Námět je zajímavý, zpracování bohužel pokulhává - verše jsou také jednorázové a máš tam pár nelogičností.

"Je to spravedlivý soudce,
Někdy zbojník,
A ani jeho dvojník
nepodlehne choutce."
- To mi prostě nedává smysl, čí dvojník? Není myšlen spíš druh, společník? A že by zbojník nepodlehl choutce?

"Ruku v ruce psychiatři"
- To si zase nedokážu úplně zařadit do kontextu...

"Jen Adamovým dětem"? Smrt čeká na všechny, já se za Adamovo dítě nepovažuju, páč můj táta je teda David, a myslím, že je spousta jiných živočichů, kteří, když už, jsou hovádka Boží, a všichni umřou! (Pravda je ošklivě krutá.)

V neposlední řadě si neumím představit nadšenou netečnou tvář...

Nelekej se, že jsem takový zlý, čím lépe se dokážeš vyjadřovat, tím lepší budou tvé básně. Vybrala sis moc těžké téma - Život a smrt. Nevím jestli je psance, který by jej dokázal zpracovat na jedničku.
Piš!

To je mi luštěnina... Jinak jsem na tom trochu jako Yana - asi bych pár výkladů měl, ale jeden, ten se spíš vztahuje na Thajsko než Vietnam a ten druhý... - Inu je možné, že seděl a třásl se tak dlouho až zbankrotoval, polopatické vysvětlení, bývá to pravé - je-li i toto to, to nevím.
Co se básně jako celku týče... Ale tak... Jo, docela se líbí. - Ovšem donutila mne přemýšlet.

Souhlas s puerem. Prohlásit za živého... S tím by se dalo leccos vymyslet!

A když jsem si přečetl nadpis, první mne napadlo - Co zase chceš? A ejhle skoro jsem se trefil!
Vyvedené toť dílko, já se popravdě smál již od začátku, snad právě kvůli tomu mému vnímání nadpisu jsem si to četl s jinou intonací a s tou to znělo grandiózně již od začátku!

DDD: Rozhodně hezká vzpomínka :) Ale já jsem asi tyhle stařenky nezažil... Náš ateistický Frýdlant na ty babičky v kostele moc nebyl. A jestli, tak tam šli drbat, která zas co ukradla či ztopila v Tibě.

Leslie: Jsem rád, že je tak vykladatelná. Já ji popravdě psal s jednou jedinou myšlenkou, kterou nebudu reprodukovat. :)

Hehe... Znám podobné pocity. A líbí. Jen bych si pohrál s tim koncem, krásně by mi tam sedělo
"je mi lehko
a je mi fajn.
A je mi jedno,
že jsi na mě stará."

Leslie: (Já jsem ten mrtvej! Ale pššššt!)

Leslie: No ono se to musí brát dohromady s tou první strofou, žejo - páč ta mluví o tom, že spolu bloudíme světem - poté se v TOM světě najdem a pak zase ztratíme :)

Je skutečně vyvedená -(Ty jsi mi obecně takový vyvedený, čéče)- ale nemůžu se zbavit dojmu naivity - to pak zvláště v té druhé části, kde mluvíš o laskavých stařenách, které mají laskavou tvář a jdou na ranní... Málo jich chodí na ranní a jediná z nich, co já znám, měla laskavou tvář...

Čalamáda: Malinko!

Ale jenom malinko!

Adéla: Ale to je škoda! I v dílech jsou pocity!

Je to... rozsáhlé. A já a rozsáhlé básně nejsme kamarádi, přesto se mi tato líbí. Je to, řekl bych, až násilné vyznání, vytlačené a vydupané, rozčilené z toho, že ti nic nestačí - napsat takové vyznání je těžké, protože se v něm lehce sklouzává ke zmiňovanému klišé.
Přesto pár věcí, ke kterým mám (jak jinak), co říct :)
"To je, ale" bez čárky a celkově interpunkce my místy přijde taková (omluvte ten výraz) nedomrlá. Například já bych jeden z tvých rýmů předělal takto:
"Občas, když se usměješ a podíváš se mi do očí - cítím (tak zvláštní pocit) - /snad je to spojení/."
A jinde bych zase pomlčku zcela vynechal:
"(Snad proto, aby všichni poznali, co znamená cítit!)"

Však neber to nijak přespříliš kriticky, přestože je to báseň milostná (a ty já raději píši než čtu) je i pro mne čtivá a zajímavá.

Hezké to je. Keltíci jsou fajn a toto je rozhodně příjemné počtení.

Výborné zpracování. Hrozně rád bych ti něco vyčetl, ale... Fakt není co!

Dobré to je.

Parádní, víc toho dohromady nedám.

Jsem za s hereticbeastem. Dodal bych, že báseň zní pro mne těžkopádně - jak již kvůli rýmům (především kvůli jednomu náhle chybějícímu), tak rytmu či díky obsahu. Neber to nijak zle, chci ti toliko pomoci. Líbí se mi ale, že se ti podařilo nerýmovat lásku s nějakým podobným klišé. Apropo neboj se zakrývat realitu metaforou, v milostných básních tak dobře vzhlížející, a rozhodně se neboj úplně se osvobodit od rýmů.
Jen piš bardko, střádej!

Hmmm... Tak jako jo... opomeneme-li cit-klid a jarem-žalem, tak mi by se mi to snad i líbilo, nebýt "nebudeme mít nikdy klid", což rytmicky hrozně neodpovídá "Mnu tvůj ledový cit". Je to nepříjemně do očí bijící a nehezky se to čte.
Co se obsahu týče... Přijde mi, že toho klidu by měl dosáhnout spíše jen subjekt, ne ona vyvolená, která, jak se mi zdá, ho odmítá, jak napovídá druhá strofa. Zkusil bych si s tou básní trochu víc pohrát, zaslouží si to.