Orionka: Děkuji za věnovaný čas a velmi dobrý komentář. :-)

Souhlasím, že je tam rozpor mezi touhou komunikovat a předstíraným nezájmem, problém je ale v tom, že spousta lidí si představuje, že může "popadnout" prvního člověka na ulici, kterého uvidí, a začít s ním komunikovat bez jakéhokoliv poznávání (dokonce i bez ověření, zda ten člověk vůbec rozumí česky). Singularis z mých povídek (úplně se s ní/m neztotožňuji a tu hranici prozrazuji jen přátelům) ale o takovou komunikaci nestojí; jak bylo řečeno v Průzkumu přejezdu, chce si nejprve udělat představu o uvažování, vyjadřování, zájmech a způsobech druhého člověka a ocenil/a by, kdyby ten druhý člověk udělal totéž (to zpravidla znamená přečíst si několik povídek nebo si alespoň projít webové stránky). Jinak ty povrchní pokusy o komunikaci totiž obvykle vedou k rychlému nedorozumění a zmařeným investicím času a úsilí z obou stran.

Zdvojování koncovek pracné není, už jsem na to zvyklý/á, naopak se mi občas ta zdvojená koncovka objeví i někde, kam nepatří. Má dvě motivace - jedna je osobní (tu tu nebudu rozebírat) a druhá je genderová - mám dojem, že většina lidí má potíže se identifikovat s textem v "opačném rodě", to zdvojování s lomítkem pak tento problém efektivně řeší a umožňuje lidem číst text tak, jak je jim to bližší. Z téhož důvodu volím vyprávění v první osobě, ačkoliv jinak obvykle píšu ve třetí - chci, aby se do toho myšlení dokázali lidé lépe vcítit a pochopit je, do určité míry je to moje sebevyjádření.

Schválně jsem se snažil/a moc brněnských reálií v povídce neuvádět, ale nevadí mi, že se ti tam líbí.

Lasak: Děkuji za přečtení a kvalitní komentář. Samota k tomu opravdu patří, ale snažil/a jsem se, aby nepůsobila nepříjemně (ve skutečnosti docela nepříjemná je, ale psát o tom by nikoho neobohatilo a nikomu nepomohlo; sbírka se jmenuje Průzkum malých radostí a snažím se toho držet). Snad se mi to povedlo.

Mám radost, že tě to zaujalo, a moc mě těší, že to budí úžas. :-)

Ano, je to Brno.

A42: :-)

Nikytu: To mě těší. :-)

štiler: *přikyvuji*

Orionka: Děkuji. Tvého ocenění si zvlášť vážím. :-)

Když tak nad tím přemýšlím, připomíná mi to takovou tu banální vyprávěcí konverzaci, kterou vedou lidé, kteří mají nutkavou potřebu mluvit, ale nemají zrovna nic konkrétního, o čem by chtěli mluvit. Povídka má konzistentní atmosféru a není bez nápadu, nicméně poněkud chybí úvod; zato závěr má alespoň přiměřený. (Mimochodem, psát deník je dle mého názoru dobrý nápad.)

Nezaznamenal/a jsem v povídce žádný konkrétní autorský záměr, ale v paměti mi utkvěly domy, které tvoří masu Prahy, a opilý bezdomovec předávájící svoje znalosti kolemjdoucím.

Jinak, názory toho opilce mi přijdou až moc střízlivé, svádí to k úvaze, zda nejsou náhodou ve skutečnosti opilejší ti lidé, kteří každý den vstávají brzy ráno, celý den stráví v práci, vrátí se večer a usnou a vůbec nepřemýšlejí o tom, jaký to má smysl nebo zda to k něčemu povede.

mechanická okurka: Děkuji. Mám radost, že se mi podařilo napsat něco jako zatraceně dobrou báseň. :-) V mém případě je to vzácnost.

Severak: http://www.csfd.cz/film/227318-the-maxx/

Severak: Není, ten seriál opravdu existuje, i když bohužel jen v angličtině bez titulků. (Asi došly peníze... Maxx má na ně prostě smůlu.)

Mám asi stejnou představu jako lidus, také si teď pod tím představím člověka přeměnivšího se v most a jeho okolí pak v hvězdné nebe; ale moje první asociace byla můstek v Morii, což bylo asi ovlivněno mým očekáváním.

Cítím v tom až příliš silnou inspiraci Ginsbergovým Kvílením (resp. první částí, chybí ta část o molochovi a ta část o Rocklandu), a to nejen ve formě, ale i v obsahu, takže nemám víru v přílišnou autenticitu.

