zapojila se do kola. Cítila, jakou mají děti radost, že je mezi nimi, a i ona sama měla radost. Uvědomila si, že ji dětský smích naplňuje bezmezným štěstím a bezstarostností. Všichni v kole chodili či pobíhali, točili se a občas povyskočili. To vše v poměrně přesném rytmu za zvuku hudby.
  Protože již bylo po setmění, byl každý kout osvětlen loučemi. Nyní však na králův pokyn zhasli sloužící většinu z nich, tak aby do prostoru dopadalo jen mdlé světlo. Muzikanti stále hráli a během jedné z jejich písní doprostřed nádvoří nastoupili tanečníci ohně, jak se jim v Darkswenu přezdívalo. Ostatně původ tohoto označení nemusel princezně Nie nikdo vysvětlovat. Celkem pět tanečníků se rozprostřelo do kruhu a každý z nich držel v úrovni stehen zavěšené dvě ohnivé koule, které postupně roztáčeli, až to vypadalo, že kolem nich plameny létají.
  Nia stále stála obklopena dětmi a nemohla z představení spustit oči. Tak moc se jí to líbilo.
  V tom jedno ze starších dětí ji zatahalo za šaty. „Vaše Výsosti, říká se, že když se budete bez mrknutí dívat do těch plamenů, uvidíte svou budoucnost.“
  „Opravdu?“ podivila se princezna. „Kdo to říká?“
  „Můj otec, Vaše Výsosti,“ vypravila ze sebe holčička, „říká, že v nich jednou spatřil tři malé postavy.“
  „A ty máš beztak další dva sourozence, že ano?“ pousmála se Nia.
  Dítko namísto odpovědi stydlivě kývlo hlavou.
  Princezna na podobnou magii nevěřila, přesto se rozhodla ji vyzkoušet. Co kdyby na tom byla přeci jen trocha pravdy. Upřeně se zadívala do plamenů tanečníků ohně a byla odhodlaná ani nemrknout. Světelné čáry uprostřed tmy vytvářely spletité obrazce a brzy donutily Niu nic jiného nevnímat. Jakoby chtěly omámit a uspat každého, kdo by našel dost odvahy v nich hledat pravdu o své budoucnosti.
  Nia se ve svém podvědomí náhle ocitla na úplně stejném místě, ale v úplně jiném prostředí. Byl jasný den – mohlo být tak kolem poledne – a nádvoří bylo stále zaplněné lidmi. Ti se zde však neshromáždili, aby slavili, nýbrž je čekalo jiné pompézní představení. Chystala se poprava. Jakoby zpovzdálí k Nie doléhal jednolitý zvuk bubnů, které svým tempem odpočítávaly poslední minuty toho trestance, kterého měl každou chvíli popravit kat. Všechno se zdálo být rozmazané, jednu věc však princezna viděla jasně. Tou věcí byla tvář odsouzeného, kterou princezna poznávala. Za svistu katovy sekery Nia pohlédla do těch smaragdových očí. Chtěla něco vykřiknout, ale slova se jí zadřela v hrdle. A než si stihla cokoliv dalšího uvědomit, ocitla se zpátky ve večerním Darkswenu na své slavnosti. Z ohně, se kterým si hráli tanečníci na nádvoří, na ni však stále hleděly ty stejné smaragdové oči – oči, jež patřily její napůl milované a napůl nenáviděné Aislin.
  Náhle toho na princeznu bylo moc. Hlavou se jí honily všelijaké děsivé představy zahrnující Aislin. Znovu přišel záblesk vzpomínky na její poddanou v kaluži krve jejího koně. Nia se sesunula k zemi a ztratila vědomí. Kolem ní se začali shlukovat lidé, aby zjistili, co se děje. Jen děvčátko, které princezně vyprávělo o tanečnících ohně, náhle někam zmizelo a nezbylo po něm ani stopy.

  Když princezna Nia znovu nabyla vědomí, pomalu otevřela oči a spatřila, jak se nad ní sklání princ Viktor, komorná Deidra a další dvě sloužící. Rozhlédla se kolem sebe. Ležela na lůžku ve své komnatě a stále byla oděná do svých slavnostních šatů.
  „Co se to stalo?“ nejistě otevřela ústa Nia.
  „Ztratila jste vědomí, Vaše Výsosti,“ odpověděla jedna ze sloužících, „tak jsme vás nechali odnést sem.“
  Princezna se rozpomněla na to, co viděla v plamenech, a chvíli nepřítomně civěla na protější zeď.
  „Děje se něco, Vaše Výsosti?“ vycítila Niinu nepřítomnost Deidra a bleskla pohledem po Viktorovi.
  „Co by se mělo dít?“ odvrátila princezna pohled od zdi a namířila ho na svou komornou.
  Princ Viktor měl toho divadla právě tak dost, a proto se ozval také on a nařídil všem služebným, aby odešly. Třeba to ani nebylo tím, že chtěl Nie dopřát klid, jako spíš tím, že vycítil šanci si s ní konečně o samotě promluvit o jistých věcech. A že byl princ rázné povahy a nebavilo ho dlouho chodit okolo horké kaše, přešel rovnou k věci.
  „Uvědomujete si, že jste už nějakou dobou mou ženou?“ zeptal se.
  „Ano, uvědomuji,“ pronesla vlažně Nia.
  „Aha,“ zarazil se Viktor, „a to si myslíte, že mezi vaše manželské povinnosti patří pouze dělat mi doprovod a omdlévat na veřejnosti?“
  „Nemyslím,“ hlesla polohlasem Nia.
