Spekulace o původu arogance

Jsme tvory iluze, a tak možná víc než co jiného vyžadujeme sebedůvěru. Bez sebedůvěry jsme jak děti v kolíbce. A jak můžeme tuto nezměřitelnou vlastnost, která je přitom tak drahocenná, získat nejrychleji? Myšlenkou, že ostatní jsou podřadnější než my. Pocitem, že právě nám je nadřazenost nad ostatními lidmi vrozena – a může spočívat v bohatství anebo původu, v rovném nosu nebo dědečkově portrétu od Romneyho, neboť dojemným pomůckám lidské představivosti není konce.

-- WOOLF, Virginia. Vlastní pokoj. Vyd. 1. Praha: M. Chřibková, 1998, 98 s. ISBN 80-902443-3-5.


Úvod

Někteří lidé ve společnosti působí dojmem, jako by měli pocit, že jsou dokonalí, nebo alespoň ve všem podstatném lepší než ostatní. Kde se však takový pocit bere? A není to jen iluze či nedorozumění? A pokud ne, nebylo by výhodnější, i když člověk třeba něco zvláštního dokázal, cítit se rovnocennou součástí celku a uznávat druhé s jejich názory, povahou a náhledem na svět? V této úvaze bych se chtěla pokusit se nad těmito otázkami zamyslet.

Takový člověk, o němž tu budu uvažovat, se vyznačuje především přehnaným (nebo alespoň vysokým) sebevědomím. Považuje se za důležitého a nepostradatelného takřka v každé záležitosti, ve které se angažuje. Svoje chování a uvažování považuje za jediné správné a podstatné a svoje hledisko za nejobjektivnější. Náhledy ostatních ho nezajímají; odlišnosti od toho, jak vidí věci on, považuje za chyby a odlišné náhledy na věc považuje za pomatené, nesmyslné či bezcenné. Tyto vlastnosti budu souhrnně nazývat arogancí.


Zdánlivá arogance

Má však pocit vlastní nadřazenosti každá osoba, která evokuje dojem, že se povyšuje nad ostatní? Myslím, že ne. To, že někdo ignoruje naše stanovisko, přece ještě nemusí znamenat, že je považuje za bezcenné či pomatené. Může se stát, že je ani nevnímal; někteří lidé vůbec nejsou příliš vnímaví nebo se mohou „zatoulat“ do říše vlastních myšlenek, a když se vrátí, ocitnou se uprostřed věty, jejíž zbytek jim už nedává smysl. Nebo si představte slepou ženu, která se ptá na cestu a vy jí ukážete, že je to tamhle, a ona se dožaduje jiného způsobu vysvětlení. Působí arogantně? Asi ano, vždyť přece odmítá váš způsob komunikace a dožaduje se jiného. Ale myslí to tak? Má pocit vlastní dokonalosti a nadřazenosti? Určitě ne.

Častěji však nastávají méně extrémní situace, kdy druhá osoba moje stanovisko sice vnímá, ale nerozumí mu. Skutečných příkladů mě moc nenapadá a obtížně by se popisovaly, tak uvedu smyšlený: Řekněme, že já řeknu druhé osobě: „Měl bys zítra nakoupit rohlíky“ a myslím to jako závazné zadání úkolu. A druhá osoba odpoví „Ano,“ ale rohlíky nekoupí, protože člověk přece nemusí dělat všechno, co by dělat měl. (Není to moc dobrý příklad, ale lepší mě nenapadl.)

Při dopisování zase může dojít k tomu, že druhá osoba moje stanovisko již zapomněla, protože jsem jí je napsala už dávno a ona byla mezitím v kontaktu s mnoha dalšími lidmi. Falešný dojem arogance může vzniknout prakticky při každém nedorozumění.


