Zájmy a city (1. a 2. kapitola)

Děkuji Jane Austen za román Rozum a cit; Toyen za její životní postoje a upřednostnění vlastního citu před společenskými konvencemi; a Émile Zolovi za naturalismus.



KAPITOLA 1
Sestry Janů

Sestry Barbora a Tamara Janů bydlely se svými rodiči v bytě v sídlišti Západní Město. Bylo jim 19 let. Měly dlouhé rovné zlatavé vlasy a klidné modré oči.

Byly dvojčata, dokonce jednovaječná, ale málokdo si je pletl, protože stačilo se jen pozorněji zahledět na výrazy jejich tváří či slyšet od nich několik slov a každému, kdo nebyl zcela imunní vůči nonverbálním signálům (jako třeba jejich spolužák Nikita Král), muselo být hned jasné, která z nich je která a že spolu mají těžký život.

Barbora Janů bývala často smutná a nešťastná. Nepřitahovali ji muži, bála se jich pro svoji plachou a citlivou povahu. Ale co bylo horší, nepřitahovaly ji ani jiné ženy. Lásku však přesto cítila. Milovala přírodu, život, volnost, krásu. Každý motýl, který jí dosedl na dlaň a zakmital pestrobarevnými křídly, či statný kůň s rozcuchanou hřívou, jehož na vlastní oči spatřila, ji naplňoval extatickým pocitem, jaký s žádným ošaceným a vychovaným člověkem nikdy nezažila. Toužila se bosá prohánět po trávě, tisknout se ke kůře zdravého, mohutného stromu či ponořit se do čirého jezírka za lehkého příjemně hřejivého vánku, a také to dělala, když se jí k tomu naskytla vhodná příležitost.

Žila ovšem v jedenadvacátém století a povinná školní docházka následovaná tlakem rodičů byly příčinou toho, že musela mnoho hodin týdně strávit strnulým sezením na dřevěné židli, zavřená ve třídě gymnázia Podolí II, plné spolužáků, kteří její touhy a pocity nesdíleli a nechápali. Barbora Janů byla proto ve škole skoro stále smutná, a kdykoliv mohla, vyhlížela z okna, zda se v koruně některého ze smrků neobjeví malá tmavá veverka s huňatým ocasem.

Barboru Janů však znepokojovala ještě jedna věc. Trápilo ji, že si vůbec nerozumí nejen se spolužáky, ale dokonce ani s vlastní sestrou. Tamara Janů byla totiž jiná, výrazně jiná. Poprvé to rodiče zaznamenali, když ve čtyřech letech doma ukradla žiletku a řízla se do ruky, aby zjistila, co má pod kůží. S úsměvem se jim pak přišla pochlubit, že jí z ruky vytéká cosi červeného. Ten úsměv jí zůstal dodnes. Díky péči rodiny se sice naučila relativně normálně žít a chovat, chybí jí však normální city a změny nálad. Cítí se stále stejně a nechápe, že ostatní lidé se mohou v různých situacích cítit různě. Její sestru Barboru to velmi trápilo. Snažila se ji pochopit a vcítit se do ní, ale ačkoliv měly jisté společné vlastnosti (převážně zděděné od rodičů), propastný rozdíl mezi citově založenou Barborou Janů a citů zcela neschopnou Tamarou Janů byl příliš velký.



KAPITOLA 2
Květy

8. srpna 2010 dopoledne vyrazily sestry na výlet. Barbora Janů se chtěla vydat do malebného údolí Autického potoka, a protože rodiče cestovat ani se procházet nechtěli a samotnou ji do divočiny také pustit odmítali, vydala se tam Barbora Janů za doprovodu své sestry. Oblékla si bílé tričko s krátkými rukávy a stejnobarevné krátké kalhoty. Její sestra si oblékla totéž, byly zvyklé se oblékat stejně. Vzaly si terénní obuv.

Tamara Janů nesla všechen náklad. Necítila námahu, takže jí to nevadilo, a sestře se líbilo, že se může procházet bez batohu, kabelky či jiného zavazadla. Došly na tramvajovou zastávku Galadrielina, poblíž které bydlely, tramvají dojely jednu zastávku na nádraží Západní Město a tam přestoupily na vlak.

