Zájmy a city (3. a 4. kapitola)

KAPITOLA 3
Objetí smrku

Sestry pokračovaly po žluté stezce. Po necelých pěti minutách chůze došly na místo, kde se od stezky odpojovala úzká, neznačená pěšinka. Odbočily na ni. Barbora Janů zde už se sestrou několikrát byla, takže to tu znaly. Zašly za nevelký pahorek a tam se Barboře Janů zalíbil starý vysoký smrk, stojící poblíž pěšinky.

"Sestro, chtěla bych si obejmout smrk," řekla Barbora Janů radostně.

"Dobře," odpověděla sestra stroze, stejně stroze jako předtím. V jejím hlase nebyl žádný náznak radosti či smutku, ale ani lhostejnosti, neboť nic z toho necítila.

Barbora Janů pohlédla zpět na smrk a na rtech se jí objevil úsměv. Pomalým krokem se přiblížila ke stromu. Prohlédla si vrstvu jehličí mezi jeho kořeny, zda tu nejsou mravenci. Nebyli tam mravenci ani tráva. Zula si boty a bosou nohou rozhrnula vrstvu starého jehličí, což jí dopřálo příjemný bodavý pocit. Svlékla si tričko a odložila je na zem. Ze správné strany objala strom a přitiskla se k jeho vrásčité kůře. Dech se jí zachvěl vzrušením. Postupně ucítila spoustu obtížně pojmenovatelných pocitů, převážně příjemných. Cítila oporu, bezpečí, splynutí s přírodou, cítila život v sobě i v kmeni, k němuž se tiskla.

Tamara Janů zatím stála na pěšince a necelou minutu sestru sledovala, aniž by na cokoliv jiného myslela. Pak se začala zabývat vlastními myšlenkami. Přemýšlela nad obsahem knihy, kterou četla. Zajímalo ji, zda to, že Nienna zalévala pahorek Ezellohar slzami, znamenalo, že v tu dobu plakala, nebo spíš plakala předem a slzy si tam donesla v nějaké lahvičce. Napadlo ji, že také mohl plakat někdo jiný a Nienna jeho slzy nasbírala do konvičky, kterou jí vyrobil Aulë, a tou pak pahorek zalévala. Vymyslela několik teorií na toto téma, ale protože jí všechny připadaly přibližně stejně pravděpodobné, raději otevřela knihu a četla si.

Po několika minutách, když pocity zeslábly, Barbora Janů uvolnila objetí a slastně vzdychla. Ještě chvilku se zavřenýma očima prožívala vzpomínky. Pak se pomalu uklidnila a otevřela oči. Zkusila setřít ze svého břicha hnědý nádech, který dostalo z kůry stromu, ale nevadilo jí, když to nešlo. Oblékla si tričko, očistila nohy a obula boty. Otočila se a spatřila čtoucí si sestru. Chvilku se na ni mlčky dívala, protože si nechtěla hned zkazit příjemnou náladu. Měla však dojem, že sestra, místo aby hlídala, si v klidu čte.

"Sestro," řekla Barbora Janů trochu vyčítavě.

Tamara Janů se na sestru podívala a řekla: "Ano?"

"Měla byste dávat pozor, když objímám stromy. Co kdyby se mi něco stalo?" řekla Barbora Janů. Sice tomu příliš nevěřila, ale vzpomínala, jak jí rodiče zdůrazňovali, že v lese má být opatrná.

Tamara Janů se soustředila na zodpovězení sestřiny otázky, jako by to byl nějaký rébus, a hned ji napadla odpověď: "Křičela byste a toho bych si všimla," řekla.

