Průzkum komunikace

Stojím u rušné křižovatky nedaleko kostela, který mi vždy připomínal Strossmayerovo náměstí v Praze. Je večer, jedna z adventních nedělí, a chodí tudy spousta oblečených těl, ale ta moji pozornost nepřitahují. Dráždí mě přehnané množství svítících ozdob. Ostentativně dávají najevo svůj názor, že Vánoce jsou svátky světla. Skoro každý strom v okolí je ověšený svítícími koulemi, které z něj dělají z kontextu vytrženou karikaturu Laurelinu; strážné světlušky svítí podle rozkazu a přidávají se k nim řetězy svítících koulí, vísící ze stožáru na stožár, a osvětlené prodejní stánky na nedalekém náměstí.

Po kolejích pomalu přijíždí vánoční tramvaj. Je také ověšená svítícími koulemi, ale mezi tramvajemi je taková jediná, což jí dává aureolu výjimečnosti, ale také osamělosti. Soucítím s ní. Bude tu asi tři minuty stát. Kolem projíždějí další tramvaje a občas i nějaká odporná plechovka. Mám čas přemýšlet. Moc mě toho nenapadá, jen jedna vzpomínka. Vy si na to nepamatujete, protože to není vaše vzpomínka, ale zkusím vám o tom povyprávět.

V interiéru vánoční tramvaje mě nejvíc zaujala úplná absence reklamy a vývěsek. Reklamy v tramvajích jsou, jako by cestující někdo celou cestu mlátil do hlavy, říkajíc jim, ať si toho nevšímají. A cestující si nevšímají, jen se pak diví, že mají hlavu tupou a unavenou. Nic takového tam nebylo. Vystoupil/a jsem na náměstí a šel/a si prohlédnout stánky na vánočním trhu. Dělám to tak každý rok, protože jsem zvědavý/á, loni jsem se tam seznámil/a se svým nejoblíbenějším mýdlem a myslím si, že by tam mohli mít věci, které jsou opravdu hezké a příjemné, na rozdíl od běžných obchodních center, která jsou přecpaná odpadky, čekajícími na to, až někdo zaplatí za možnost je nějakou dobu skladovat doma, než je vyhodí do popelnice, kde budou konečně na svém místě.

Po trhu se pohybovala spousta oblečených těl, většina z nich něco pojídala, třeba párky ze stánku. Jejich koncentrace byla snesitelná. Dlouho jsem však nenarazil/a na nic, co by mě zaujalo. Ani letošní mýdla nebyla tak přívětivá jako loni. Pak jsem narazil/a na stánek s ručně vyrobenými batohy. Přišel/a jsem k nim. Cena byla přijatelná, rozměry také, tak jsem si je začal/a prohlížet a komunikovat s nimi.

„Vejde se tam i á-čtyřka,“ řekl prodavač. To byla pro mě důležitá informace, tak jsem přikývl/a. Vytáhl/a jsem jeden batoh z kádě a zkusil/a zip. Batohy byly vyplněny hezkými, příjemnými, jednoduchými bílými polštáři; doufal/a jsem, že jsou v ceně.

Prodavač dál mluvil. Asi si nevšiml, že právě komunikuji s jeho batohy. „Záleží na tom, pro koho ho máte. Pokud třeba pro přítelkyni, mohl by se jí líbit tento, kamarádovi by se zase mohl líbit ten.“ Divil/a jsem se, že tolik mluví, musím se přece nejprve domluvit s batohy. Některé měly na sobě příjemný motiv listí či květů, ale s nevýrazným béžovým pozadím, které by se mi nehodilo k oblečení. Další byly příjemně purpurové, ty by se hodily, ale nelíbily se mi jejich motivy, připadaly mi falešné.

„Pro koho to chcete?“ vyrušil mě prodavač naléhavým tónem.

„Pro sebe,“ řekl/a jsem stydlivě.

Prodavač se zarazil. Doufal/a jsem, že teď nezačne mluvit o mém pohlaví. Pochyboval/a jsem, že by o něm mohl říct něco, co by mě potěšilo.

