Amelie M.: Velice děkuji za ten postřeh o soupisu postav. Teď jsem si uvědomil/a, že ve filmech bývaly kdysi titulky na začátku, ale dnešní filmy už mívají hlavní titulky obvykle na konci a bude to mít asi ten stejný důvod. (Neodstrašovat diváky.) Takže od příští epizody Ester Krejčí začnu dávat soupis postav až na konec a možná i trochu vylepším formát, aby to vypadalo jako titulky.

Myslím, že zatímco úkolem spisovatele je napsat dílo, skoro stejně významný je i úkol čtenáře najít způsob, jak dílo číst. Některá díla jsou vyloženě založena na tom, že se čtou velmi obtížně, např. Odysseus Jamese Joyce. Já bych chtěl/a, aby moje díla byla pokud možno čitelná a pochopitelná co nejlépe (nejsnadněji), ale přesto tam vždy určitá snaha na straně čtenáře musí být. A chválím tě, že jsi v této snaze uspěla. :)

Mám velikou radost, že se ti líbí Ester Krejčí a její rodiče. :) Mně osobně jsou také docela sympatičtí. A přitom Ester Krejčí obvykle dělá dost negativní první dojem (třeba v Únikovém reflexu měla vyloženě nepřátelskou náladu).

Amelie M.: Žasnu nad tím, kolik a jak různých lidí znáš nebo jsi o nich alespoň slyšela. Je poznat, že tě opravdu zajímá, jací lidé jsou. :)

Co se týče požadavku JZ na BK, nemám sam/a příliš jasnou představu o tom, co je normální a co ne. Ale máš pravdu, že určitá "jinakost" k tomu seriálu patří.

A tu část s výhonky fazole jsem asi málo promyslel/a. EK tím senzitivním rozhovorem myslela, že bude vnímavější než obvykle (tzn. že nebude používat dlouhé, složité věty plné cizích slov, na jaké je zvyklá, ale přizpůsobí svoje vyjadřování BJ), BJ je totiž plachá a hodně citlivá, takže by normálně s EK asi nemluvila.

Amelie M.: "taková zjevná manipulace" - Myšlenka byla taková, že Ester Krejčí nemá ráda, když se někdo snaží s lidmi manipulovat, a když MVR nabízela "nádherný" příběh, znělo jí to, jako že chce přimět všechny, aby si ten příběh poslechli. Ale uznávám, že to tam zní trochu rušivě, bez toho by to možná bylo lepší.

Na jménech si dávám záležet, je to jedna z věcí, k nimž mě inspiroval J. R. R. Tolkien. Ten když vymýšlel příběh, začal od jmen a pak teprve uvažovat o tom, komu patří a co se jim stalo.

Amelie M.: "Růžový věci" - ta situace je podle mě taková vzorová situace, kdy okolí nutí člověka přijmout jakési skupinové postoje; je to manipulativní logika typu "Kluci mají rádi modrou; ty jsi kluk, tak máš mít rád modrou; pokud ne, tak jsi špatný kluk a nikdo tě nebude mít rád."

Nádherné počasí. :D Také mi tato část připadala "super", když jsem to psal/a. Byla to příjemná náhoda, že to tak vyšlo. :)

Pravidla na on/ona v eichlerské češtině existují; formální popis je dost složitý (on i výklad normální české mluvnice má nějakých 130 stran), ale základní myšlenky by se daly shrnout takto:

- Gramatický rod nevyjadřuje pohlaví ani životnost. (Prakticky jde jen o pomocnou gramatickou kategorii, která již nenese žádný reálný význam.) Pokud určité slovo pohlaví či životnost vyjadřuje, musí to být součástí jeho vlastního významu (např. dívka či nebožtík).

- Použitý gramatický rod se odvozuje od rodu jména (obecného či vlastního), pod kterým o dané osobě či věci uvažujeme (židle je ona, profesor je on, okurka je ona, okurek je on). V případě zájména já odvozuje mluvčí jeho rod podle vlastního jména, se kterým se v dané situaci identifikuje. (Tzn. pokud si říká "Jana Kropáčová", říká proto: "Řekla jsem.")

- Pokud označujeme osobu či věc více jmény, vybere se jedno z nich, přednost mají zpravidla vlastní jména. (Např. profesor Sonetová je ona, dáda Fortunát je on, zpěvák-žena může být jak on, tak ona. Pozor, platí to i u neživých věcí, takže třeba hudební skupina Kabát je on!)