Připadá mi, že ne všude se ti podařily dostatečné kontrasty, třeba "má hereze jsou její ruce zrudlé mrazem a krví co ze mě táhnou ostnatý drát orgasmu" je docela jasný obraz, ale ve srovnání s prastarým nebeským kontaktem s hvězdným dynamem ve strojovně noci ještě stále příliš obyčejný. (I když se přiznávám, že tento druh poezie mě příliš neoslovuje, jen mám po zhlédnutí filmu Kvílení (2010) dojem, že mu rozumím ;-) . Mimochodem, viz https://www.youtube.com/watch?v=lM9BMVFpk80 .)

"má generace je bezhlavá nebo beztělá" - Toto mi evokuje představu hlav pobíhajících bez těla, což docela dobře metaforicky vystihnuje sezení u počítače či mobilního telefonu, kde se tělo stává poněkud jednoúčelovým nástrojem.

Souhlasím s myšlenkou, je třeba se na věc dívat z více různých pohledů. Nicméně aktuálně zastávám názor, že ti lidé za pultem jsou právě za vyřizování takových nadávek placeni, aby je nemuseli poslouchat ředitelé těch firem, kteří jsou za ty postupy ve skutečnosti zodpovědní. (Nemluvě o tom, že většina těch nadávek je věcně neopodstatněná a má slouží lidem jen ke zvednutí jejich sebevědomí, což je to jediné, co jim zbývá, když nemají faktickou moc nad stavem věcí.) Lidé za pultem by měli dostat přidáno...

iluze: Děkuji za vysvětlení. Tak přece jsem to trochu pochopil/a... :)

Když se zamyslím, Angelu Carter v tom odhalím (viděl/a jsem Společenství vlků ( http://www.csfd.cz/film/4877-spolecenstvi-vlku/prehled/ )) - ano, ti nejhorší vlci mají srst uvnitř a dej si pozor na muže se srostlým obočím! Chudáci vlci... Lesní lišky v tom tolik nevidím. Závěr na mě moc nezapůsobil, spíš mi připadá, že by to mělo pokračovat, přinejmenším do momentu, než něco uloví, něco uloví je, nebo umřou hlady. (Jedna z těch variant určitě dříve nebo později nastane.)

Ale jako celek se mi ta povídka líbila, přestože v ní nebylo mnoho děje. Atmosféra se ti povedla, hodně mi připomněla film Vesnice http://www.csfd.cz/film/134055-vesnice/galerie/?type=1 ), odpovídá jak nevidoucí sestra, kost a kůže, šelmy v lese, kam se nikdo neodváží chodit, a to, že si vezmou pláště (v případě Vesnice jsou žluté, protože červené pláště nosí ty šelmy). Jen ten oheň neodpovídá, ale to je detail. Napadlo mě, že Vesnice by možná do finského podivna i docela zapadla... A moc se mi na tom filmu líbí i to, že nakonec má všechno docela přirozené vysvětlení.

Na první pohled mi to smysl nedává, ale ve srovnání s jinými věcmi, které si tu občas přečtu, to alespoň vytváří jasné obrazy - člověka s rezavými vlasy, který cítí bolest v srdci (možná příznak blížícího se infarktu) a mluví o tom, co napsal. A když se jeho posluchačka ztratila, šel ji hledat, aby mu měl kdo odpovědět. Alespoň tak to vnímám.

Dokážu si to představit a připadá mi, že tomu rozumím. Ano, taková poezie je mi sympatická. Připadá mi uklidňující. Takovou náladu bych mohl/a mít, kdybych se vracel/a domů do Gibraltaru... Nebo alespoň Tangieru, to je tam kousek.

Příjemná miniatura. Ze začátku mi připadalo, že by to byl skvělý písňový text. Kdyby se k tomu přidala vhodná hudba... :-)

Moje zkušenost je spíš taková, že se nejprve v představách střetávají různé fantazie, až jedna začne převládat a nabalovat na sebe další a roste a roste a pak, jako když přeteče pohár, se to všechno začne valit na papír.

Myslím, že toto dílo se zařadí k mým oblíbeným. :-)

Líbí se mi motiv otáčení zeměkoulí, ale jinak mi to připadá poněkud vytržené z kontextu. Rozhodně mi ta situace připadá nepříjemná, ale nevidím v tom žádné konkrétní sdělení.

tlachapoud: To vyplynulo z ankety u díla Plytká hygiena hlavy ( http://www.psanci.cz/dilo.php?dilo_id=31294-plytka-hygiena-hlavy
), kterým série Průzkum malých radostí začala. Tehdy si největší oblibu získal/a varianta v mužském/ženském rodě. Příjemné je, že to člověk může číst tak, jak je mu to bližší.

Konkrétně to ho/ji je tam ale proto, že ten stožár je označen nejprve jako sloup (on) a dál zase jako strážná světluška (ona).

Promiň, pokud jsem tě zmátl/a.