Hledání příčin arogantního přesvědčení

Nyní ovšem předpokládejme, že nejde o nedorozumění a pečlivě jsme si ověřili, že druhá osoba našemu náhledu rozumí, a přesto mu nadřazuje ten svůj a je pevně přesvědčena o jeho jednoznačnosti, správnosti a objektivitě, zatímco ten náš považuje za méněcenný, zbytečný či pomatený. Z čeho však takové její přesvědčení může plynout? Protože směřuji „do hloubky“, začnu úvahu „od povrchu“. Duševně zdraví lidé se chovají arogantně jen tehdy, když si to mohou dovolit. V životě ale občas zažívají situace, kdy si to dovolit nemohou, a v těchto situacích jsou nuceni druhé lidi vnímat a pochopit, a získávají tak zkušenosti s jejich náhledy na svět. Pokud jsou rozumní, vezmou si z toho ponaučení a později se již nechovají arogantně ani v situacích, kdy si to dovolit mohou. Příčinou arogantního přesvědčení tedy může být nedostatek zkušeností s odlišnými cizími náhledy na věc. K tomu může dojít buď tím, že se člověk s cizími názory nikdy výrazně nesetkal, nebo také tím, že lidé jeho názory nehodnotili a tím s nimi vyjadřovali „tichý souhlas“ a člověk je již po takovém „prověření“ svých názorů mnoha dalšími lidmi o nich pevně přesvědčen. Podobný důsledek může mít dlouhodobý pobyt v „homogenní skupině“, tedy skupině lidí, v níž je určitý názor (např. že týden začíná pondělím) všeobecně sdílen. Když se pak člověk dostane do styku s lidmi, kteří tento názor nesdílejí, může být jeho víra v jednoznačnou pravdivost tohoto názoru v podstatě arogantní.

Jak jinak může člověk nabýt přesvědčení o vlastní dokonalosti? Tak třeba si ho může vymyslet. Je přece příjemnější myslet si, že jsem lepší než ostatní, než že jsem horší. Na druhou stranu, člověk si přece během svého života vymyslí spoustu věcí, které se ukáží být nesmysly, takže kdyby to byl jen výmysl, který by mu okolí nijak nepotvrzovalo, nemohl by to být zdroj pevného přesvědčení. Spíš mi připadne pravděpodobné, že mu to někdo řekl a on tomu naivně uvěřil. Třeba někteří rodiče nebo lidé, kteří jsou do člověka zamilovaní, mu celkem běžně říkají, jak je důležitý a dokonalý. U rodičů je něco takového zvlášť pravděpodobné, protože dítě je pro ně osoba blízká, a tak je pro ně chválení dítěte vlastně společensky přijatelnější způsob, jak chválit sebe. (Když má rodič dobré dítě, cítí se být dobrým rodičem.) Řekněme, že něco takového opakují rodiče mladému jedináčkovi (a to často i přes jeho protesty) a on v to uvěří, protože mu nikdo neřekne opak (cítím jakési latentní maloměšťáctví v přesvědčení, že je všeobecně netaktní připomínat někomu jeho nedokonalost), a postupně si vytvoří na základě toho představy o své identitě a svém budoucím životě – vidí se třeba jako úspěšný spisovatel, proslavený režisér či zaopatřená matka pěti dětí apod. Časem zjistí, že ostatní jsou jiní než on, a z toho mu logicky vyplyne, že protože on je dokonalý, milovaný a důležitý, všichni odlišní musí být nedokonalí, méně důležití a horší. Když pak vyroste, bude mít takový člověk strach připustit, že by nemusel být tak dokonalý, jak si myslí, protože by to ohrozilo naplnitelnost všech jeho představ, které na svém přesvědčení založil, a zmařilo úsilí, které do příprav k jejich naplnění vložil. Jde o jakýsi strach ze ztráty. Když tedy dítě slyší v rodině samou chválu a pak vyjde do vnějšího světa, kde narazí na rivaly a objektivní kritéria, může se stát, že se mu vzepře a bude trvat na tom, že pravdu mají ti, kdo říkají, že ono je dokonalé a důležité. Třeba to člověku ani nemusel nikdo říct, ale vyplynulo to z jeho zkušenosti. Možná se delší dobu pohyboval v prostředí, kde byl ze svého hlediska opravdu nejschopnější. (Menším dětem často připadají jejich rodiče neschopní.)