Přesto mě potěšil, řekl: „No, tak to musíte nejlépe vědět vy, co se vám líbí.“ Líbilo se mi, že se stále ještě snaží navázat se mnou kontakt. Většina lidí to vzdá nejpozději po dvou větách; takoví mi nestojí za seznámení, protože mi nedají příležitost, abych je mohl/a poznat. Také se mi líbilo, že uznává, že mám vlastní duši schopnou rozhodnout, co se jí líbí.

Napadlo mě, že bych ho mohl/a zasvětit do mého myšlení, ale to by nebylo vůbec jednoduché. Vyžaduje to od obou stran hodně pokory jako seznamování s hipogryfem ve filmu Harry Potter a vězeň z Azkabanu. Když se člověk rozhodne něco sdělit, musí si nejprve uspořádat myšlenky, ty pak přeložit do slov a ta se přeloží do sekvence motorických instrukcí pro plíce, hlasivky a artikulační ústrojí v ústech. Jejich spoluprací pak vznikne zvukový signál, který se fyzickým vlněním přenese do hlemýždě vnitřního ucha příjemce, kde se změní v nervový signál a ten pak mozek interpretuje jako zvukový vjem. Tento vjem pak přeloží do slov a pocitů a ta přeloží do významů a představ a napojí na ně nové asociace a předsudky. A úplně nakonec z nich sestaví nové myšlenky v kódování cílového mozku.

Na procesu ústní komunikace se podílí tolik mechanismů, že je jako tichá pošta a ve skutečnosti je obvykle doplněn (ale někdy také zkreslen) nonverbálními signály, které nám pomáhají sdělit to, co slovy sdělit neumíme (nebo nechceme, protože je to v naší kultuře tabu), ale také mohou pokusy o komunikaci sabotovat.

Nevěřil/a jsem v úspěch takového pokusu, tak jsem se místo toho vrátil/a k mnohem primitivnější, emocionálně založené komunikaci s batohy. Našel/a jsem jeden, který vypadal správně – byl purpurový s příjemným listovým motivem. Probral/a jsem ještě zbytek kádě, ale další takový jsem nenašel/a.

„Neměli byste, prosím, ještě jeden takový?“ zeptal/a jsem se prodavače.

Prodavač se šel podívat někam dozadu.

„Ne, ale mohl by se vám líbit tento,“ řekl, když se vrátil, a ukázal mi fialový batoh s motivem spirály. Nebyl špatný, ta spirála nebyla falešná, byla docela správná a skutečně se mi i líbila, jen byla na můj tehdejší vkus příliš ostrá a pichlavá, ne tak příjemná jako listí. A hlavně – tušil/a jsem, že má takový také jen jeden. Přece si nekoupím další osamělý batoh, když nemusím. Přál/a bych každé věci mít dvojče, k němuž by patřila, které by jí rozumělo a které by ji podpořilo, když by třeba byla nemocná nebo potřebovala pomoc.

„V tom případě nic,“ řekl/a jsem a vydal/a se k dalším stánkům. Prodavač hned mluvil dál, nevím ke komu; myslím, že bychom si nerozuměli, ačkoliv můj vkus odhadl docela dobře.

Jak řekl v epizodě Star Treku „Což v pravdě žádná krásá není?“ medusanský velvyslanec, každý člověk žije ve své tělesné schránce sám v beznadějné osamělosti, ale komunikace nám dovoluje tuto osamělost překonat, je krásná a úžasně komplikovaná. Člověk komunikuje nejen s druhými lidmi a věcmi kolem sebe, ale také s vlastním podvědomím, s počítači a vychytralými telefony, knihami, filmy a seriály (ne vždy obousměrně). Komunikace nám umožňuje poznat myšlenky a touhy druhých lidí, to, co nám ze svého vnitřního světa dovolí spatřit, a soucítit s nimi.

A to vše obsahovala ta jediná vzpomínka, která mě právě napadla. Není krásné, že jsem vám to mohl/a sdělit?