- Pokud mluvíme o vícečlenné skupině, rod se řídí podle libovolného členu (pokud jsou členy ve větě vyjádřeny, podle nejbližšího) a číslo je vždy množné. Tzn. mluvíme-li o skupině, kterou tvoří dělník a chůva, můžeme ji označovat oni (jako dělníci) i ony (jako chůvy), ale už ne jako ona (žádný člen není středního rodu). To platí i pro neurčité skupiny jako všichni = všechny, každý = každá apod.

- Zpodstatnělá přídavná jména měkká (např. věřící, cestující, vyučující apod.) jsou pouze ženského rodu, tvrdá pak obykle mužského i ženského rodu bez rozlišení významu (hajná = hajný). U podstatných jmen existují snad všechny možné kombinace, tam to závisí na konkrétním slově.

Pauza na frustraci - to jsem nemyslel/a tak, že se na obrazovce objeví titulek po dobu pěti minut, ale že se tam jen na chvilku objeví titulek oznamující, že v příběhu mezitím pět minut uplynulo. Možná by to chtělo jinak zformulovat, aby to bylo pochopitelnější...

Mám radost, že se tí líbí shrnutí epizod (závěry). :)

Amelie M.: Myslím, že jsi udělala dobře, že jsi nezačala od začátku. U většiny seriálů, které znám, je několik prvních dílů trochu horších, snad proto, že autoři teprve hledali, jak má ten seriál vypadat. U Ester Krejčí je to také tak, takže při čtení od začátku mohou ty první díly některé čtenáře odradit. Myslím, že nejlepší je najít si pro začátek něco, co čtenáře zajímá, a začít tím.

Poradila sis s eichlerskou češtinou velice pěkně, když jsi pochopila slova jako dáda a zrozenec. Se slovem 'dítě' mám trochu problém, protože si myslím, že si pod ním většina lidí představí nedospělého člověka. Když třeba povím: "Představ si, že dítě mého pradědečka dnes odchází do důchodu," jak si to dítě představíš?

Ten závěr "V některých situacích" - vidím to jinak, ale bylo by to na delší diskusi, možná o tom napíšu úvahu.

V dopise může být člověk mnohem upřímnější než při osobním kontaktu, je snažší odložit stud a strach z následků. A ten dopis ukazuje, že Radek ani v té době hluboko uvnitř není takový, jak se tváří, že je to jen jakási maska, kterou si musel "nasadit" kvůli okolnostem, které ho potkaly.

Už tvůj první komentář se mi líbí, určitě chválím, že jsi zdůraznila, co tě pobavilo a které myšlenky tě zaujaly. :) To dělej určitě i v dalších komentářích. A o to protkání zajímavými poznatky a myšlenkami se rozhodně snažím v celém seriálu, je to pro mě asi hlavní přidaná hodnota Ester Krejčí ve srovnání s jinými seriály, takže pokud tam opravdu jsou, je to dobře. :)

Amelie M.: Hlavním účelem té povídky bylo právě vykreslení charakterů sester Janů, protože ty charaktery již delší dobu "probleskovaly" v seriálu Ester Krejčí, ale nebyla tam příležitost k tomu, aby se plně projevily. Takže podle tvého komentáře soudím, že se mi můj záměr povedl. :))

Zájmy a city jsou součástí určitého celku, který tvoří všechny příběhy z prostředí Eichlerské dopravně demokratické republiky. Ale konkrétně u této povídky jsem chtěl/a, aby se dala číst i samostatně a aby ji mohl přečíst a pochopit i čtenář, kterého EDDR nezajímá - účelem bylo vykreslit sestry Janů, ne kulturu, ve které žijí. Připadá mi, že čtenář, kterého ty souvislosti zajímají, na ně může přijít při čtení dalších děl... Ale budu nad tím, jak čtenáře uvést do souvislostí, uvažovat.

Amelie M.: Ony nejsou z Prahy, jde o shodu jmen (sídliště Západní Město, o kterém píšu já, leží v EDDR; o stejnojmenném sídlišti v Praze jsem v době psaní povídky ani nevěděl/a). Podobným problémem by mohl trpět strýček Skrblík (ze seriálu http://www.csfd.cz/film/77115-my-z-kacerova/ ), který žije ve fiktivním Kačerově, přičemž v Praze existuje stejnojmenná městská čtvrť... Myslím, že "Západní Město" není tak světově známý název, aby bylo třeba to v povídce vysvětlit.

Mám radost, že tě zaujaly obě sestry Janů. :)

S tím chladným a odosobněným dojmem máš asi pravdu, nicméně to se asi do mé tvorby promítá moje osobnost a přístup k životu a to je jedna z věcí, které už asi nezměním.