Další příčinou může být paradoxně nějaký důvod k vysokému sebevědomí. Někteří lidé, na které vychovatelé (zpravidla rodiče) kladou vysoké nároky, se bojí selhání. Představuje pro ně hrozbu, které je nutno se vyhnout, a místo aby snižovali skutečnou pravděpodobnost selhání, řeší situaci tím, že si tuto možnost nepřipouštějí, což vede celkem logicky k arogantnímu přesvědčení, protože selhání druhých takový člověk stále vidí (a možná je neváhá druhým škodolibě připomínat). Do stejné situace může také člověk dospět, když klade vysoké nároky sám na sebe, ale není k sobě upřímný. (Na druhou stranu, spoustě lidí stačí už jen to, když jdou studovat na prestižní školu, a hned si připadají jakýmsi způsobem nadřazení. Asi to není tak jednoznačné.)

Myslím, že velkou roli v existenci arogantního přesvědčení hraje fanatismus. Člověk totiž v průběhu života (pokud není zcela izolovaný) získává zkušenosti s cizími úspěchy a vlastními selháními a pouze fanatik je může dlouhodobě ignorovat a soustředit se na svoji představu pravdy. Fanatik je člověk, kterému stačí, že má pravdu, a nezajímají ho argumenty. (V tom je opakem filozofa, který se zabývá argumenty, ale už mu nezáleží na tom, zda má v důsledku pravdu.) Fanatici obvykle vyhledávají to nejlepší názorové paradigma, které se jim nabízí, a následně se ho ortodoxně drží. Proto často znají nazpaměť třeba pravidla slušného chování a bezohledně je vnucují všem okolo. Takoví lidé o své nadřazenosti určitě přesvědčeni jsou.

Myslím, že člověk posuzuje sám sebe trochu jinak než ostatní. Nemohla by se i v tom skrývat jedna z příčin arogance? Sám sebe člověk posuzuje podle toho, jaký by chtěl být, i když má třeba k této představě ještě daleko. Oproti tomu ostatní posuzuje podle toho, jak je vidí, což také není přesná realita, vždyť uvažme, jak málo toho o člověku řekne několik jím napsaných e-mailů, a navíc tento pohled bývá výrazně ovlivněn nejrůznějšími předsudky a očekáváními. Při hodnocení také člověk obvykle upřednostňuje kritéria, která odpovídají jeho zájmům, zaměření a hodnotám. Pak je logické, že si připadá lepší než ostatní, takže rozdíly v posuzování částečnou příčinou arogance asi jsou.

Pokud se člověk ocitne v konkurenčním prostředí, může být jeho arogantní chování důsledkem primitivních zvířecích pudů – zvířata se totiž při poměřování sil také snaží působit jako těžší soupeři, než jací ve skutečnosti jsou, protože tím zvyšují naději, že se protivník vzdá bez boje, a zvyšují si sebevědomí, čímž se efektivně stávají silnějšími. (Jsem přesvědčena, že lidé, kteří mají vysoké, třeba i nereálné, cíle, opravdu dosahují v některých oblastech větších úspěchů než lidé se srovnatelnými předpoklady, kteří si nevěří, v některých důležitých oblastech to ovšem neplatí.)

Člověk třeba může mít dojem, že okolí od něj jakousi dokonalost očekává. Ostatní ho srovnávají se známými osobnostmi, filmovými či literárními postavami apod. nebo se s nimi člověk srovnává alespoň sám, což může vyústit spíš v nízké sebevědomí, když třeba člověku vadí, že nemá tak štíhlý pas jako panenka Barbie, že nemá tak vysoké IQ jako Stephen Hawking, že nemá tak bystrý postřeh jako Sherlock Holmes nebo nepíše tak promyšlená díla jako Virginia Woolf. Média představují velmi zkreslený obraz světa i lidí v něm, nicméně čím méně času člověk tráví s blízkými a skutečnými lidmi a čím víc ho tráví se zkreslenými a vzdálenými produkty fikce, fantazie či osobní reklamy, tím je náchylnější k dojmu, že druzí lidé od něj očekávají podobně vynikající výkony, aby mezi tyto „obrazy“ zapadl a aby mohli ospravedlnit, že svůj drahocenný čas a pozornost věnují jemu, když by jej mohli věnovat místo toho třeba Agathě Christie či Umbertu Ecovi. Člověk se vědomě i podvědomě snaží vyhovět očekáváním, která jsou na něj kladena, a protože vyhovět těmto očekáváním reálně není schopen, může se stát, že se bude alespoň chovat, jako by je naplňoval, a odtud už je jen krátká cesta k aroganci.

