Čekárna

Máme dvě ruce. Jednu, abychom stiskli dlaň těm, se kterými kráčíme. A druhou, abychom zdvihali ty, kteří padají.
.....

Můj obraz sedí se starou knihou a šálkem kávy v čekárně.. Všichni tady vypadají tak divně..

Vedle mě mladá žena.. pláče bez slz.. Čeká, že se věci změní, že bude moci vzít zpátky, co řekla.. Nestane se, tohle se v životě nestává..

Na podlaze leží starý muž.. snaží se zoufale oslovit svoje brýle na stole.. které nechtěly upadnout s ním, když pocítil slabost.. jakoby mu mohly přijít naproti.. Nebyl nikdo, kdo by se snažil pomoci.. nedalo se to snést a tak jsem se ozvala já a on řekl.. "Copak nemáš vlastní problémy? Stejně umírám, nevšímej si mě!"

Projel mnou svalový třes.. asi ve snaze zjistit odpověď na moje otázky.. Proč si nenechal pomoci?! Problémy, problémy.. Kdo je nemá? Proč si je tak jistý, že smrt ho chce víc, než moje touha podat mu ruku..?!

Problémy, problémy.. Přemýšlím, hledám.. vím.. Volám na ně, natahuji se pro ně, tak moc je chci najít, kvůli němu.. až zapomínám, proč tu vlastně jsem..

Jednoduché věci.. kde jste?! Nevadí mi, že je spousta věcí složitá, ale já chci určitě mnohem víc!

Jako z dálky slyším starého muže.. říká.. "Moje milá.. jednoduché věci jsou mýty. Nikdo nikdy nepodal skutečný důkaz o tom, že existují.."

A do háje..!