  „Prosím?“ řekl důrazněji Viktor.
  Princezna znovu odpovídat nechtěla. Nechtěla se s Viktorem bavit o tom, co se s ní děje – stejně by to nepochopil, a navíc by tomu nechtěl věřit. Nechtěla se s ním bavit o ničem. Nechtěla s ním být ve stejné místnosti a už vůbec s ním nechtěla sdílet jedno lože. On nebyl tím, koho milovala. On pro ni neznamenal nic.
  Jakoby její vnitřní monolog slyšel, podíval se jí princ do očí a neústupně povídá: „Stejně dříve, nebo později dosáhnu svého a vezmu si, co mi právem patří.“
  Princezna sledovala, jak princ přechází po pokoji jako kroužící sup, jenž si obhlíží svou kořist. Hladové zvíře ve Viktorově nitru se dralo víc a víc na povrch. Princ se naklonil nad Niu a zavrčel: „A radši si to vezmu hned, než abych musel čekat byť jen o minutu déle.“
  A když si princ Viktor vzal něco do hlavy, nebral ohledy na nikoho jiného, kdo by byl proti. Nia byla v této situaci naprosto bezbranná. Viktor jí pevně chytil obě ruce a přitiskl je obě na pohovku nad Niinu hlavu. Svou pravou dlaní zakryl její ústa a do ucha jí špitl: „Když se budete bránit, nebo křičet, bude to jenom horší.“
  Princezna se zpočátku cukala, snažila se kopat nohama, ale jakýkoliv její odpor princ Viktor s úspěchem eliminoval. Dostat se princezně pod šaty bylo pro něj příliš jednoduché. Pak mu stačilo už jen rozepnout své kalhoty, ulehnout na princeznu a mohl si s ní bez zbytečných něžných doteků dělat, co se mu zachtělo. Nie se to pranic nelíbilo, ale jediným jejím tichým protestem byly nyní potoky jejích teplých slaných slz. Vždyť Viktor je její manžel a nepřestane si na ni dělat nárok minimálně do doby, než počne jeho potomka. A tak se rozhodla trpět a modlila se, aby vše co nejdříve skončilo.
  Netrvalo dlouho a Viktor dosáhl plného uspokojení. Ihned poté vstal z lůžka a začal si zapínat kalhoty, jako by se vůbec nic nestalo, a pohledem při tom o princeznu ani nezavadil.
  Nia si ještě nestihla řádně upravit šaty a do místnosti se bez zaklepání vřítil mladý nezkušený sloužící. „Co si to dovoluješ?“ zařval ihned Viktor, „nevíš, jak se slušně vchází do princezniných komnat?“
  „Omlouvám se, Vaše Výsosti,“ popadal dech vylekaný slouha, „ale pan Teague nechává vzkázat, že je to naléhavé.“
  „Pan Teague?“
  „Ano, Vaše Výsosti.“
  „Proč jsi to krucinál neřekl hned?“ rozčílil se Viktor.
  Mladík nestihl nijak reagovat a už od prince schytal další výtku. „Tak uhni se přece. Musím se s ním urychleně setkat.“
  Princ vyběhl a zanechal za sebou v komnatě princeznu s mladým sloužícím. Ten chudák se koukal kolem a nevěděl, co má dělat, proto se začal škrábat na hlavě. Nia ho chtěla z jeho nerozhodnosti a nesmělosti vysvobodit, proto ho poslala pro džbán vody, a že prý si pak už může jít po svých. Jakmile sluha splnil princeznino přání a odešel, Nia ulehla ke spánku s nadějí, že ve svých snech zapomene na další krušný den.

  Byla už temná noc. Oslava v Darkswenu skončila nedlouho potom, co princezna Nia ztratila vědomí. Vše již bylo uklizeno a všichni lidé na hradě spali. Ne tak princ Viktor a bývalý vrchní vojenský velitel Teague, kteří se setkali v malé místnosti blízko nádvoří, jež sloužila jako místnost pro plánování nejen vojenských výprav.
  „Vaše Výsosti, jsem rád, že tu jste tak brzy,“ pozdravil Teague.
  „Řekni mi, je to vážné?“ zeptal se Viktor.
  Teague pokrčil rameny a naklonil se nad velký kamenný stůl, na němž se rozkládala mapa Darkswenu a okolních zemí. Levou rukou se opřel o stůl a prstem pravé ruky přejel po mapě ze severu na jih.
  Princ Viktor toto jednoduché gesto pochopil a bylo mu hned jasné, že se k Darkswenu blíží od severu cizí armáda, která nepřichází v míru.
  „Nechej mi přichystat koně a zavolej tři své nejlepší muže,“ požádal Viktor Teaguea, „a já jdu vzbudit svého otce a řeknu mu, že okamžitě odjíždím za svým vojskem do Staerdalu.“
  Princ se s Teaguem rozloučil a spěchal za králem Iverem. Od svého otce nečekal souhlas, přišel ho jen zpravit o svém plánu. A když tak učinil, počkal na své tři osobní strážce a společně s nimi okamžitě odjel směrem k pevnosti Staerdale, kde se chtěl připravit na bitvu, nebude-li zbytí.
  Nikdo nic netušil. Nikdo si neuvědomoval hrozící nebezpečí. Tím spíš o ničem nevěděla princezna Nia, která tvrdě spala ve své komnatě a neočekávala tak, že ke svému štěstí bude muset další plnění svých manželských povinností na nějakou dobu odložit.