Člověk může být arogantní také proto, že přeceňuje svoje zásluhy. Samostatně žijící člověk nezřídka považuje za vlastní zásluhu svoje pohodlí. Kapitalismus přiživuje dojem, že vše, na co si člověk vydělal, je jeho majetek a jeho zásluha a jeho „hodnota“, neboť v kapitalismu se moc a význam člověka posuzuje zejména podle majetku. Tito lidé se přeceňují a nedovedou si představit, kolik úsilí druhých bylo třeba k zajištění jejich vlastního pohodlí (kolik lidí a jak dlouho třeba pracovalo na natočení filmu, který za dvě hodiny zhlédli, či kolik lidí pracovalo na počítačové hře, kterou hrají), a považují se proto za mnohem důležitější, než ve skutečnosti jsou. (Ve skutečnosti jsou důležití hlavně sami pro sebe, případně pro lidi, kteří jsou na nich materiálně závislí; na druhou stranu z doslechu vím, že pocit, že je na mě někdo závislý, příliš příjemný není.)

Když už jsme u té moci, možná jsou arogantní lidé jen nešťastní či odmítaní. Člověka, který má neuspokojenou nějakou psychickou potřebu, bude pálit touha po moci, protože intuice mu říká, že získat moc nad druhými je dobrý způsob jak získat to, co od nich ve skutečnosti potřebuje. (I když třeba ani netuší, co by to mohlo být.) A v soudobé společnosti jsou nejsnáze získatelným prostředkem moci nad druhými peníze – proto se jich takový člověk snaží získat co nejvíc a závidí druhým, že je mají také, protože tím unikají z jeho pomyslného okruhu nadvlády. (Takový člověk málokdy hluboce uvažuje nad faktem, že jeho chamtivost ho činí na druhých ještě závislejším než byl předtím, protože peníze může dostat zase jen od druhých lidí.)

A nakonec si myslím, že arogantní chování může být také prostým důsledkem výchovy. Pokud se rodiče před dítětem soustavně chovají arogantně, nenaučí se dítě nic jiného a bude se chovat stejně. (Příklad najdete ve filmu Snídaňový klub (1985).)

Další příčina už mě nenapadla.


Kategorické vyjadřování

Jedním ze zdrojů nedorozumění a dojmu arogance, jemuž bych se chtěla věnovat podrobněji, jsou věty typu „Zítra bude pršet,“ „Moře je modré“ nebo „O slonech nic nevíme.“ Tyto věty totiž působí na většinu lidí arogantním dojmem, protože takto vyjádřená tvrzení považují za kategorická (rozhodná, bezpodmínečná, neoddiskutovatelná, vylučující pochybnosti). Nepřipadá jim pravděpodobné, že by člověk, který je pronesl, ocenil, kdyby mu pak někdo řekl, že zítra pršet nebude, že moře je zelené a o slonech víme, že mají chobot. Tento dojem však může klamat. Takové věty totiž žádnou informaci o tom, jak pevně je člověk o jejich platnosti přesvědčen, nenesou a pro některé lidi (např. pro mě) je přirozené používat je pro vyjádření pochybných domněnek stejně jako ověřených faktů. Bohužel pak člověk působí arogantním dojmem, že se nad ostatní povyšuje, když pronáší kategorická tvrzení, takže bývá praktičtější doplnit upřesnění jako „Dle mého názoru,“ „Myslím, že“ či „Připadá mi, že.“ Stále však můžeme narazit na člověka, který zrovna do svého projevu tyto doplňky nevkládá, a působí tak arogantním dojmem, i když je třeba ve skutečnosti docela skromný. Viděli jste někdy člověka, který by na tabuli počítal matematický příklad a říkal přitom: „Myslím, že deset děleno dvěma je pět. Domnívám se, že pět krát pět je dvacet pět, a bez dvaceti by to asi mohlo být tak pět. A možná, když k tomu přičtu minus pět, vyjde mi nula, alespoň myslím“? Mnohem spíš takový člověk říkal: „Deset děleno dvěma je pět, pět krát pět je dvacet pět a plus minus pět je nula.“ V takových případech by se mohlo vyplatit představit si při čtení před každým takovým zdánlivě kategorickým tvrzením např. „Jsem přesvědčen/a, že...“ Nemohlo by se to koneckonců vyplatit i při komunikaci s člověkem, který to skutečně arogantně myslí?


