Hvězdy

Poprvé venku. Doteď v nich chodila vždycky jenom z legrace doma, až donedávna tajně, musela šoupat nohy po koberci, aby její nožka nevypadla z o několik čísel větších vyšmejděných vypůjčených maminčiných. Před týdnem dostala vlastní, dnes už se v nich honí s bratrem před hospodou, kde se zapíjí uinfarktovaný, dětem napůl povědomý strýček. Dívka byla buclatá, šaty umazané od toho, jak několikrát upadla, odřené dlaně, nejsou to boty na běhání, ona ostatně taky není holka na běhání, ale v hlavě jí hučí, směje se, jak jen stále ještě dítě dokáže. Nemám odhad na věk. Možná tak dvanáct.
Kousek dál se ve vchodě domu svítí. Takový z těch domů, které tvoří masu Prahy, ale jejichž existence jsou si vlastně vědomi jen jeho obyvatelé a úřední záznamy. Za prosklenýma dveřma tři holky s vytahanýma očima, jedna z nich je tady doma, nemůže dneska jít ven, po minulým pátku dostala zaracha, což se tedy zřejmě ještě pořád dělá a kupodivu dokonce i říká. Vlastně se jí ale stejně nikam nechce. Holky jsou naštvaný, že nejde, protože jim se vlastně taky nechce, a ve třech by se jim nechtělo veseleji.
Je toho tolik. Jednou to napíšu. Třeba ve středu, to mám volný odpoledne.
Jdou proti mně, v ruce plechovku, dlouho se neviděli a dlouho se neuvidí. Staří kamarádi, na kus řeči. Ještě, že mají to pivo, když člověk pije, neočekává se od něj, že bude mluvit, když se pije, není ticho trapné, ještě že mají ještě plný batoh plešek.
Jak se blíží centrum, objevují se první Japonci. Nebo možná Číňani, kdo ví. Po celodenní exkurzi mají rozchod a ze všech sil se snaží potvrdit všechny ty předsudky, co máme o asijských turistech. Teď si fotí lampu.
Pravé české trdlo, spolehlivější ukazatel toho, že jsem v centru, než Prašná brána. Pravý český trdlitel učí umaštěnou angličtinou čtyři Holanďany základy české konverzace, kterým se už za pár dní budou jejich kamarádi tam doma smát, aniž by si uvědomili, že jejich vlastní jazyk zní jako němčina puštěná pozpátku.
Nebaví mě stát a čekat, tak chodím.
Leží tam muž. Hlouček lidí zjišťuje, že to není žádné pouliční představení, jdou hodit svoje koruny do nějakého jiného kanálu. On mluví dál. Leží na zádech a kouká na hvězdy, které vážně ani náhodou nejsou vidět a mluví. Jasně, že v sobě něco má. Nevyznám se v tom. Možná LSD, možná jenom tráva, nevim, nevyznám se v tom.
"-ale i to už tady bylo a zase bude, ti povidám. Jenom ty hvězdy, ty hvězdy se na nás koukaj pořád stejně a bůhví, jestli se nám nesmějou. Že jsme jako zapomněli, že si myslíme, že už všechno víme, a hovno víme a už i to jsme zapomněli, ti povidám. Ty, já ti mám pocit, že tu musim ležet, dokud ti to všechno neřeknu, dokud to nepředám, co ve mně je, aby to zase-"
Nevim, komu tu svou promluvu směřuje, snad mně. Není mi to příjemný, jdu zase kousek dál. Mám tendenci všude hodit pozdě, takže radši všude chodim hrozně brzo a pak tam nemám co dělat. Chvíli honim holuby, ale co možná nenápadně, abych moc lidem nepřipadal divnej. Mám ještě deset minut.
Má umaštěné vlasy a i kdyby neležel v půl deváté večer v centru Prahy na zemi a nevykládal o hvězdách, bylo by poznat, že není zrovna normální. Je roztažený jako hvězda a má velikou pihu na krku, měl by si s ní někam zajít.
"-nakonec stejně. Třeba i ta moje máma. To ti byla taková máma… A přitom i ona měla mámu a byla malá a kradla bonbóny z horní poličky a chtěla bejt zpěvačka, jednou mi to řikala. A ona byla křesťanka a hrozně hodná ti byla. A v neděli vždycky, nebo když se na návštěvu jelo, měla takový ty fialový šaty s límcem. A pak když jednou šla bez nás, tak ji v parku znásilnili. Ale i to už tu bylo a to hlavní je ale někde jinde přece, nevim proč ti tohle řikám. Ona se honila a já se honim a ty a všichni už od kdysidávna a těch pravd a štěstí, co už jsme dohonili, je tolik a stejně to zatím nikdy nikam nevedlo a stejně každej ví, ví, ví, kurva, že teď, teď on a ta jeho pravda, právě to jeho přesvědčení, že to je ono, ale víš, co ti povim, žádnej král Marokán na koni nepřijede a svět se nezmění a zejtra stejně musíš vstávat-"
Zajímalo by mě, jak to skončí. Jestli pomalu vystřízliví, umlkne, vstane a půjde domů, jestli ho zvedne policajt, kterému bude plnit uši svýma slovama, zatímco on ho dovede na stanici, aby se trochu prospal, jestli se zničehonic uprostřed věty zvedne a uteče.
To už nezjistim. David je tu a jak se mám a co Lucka, dal mi ty papíry, co jsem potřeboval, a na jedno rychlý a na druhý pomalý a v deset večer už tam jako hvězda neleží.
Takový z těch domů, které tvoří masu Prahy, ale jejichž existence si vlastně nikdo není vědom. Máma už spí, táta je v práci, líbá se v kumbále se sestřičkou nebo zachraňuje lidský život. To vyjde skoro nastejno. Svlíkám se a koukám z okna.
Měl bych si začít psát deník.