Pobavilo mě to, ale vzhledem k mému způsobu myšlení, zdaleka ne tak, jak by mohlo. Tak, jak je to napsané, tomu totiž nerozumím, takže si to musím při čtení překládat a po takovém překladu už to zní mnohem víc všedně a obyčejně.

Ale pointu ten příběh má. Něco podobného se stává.

Pojmenování "Xypsilonek" jsem zprvu nechápal/a, ale když to taron vysvětlila, moc mě to pobavilo. :D Zbožňuji takové chemicky či biologicky motivované hříčky. :)

Ale co se týče tématu, podle mě se v tomto případě ukázala moc reklamy (zvlášť nad dětmi a babičkami), kterou jinak lidé značně podceňují.

A můj osobní názor na Santa Clause? Vadí mi spíš ty reklamy vůbec než Santa Claus.

Jak píše Orionka, pohledů na psaní je víc. Psát v naději, že se budu cítit lépe, je přístup hodně rozšířený na literárních serverech. V minulosti se často večer scházela rodina a její příslušníci si vyprávěli příhody, příběhy, nebo si jen tak povídali a bylo jim dobře. Říkalo se tomu "černá hodinka" (viz http://www.chytrazena.cz/cerna-hodinka-26440.html - první odstavec). Myslím, že dnes už se většina rodin takto neschází, nebo pokud ano, jejich příslušníci si nenaslouchají, a lidé nemají komu svoje příběhy vyprávět, tak je píšou na literární servery. Docela to chápu. Kromě toho ale existují další přístupy k psaní. Podobná úvaha jako ta tvoje by mohla znít třeba takto:

Spisovatel pokračuje v psaní,
protože naivně doufá,
že se jeho čtenáři budou cítit lépe.

Vkládání svých pocitů a svého vnitřního světa do děl je pak téma na celou samostatnou úvahu. Znám tři přístupy:

- pro jeden je prioritou upřímné sebevyjádření (bez ohledu na čtenáře);

- druhý, který preferovala Virginia Woolf, je jakýmsi přefiltrovaným sebevyjádřením, z něhož je odstraněno vlastní trápení a spisovatel věnuje všechno svoje úsilí jen svým postavám a příběhu, tak psala třeba Jane Austen a prý i William Shakespeare;

- a třetí, který znám od Umberta Eca, kde se spisovatel soustředí jen na věc a snaží se zcela abstrahovat od své osoby, povahy, vlastností a omezení.

Každý z těchto přístupů má svoje výhody a nevýhody.

Pro mě je to především vynikající kategorizace, kterou by měl člověk znát. Já totiž tak trochu skrytě toužím být moudrý/á, ale ve skutečnosti jsem spíš chytrý/á, a to ještě ne vždy. Připadá mi, že nejlepší je, když se sejdou všichni tři a pomohou člověku spolu. Chytrý ho poučí, laskavý se postará, aby se cítil dobře, a moudrý ho naučí, co člověk potřebuje.

Máš moc zajímavé myšlenky, i před spaním. :)

Mám radost, že to tak vidíš. Vidím to podobně, jen někdy tu pravdu člověk třeba sám nezná. Někomu, kdo nemá hudební a sluch a není na to odborník, se může líbit i zcela falešný zpěv a pochválí ho, i když nechce být patolízalem ani trochu... Ale v podstatě s tebou souhlasím. :)

Naprosto nádherná povídka, kéž bys takové povídky psala i dnes. Hodně se mi líbí už to, jak je napsaná (třeba formát přímých řečí, krátké věty, ze kterých je jasné, kdo si to myslí a tak). Jsou v ní zajímavé myšlenky i situace, třeba ta hravost, když Klára Matoušovi ukazovala mušli, nebo to přemýšlení o životě. A celé to dává hluboký smysl a má to krásný závěr. :)

Poznávám v této povídce některá témata nebo snad myšlenky, které se v tvé tvorbě objevují častěji a připadá mi, že pro tebe mají velký význam.

Jen netuším, proč se jmenuje Slepá, když tam nikdo slepý není, leda bychom za slepého považovali Matouše, když zavřel oči.