Samota a neužitečnost

Někteří lidé při diskusi (zvlášť při online diskusi) působí dojmem, že se snaží prosadit či dokázat svoji pravdu, namísto aby jim šlo o téma rozhovoru či vyřešení problému. Nemohla by se takto projevovat nějaká potlačená psychická potřeba, například potřeba uznání? Třeba takoví lidé nepřicházejí diskutovat proto, aby poznali druhé lidi a jejich názory či aby jim s využitím svých znalostí a intelektu pomohli vyřešit jejich problémy, ale jen pro překonání okamžité samoty či pocitu zbytečnosti. Pocitu zbytečnosti se pak nezbaví jinak, než že se pokusí nějak prosadit sebe, vnímáním druhých to nejde. Na druhou stranu, pokud vím, tyto pocity jsou předmětem mnoha jiných, odbornějších analýz a i ty mají problém dojít ke srozumitelnému závěru, takže toto téma přenechám povolanějším. (Připadá mi, že jsem na ně narazila při zběžném pročítání knihy Strach ze svobody od Ericha Fromma.)


Lidé skromní a pokorní

Měla bych napsat ještě něco o lidech, kteří se nad druhé nepovyšují, nepohrdají jimi a nic si nepotřebují dokázat. Myslím, že takoví jsou ti lidé, jejichž důvody k aroganci pominuly (nemají žádné neuspokojené potřeby, mají pozitivní i negativní zkušenosti jak s druhými lidmi, tak sami se sebou a dovedou s druhými spolupracovat), nebo ti, kdo dospěli k názoru, že je pro ně nad druhé se nepovyšovat výhodnější či správnější. Připadá mi, že takoví lidé bývají často „seberealizovaní“ ve smyslu popsaném na Wikipedii takto:

- Přijímají okolnosti života (včetně sebe sama) namísto toho, aby je odmítali nebo se jim vyhýbali.
- Jsou spontánní v tvorbě svých myšlenek a činů.
- Jsou tvořiví.
- Zajímají se o řešení problémů, často i o řešení problémů jiných lidí. Řešení těchto problémů hraje v jejich životě často klíčovou roli.
- Cítí blízkost jiných lidí a všeobecně si váží života.
- Mají vnitřní etiku, která je nezávislá na vnější autoritě.
- Posuzují jiné lidi bez předsudků, způsobem, který je možné považovat za objektivní.

-- Česká Wikipedie, článek Maslowova pyramida, 26. 2. 2015.


Závěr

Snad jste až sem sledovali všechna selhání a slabiny mé úvahy, odporovali jste jí a doplňovali ji, což bylo dobře, protože její téma asi patří k těm, kde se lze pravdě nejvíc přiblížit skládáním mnoha různých omylných pohledů. Autor, který by tvrdil, že k takové pravdě došel sám, by se rozhodně nemohl nazývat skromným a o pravdivosti jeho úvah by se dalo pochybovat stejně jako o pravdivosti těch mých.

Na závěr bych vás chtěla poprosit, abyste se nad tématem a obsahem úvahy zamysleli, pokud jste to již neudělali (Znám lidi, kteří to při prvním čtení určitě neudělají.), a pokud vás napadlo něco k tématu, co moje myšlenkové procesy opomněly, abyste to napsali jako komentář. Děkuji za vaši pozornost.