Děti dubů - Prolog

Vrabec se najedou vznesl do vzduchu, chvilku letěl nad bukovým pralesem a pak elegantně usedl na roztodivně pokroucenou větev prastarého dubu. Se zájmem si prohlížel dva mladíky, svým vzezřením splývající s okolním hvozdem, kteří se právě o něčem dohadovali.

„Ale no tak Freilachu, myslíš si snad, že mu můžeme věřit?“ odplivl si první. „Strávil příliš mnoho času v Římě, copak si nezvpomínáš na Caracatova syna?“
Freilach jen mávl rukou: „Ten byl ztracený ještě předtím, než ho odvlekli na převýchovu.“ Sebral ze země větev a přidal ji k těm, které držel pod paží. „Ne, tohle je něco jiného. Když se tomu chlapci podívám do očí, vidím v nich hromobití. Přestože nosí římskou tuniku a mluví jako nějaký římský úředníček, věřím, že s trochou snahy může být zase jedním z nás a kdo ví, možná si ho dokonce mistr vezme do učení,“ pokrčil rameny.
„On a druidem? Ty ses snad zbláznil,“ zasmál se. „Při první příležitosti nás zaprodá, to ti říkám! A na to, že jsme ho zachránili si ani nevzpomene.“
Mezitím k nim nepozorovaně přišla tmavovlasá dívka v zelené kazajce s tisovým lukem v ruce.
„Analeach a Freilach, zase v sobě,“ uchechtla se. „Co je to tentokrát, hádáte se kdo včera skolil víc římanů? Nebo je to zase kvůli mě? Víte přece, jak na mě oba působíte. Nevalně,“ ušklíbla se na dvojčata dívka.
„Ne, řešíme tady co s Fionnem,“ odvětil rozpačitě Freilach.
„Chceš snad říct s Quintem, “ opravil jej s úšklebkem bratr.
„Na to bude spousta času ráno, teď pojďte k ohni za ostatními, mistr připravil vývar s divočáka. Připozdívá se."

*

Sluneční paprsky, pozvolna prozařující skrz vršek lesa rozplývaly chladivou ranní mlhu, která se dosud držela na mýtině. Mladý kelt si představil, jak po ní kráčí bosýma nohama a...
„Quinte! No tak Quinte!“ udeřil Marcus Lentulus holí do písařova stolu. „Máš pro mě to hlášení?“
Fionn s uleknutím odvrátil pohled od krajiny, kterou chvíli zasněně pozoroval skrz nadzvednutou chlopeň tribunova stanu.
„Eh, samozřejmě pane... Hned to bude,“ odpověděl a neobratně se začal přehrabovat v pergamenech, přičemž převrhl lahvičku inkoustu přímo na požadované lejstro.
Prefekt tábora zrudl v obličeji a rozkřikl se na nešikovného písaře: „Ty neohrabaný bójský budižkničemo! Máš jediné štěstí, že tě tehdy jakožto šlechtického parchanta poslali do Kapuy a zcivilizovali tě, jinak bys už dávno visel na kříži s celou tou svojí všivou vesnicí,“ pronesl svou oblíbenou frázi voják. „Tak znovu a opovaž se to zase podělat, jinak půjdeš uklízet latríny!“

Když se Marcus Lentulus poněkud uklidnil, začal znovu diktovat obsah dopisu. Stále ještě nasupeně oddychoval:
„Vážený legáte, bla bla bla...“
„Napsal jsem: Legáte VI. předalpské legie.“
„Kohorta postupuje stále hlouběji do hvozdů Raetie, severně od Alp. Ztráty v jednotlivých kohortách jsou minimální, dobývání keltských oppid postupuje podle plánu. Obsadili a vydrancovali jsme osadu nazvanou Vindelicorum, přes fanatický odpor obránců jsme však polapili jen několik stovek otroků, které jsme poslali do Říma společně s těžce raněnými. Pro jejich doprovod byla vyčleněna IV. kohorta pod velením prefekta Maximuse. Nyní jsme byli nuceni přejít do defenzívy z důvodu útoků Taurisků z norického království, kteří na nás dorážejí z východu. Náš tábor se rozkládá na nedaleko řeku Danubie. Včerejší útok jsme odrazili beze ztrát, ale před dalším postupem raději vyčkám na váš rozkaz. Marcus Lentulus Scaevola, praefect castorum třetí kohorty VI. předalpské legie. Máš to?“

Písař přikývl a předal hlášení nadřízenému, ten jej zapečetil císařským voskem a podal jej opodál stojícímu poslovi, stále ještě zrudlému zadržovaným smíchem. Beze slova svitek přijal, vztyčil paži na pozdrav a škrobeně vycouval ze stanu. Poté nasedl na připraveného ryzáka a tryskem vyjel vstříc konsulovu ležení, vzdáleného asi den cesty směrem na jih.