Barbora Janů si uvědomila nepříjemnou věc. Nejhorší na Tamaře Janů nebylo, že necítí to, co se děje kolem ní. Nejhorší bylo, že necítí nic k ní -- ke své vlastní sestře. Barboru Janů sice žádní lidé vyloženě nepřitahovali, jak by se u dospělé ženy jejího věku očekávalo, ale k rodičům a sestře cítila silné citové pouto a to, že je sestra nesdílela a její city neopětovala, Barboru Janů bolelo. Snažila se si to nepřipomínat, pokud to šlo, protože věděla, že s tím nemůže nic dělat, ale tentokrát jí to opět přišlo na mysl. Mlčky stála a nenalézala slov, jimiž by svoje pocity vyjádřila.

"Půjdeme dál?" řekla Tamara Janů, která vůbec nechápala situaci a nejspíš by jí k tomu ani žádná slova nepomohla.

Barbora Janů smutně vzdychla. "Pojďte," řekla.



KAPITOLA 4
Vlažný potok

Sestry se vrátily na žlutou stezku. Šly klidným krokem. Barbora Janů zhluboka dýchala čerstvý vzduch. Netrvalo dlouho, než došly na rozcestí na břehu Autického potoka, kde žlutá stezka končila. Vydaly se podél potoka po červené stezce směrem na Martinice. Brzy došly na stinné místo pod korunami stromů, kde se Barboře Janů líbilo. Ze skály tam vyvěral pramen průzračně čisté vody a ta se klikatila mezi stromy jako uzoučký potůček, který asi o dvacet metrů dál ústil do Autického potoka, a to zrovna v místě, kde byl na potoce malý zurčící jez. Kolem rostla jemná nízká tráva.

Barbora Janů se zastavila. "Zde si odpočineme," řekla.

"Dobře," řekla Tamara Janů a sundala si batoh. Na vhodné místo rozložila zeleno-žlutou deku s listovým motivem, kterou kdysi vybrala její sestra.

Napily se z láhve. (V Martinicích byla průmyslová oblast a navzdory čistotě vody si nemohly být jisté její zdravotní nezávadností.) Barbora Janů se posadila na deku, zula si boty a zakousla se do zeleného jablka, které si vzala na cestu. Chutnalo jí. Zatímco jedla a spokojeně si užívala uklidňujícího zurčení vody a jemně chladivého stínu, její sestra si přisedla a přemýšlela nad svými zájmy.

"Až dočtu Silmarillion, chtěla bych se naučit vysokoškolskou matematiku. Určitě je zajímavá," řekla Tamara Janů.

Slovo zajímavý používala Tamara Janů obzvlášť často a byla schopna jím označit prakticky cokoliv, co jí napadlo, takže mu Barbora Janů nevěnovala příliš pozornosti. Vlastně ji nenapadlo nic, co by na to mohla říct, o vysokoškolské matematice neměla ani tušení, takže raději polkla sousto a mlčky sledovala sestru.

Tamara Janů to pochopila tak, že sestru zvolené téma nezajímá (v čemž se v podstatě nemýlila), a tak se pokusila najít takové, které by ji podle jejího názoru zajímat mohlo. Rozhlédla se po okolí.

"Myslíte, že ten potůček má jméno?" řekla Tamara Janů.

Barbora Janů se zahleděla na úzký potůček. "K čemu jméno? Hlavní je, zda je voda v něm příjemná," řekla a vstala.

"Ale mě by to zajímalo," řekla Tamara Janů.

Barbora Janů se zhluboka nadechla a protáhla se. Došla k vodě a smočila si v ní nohu. Byla příjemná. "Je příjemně vlažná," řekla spokojeně.

"Dobře, můžeme mu říkat Vlažný potok," řekla Tamara Janů. "V Černých horách je Teplý potok, který se vlévá do Studeného potoka, ale Vlažný potok zatím na mapě EDDR není."

Barbora Janů vzdychla. Nechtěla diskutovat o jménech. Vlastně nechtěla diskutovat vůbec, spíš se chtěla projít.

"Projdu se po okolí, dávejte pozor," řekla Barbora Janů.

"Dobře," řekla Tamara Janů. Vzala si z batohu jablko a nasvačila se. Pak si lehla a odpočívala.