Hned po přečtení mě napadají pěkné variace na toto téma, např.:
----
A jednou když ke mě přišla na návštěvu kamarádka, jsem se taky pořádně překonala!!! Odložila si u mě tašku a pověděla, že v ní má perník pro kamarádku. Zbožňuju perník, přitahuje mě jako upíry krev nebo Montyho Jacka z Rychlé roty sýr. A představte si, že já se ho po celou dobu ani nedotkla a nejedla jsem nic jiného než mléčnou čokoládu (kterou mimochodem taky miluju)! A má trpělivost byla odměněna - když kamarádka odcházela, prozradila mi, že ta kamarádka, pro kterou má perník, jsem já... To víte, že jsem ho shltla, ale s dobrým pocitem, že teď jsem se vážně překonala!
----
Umíš takováto témata skvěle podat a člověk se při čtení nejen pobaví, ale i poučí, což je skvělé. :)

Zajímavá zkušenost. Myslím, že jsi spoustě lidí, kteří si to přečtou, ušetřila 70 Kč. Přemýšlím, co asi budou dělat ti lidé, kteří na tomto vydělávali, když jim to přestane vynášet. Začnou si vydělávat poctivě, nebo vymyslí jiný podvod? Těžko říct.

Nicméně literárně mi to připadá spíš jako fejeton než jako povídka (zařadila jsi to do kategorie povídky / ze života).

Severak: Jak už v komentáři napsala Orionka, k nedorozumění dochází ve virtuální komunikaci velmi často. Na vině je jednak nedostatek informací (např. to, že jsi nevěděl, že jim vypadl internet), ale také spousta chybných očekávání - člověk čeká od toho druhého, že ho pochopí a že se bude chovat očekávaným způsobem, ale ona to vůbec nemusí být pravda, protože ten druhý to třeba chápe úplně jinak a pak se zbytečně naštvou, protože jeden nechápe, co vlastně nechápe ten druhý, a tak je velice těžké si to vysvětlit. Nicméně, tvůj příklad s výpadkem internetu se mi líbí.

Mám radost, že to téma zaujalo i tebe, a na tvůj další komentář se těším. :)

Amelie M.: Na jednu stranu souhlasím, že v průběhu čtení není moc tušit, proč je postava tak vyděšená, ale na druhé straně mi to po hlubším zamyšlení všechno dává dobrý smysl - nějaký kluk sní o tom, že je dívka a ohrožuje ji doktor Mráček, a probudí se, uvědomí si, kdo je a že to byl jen sen, ale zjistí, že doktor Mráček je i ve skutečnosti. Takže tentokrát se musím poll zastat, podle mě to má promyšlené dobře. (Nemluvě o tom, že se mi myšlenka kluka, který sní o tom, že je dívka, líbí.)

Devils_PIMP: Určitě tomu chybí hodně podtémat, jak už napsala Máta. Už při psaní jsem uvažoval o temperamentu, ale dospěl jsem k závěru, že je to opravdu jen zdání a žádný skutečný vliv tam není. (Stejně arogantní může být jak cholerik, který se prosazuje, tak flegmatik, který ostatní názory prostě ignoruje a jedná po svém.) Typologii, o které píšeš ty, ani neznám (nanejvýš jsem o ní možná slyšel a ty názvy mi něco říkají, ale ne jako ucelená typologie).

Asertivita je, pokud vím, naučené, nepřirozené chování, které lidskou přirozenost zakrývá. Mně šlo v této úvaze spíš o to ji odkrýt, proto jsem se asertivitě vyhnul.

Děkuji za přečtení a doplnění. :)

Orionka: Podle mě to "myslím" nemusí vyjadřovat jen jakousi "objektivní relativitu" daného tvrzení, ale může vyjadřovat také to, že si člověk připouští, že se může mýlit, a nabádat druhé, aby ho na jeho chybu upozornili: "Myslím, že 5 + 3 = 7" / "No, ale já si myslím, že 5 + 3 = 8." / "Aha, vlastně ano, máš pravdu.". Pokud člověk řekne jen "Pět plus tři je sedm," spousta lidí to vezme bez dalšího přemýšlení jako fakt. Ale máš pravdu, že to může vyznít i naopak, jako by si člověk počítal podle vlastních pravidel a nechtěl si do toho nechat zasahovat. Asi je lepší to nevyjadřovat a počítat s možností opravy implicitně.

Děkuji za komentář. :)

Máta: Teď si uvědomuji, že jsem před sebou měla vlastně mnohem širší téma, než jsem si představovala. Když jsem začínala, měla jsem před sebou jen tu otázku - "kde se v lidech bere ten pocit" a napadaly mě různé možnosti. Psychologie mě zajímá, ale je to jen jeden z většího množství zájmů, takže o ní vím jen trochu a to, co jsem napsala, jsou všechno jen neověřené spekulace. Možná ta úvaha působí odbornějším dojmem, než by měla...

Přesto velmi děkuji za tvůj komentář. Třeba ty kulturní faktory jsem skoro úplně opomněla a určitě se nad nimi ještě zamyslím (alespoň pro sebe).

Pokud jsou některé popisy zavádějící, je to způsobeno mou neznalostí a omlouvám se za to.