„Tak, teď počkám, co mi ten starý páprda řekne a doufám, že nás brzy pošle dál, ať můžeme zatočit s barbary tvojí krve! Impérium už potřebuje nové horníky a lazebníky,“ ušklíbl se, naplnil si pohár vínem a pohodlně se usadil do ebenového křesla s opěradly ve tvaru sfing.

„Nyní budeš mít za úkol zjistit a zaznamenat stav jídla, píce, výzbroje a zdravotní stav vojáků v lazaretu," řekl po chvíli. „Až to dokončíš, doneseš mi ta lejstra k podepsání, rozumíš?“ Legáta zjevně písařova odpověď nijak nezajímala a dál usrkával jakostní falernské víno.

Fionn si jen povzdechl a jal se obcházet jednotlivá stanoviště a zapisovat výsledky. Nejprve se vydal za proviantním důstojníkem. Ten právě vykládal nějaké pytle a předával je armádním kuchařům. Když spatřil byrokrata, neochotně položil měch mouky na zem a vykročil mu vstříc.
„Zdravím tě, Brocchusi. Tak se do toho dáme, ne?“
Důstojník pozdravil a bez dalších slov následoval úředníka do skladu.
„Třináct měchů luštěnin, dvanáct měchů mouky, získaných během drancování sýpek, „ vypočítával starší mužík při těle, „pak tu máme dva soudky medu, tři tucty nasolených pstruhů, šestnáct bochníků chleba...“

Fionn si zapsal údaje a pak se vydal do kasáren, kde mu nadiktoval své stavy výzbroje a výstroje snědší svalnatý voják, přezdívaný devítka. Přezdívka úzce souvisí s jeho useknutým prstem na pravé ruce. Následně si to namířil k vojenskému lazaretu.

„Quinte! Konečně někdo, jehož konverzační schopnosti se nezakládají výlučně na užívání sprostých slov se zájmeny,“ zasmál se mladičký muž s dlouhými plavými vlasy a ušklíbl se na lamentující vojáky na lůžkách kolem.
„Taky tě rád vidím, Nineane!“ Keltové si podali ruce a přátelsky se na sebe zazubili.
„Co náš skvělý vojevůdce Marcus?“ ztišil hlas lékař. „Stejně tě obdivuji, že to s tím nervákem vydržíš, vím jak těžce snáší neřímany,“ soucitně na něj pohlédl.

Chvíli ještě klábosili, než je vrátil do reality sten a nářek několika vojáků. Felčar spěšně nahlásil stav raněných a nemocných a rozloučil se, aby mohl připravit léčivé směsi. Fionn, potěšen krátkou rozpravou se svým keltským příbuzným, jenž se dostal do římské armády jako syn propuštěného otroka, odebral se do svého stanu. Byl příjemný vlahý jarní podvečer a nebeská pláň byla zbarvena do ruda, Fionn byl tím pohledem zcela fascinován...

*

Slunce již opsalo půlkruh své nekončící cesty po nebesích a několik mil od římského tábora se srocovaly davy krvelačných, barvířským boritem pomalovaných mužů a žen. Pro čas přepadu byl určen den příchodu jara – Beltine.
Dav se s očekáváním a šepotem rozestoupil kolem velmi starého, shrbeného muže s sněhově bílým plnovousem, protkaným šedavými prameny. „Milovaní přátelé lesa, hrdí válečníci a neohrožené bojovnice!“ pronesl starým, ale překvapivě zvučným a silným hlasem.
„Již několik měsíců drancují nachové pláště keltskou zemi a tvory v ní žijící. Teď, v čas rozkvětu prastarých dubů, nechejme vzplanout očisťující Belenův oheň, který pohltí tyto nenasytné, po slávě a bohatství planoucí bestie!“ Druid se chvíli odmlčel, lapaje do plic vzduch.
„Běžte, děti dubů. Osvoboďte naše bratry a sestry, pomstěte duše bloudící v podsvětí!“
Tak zakončil svůj projev všemi ctěný a respektovaný druidský kmet Taog za nadšeného a bouřlivého ryku bójského lidu.