Tamara Janů ráda četla. Dozvěděla se tak spoustu nových informací, a když jí ty informace dávaly smysl, těšilo jí to (byť takovým zvláštním způsobem). Během cesty vlakem Barbora Janů hleděla z okna na ubíhající jehličnatý les a představovala si na větvích stromů miliony roztomilých, přátelských veverek. Sestra Tamara zatím seděla naproti ní a četla si Silmarillion od J. R. R. Tolkiena. Po celou cestu spolu nepromluvily ani slovo.

Vystoupily ve stanici Pernerov a vydaly se po žluté turistické stezce. Brzy opustily zastavěné území a klesající a klikatící se stezka je dovedla na palouk, z něhož byl výhled na Pernerovský viadukt, kamenný železniční most překlenující údolí. Barbora Janů však most nevnímala. Po cestě sem ji sice na chvilku rozrušil cyklista, který kolem nich projel, ale od té doby jí bylo zase dobře. Na palouku rostly nejrůznější květiny -- bílé, červené, fialové a další. Když k nim Barbora Janů přičichla, zapomněla na svá trápení, vnímala jen přítomný okamžik. Bylo jí krásně.

"Sestro," oslovila ji Tamara Janů.

Nálada Barbory Janů se trochu zkalila. Nevěděla, co jí chce sestra říci, ale intuice podepřená zkušeností jí napovídala, že pravděpodobnost, že to bude něco příjemného, je astronomicky nízká.

"Ano?" odpověděla Barbora Janů zvolna a klidně.

Tamara Janů na rozdíl od sestry nijak zvlášť nevnímala krásu okolní přírody, hřejivý sluneční svit ani vlažný vánek či čistý čerstvý vzduch, které dělaly její sestře tak dobře. Přemýšlela nyní jen nad tím, co si někdy přečetla.

"Představte[1] si, že elf Fëanor, syn Finwëho, měl sedm synů a nejmladší z nich byli dvojčata. Jmenovali se Amrod a Amras," vychrlila na ni Tamara Janů zpaměti, ale s knihou v ruce.

{[1] Děj se odehrává v EDDR, kde si lidé (včetně blízkých příbuzných) vykají, aniž by to mělo zvláštní význam.}

Barbora Janů se nad tím z úcty k sestře zamyslela. "Ach," řekla. Zatoužila, aby sestra také vnímala okolí. Když už přitom nic necítí, ať je alespoň vnímá. "Nemohla byste, prosím, na chvilku odložit tu knihu a rozhlédnout se kolem sebe? Vždyť je tu tak krásně!"

"Dobře," řekla Tamara Janů a letmo se rozhlédla po okolí, knihu však stále držela v ruce. Zapamatovala si, jak to tu vypadá. (Měla fotografickou paměť.) "Zůstaneme tu, nebo půjdeme dál?"

"Počkejte," řekla Barbora Janů. Chtěla jít dál, ale až později. Nyní jí bylo krásně zde a chtěla si užít zdejších květin, než se sestrou opět vstoupí do lesa. Prohlížela si zblízka do detailů dokonalé okvětní lístky, čichala k nim, občas se nějaké květiny dotkla, ale jen jemně, aby jí neublížila. Cítila se přitom úžasně. Zatímco v domech či ve vlaku působila spíš mdle a unaveně, nyní na ní byla vidět nová chuť do života.

Tamara Janů zatím sledovala sestru se svým obvyklým strnulým úsměvem ve tváři. Soustředila se nyní na to, zda sama nemá hlad či žízeň, zda nepotřebuje močit či zda není někde zraněná. Tyto věci vnímat mohla, ale jen když se na ně soustředila, jinak nevnímala ani únavu. Občas (naštěstí ne příliš často) se jí stávalo, že si nevšimla, že je zcela vyčerpaná, dokud se nezačala dusit.

Když už měla Barbora Janů všechny druhy květů prohlédnuté, podívala se na sestru. "Půjdeme dál," řekla.

"Dobře," odpověděla stroze Tamara Janů.