Děti dubů - kapitola I. - Belenův oheň

Flavius Publicola sloužil v armádě již devátým rokem. Právě se kochal krajinou ozářenou úplňkem. Působila na něj zvláštním dojmem magična a tajuplna. Ležérně se opíral o zábradlí strážní věže a představoval si svůj vysněný statek na periférii Pompejí, když mu krční tepnou prosvištěl šíp s husími letkami. Skácel se na podlahu, aniž by stihl vykřiknout hlásku. V mysli se mu vynořil nejprve obraz jeho Mesaliny, poté jen antracitově temný vesmír.
Dívka v zelené kazajce nasadila druhý šíp na tětivu a zasáhla další, opodál situovanou hlídku – tentokrát čistou střelou do srdce. Ušklíbla se nad svou precizností.
Freilach a Analeach se mezitím vynořili z kroví severozápdně od tábora a v doprovodu stovek spolubojovníků vtrhli do tábora. Paralelně s nimi zaútočila horda keltů také ze severovýchodu. Chaos a změť se rozrostla po doposud klidém ležení. Mnozí z římanů skonali ve skrčené poloze šněrujíc si vojenské škorně nebo upínajíc řemeny. Ti rychlejší teď bojovali na smrt mezi stany, individuálně, bez štítů a spolubojovníků v řadě. Krkavci tušili, že s krátkými meči nemají mnoho nadějí a brzy jim v blátě rozevřou své chutné útroby.

Prefekt tábora Marcus Lentulus byl připraven. Se skupinkou praetoriánských gardistů v sedle prosvištěl převážně přes své vlastní, v blátě a krvi tápající muže přes celou jižní část tábora a poté splynul s temnotou hvozdu. V mysli spřádal přijatelnou verzi příběhu pro konzula.

*

Probudil ho nelidský křik muže, s klesající tendencí se utišujícího v rytmu posledních úderů srdce. V mžiku si přehodil plášť přes ramena a vyběhl ven. Stíny, které viděl odpoledne v nedalekém hvozdu nyní pobíhaly po táboře v krvelačném běsu. Adrenalin se mu tryskem vléval do žil, cítil se ohromen i potěšenen zároveň. Nepochyboval však o nebezpečí, jemuž byl vystaven, byť útočníky byli jeho krajané.
Rozběhl se k nedalekému lazaretu. Za sebou slyšel chřestot zbraní a dusot několika párů nohou. Uvnitř již stála trojice keltů, hádající se jeho kotínským přítelem Nineanem.
„Tak na čí straně kurva jsi?“ řval právě zarostlý chlap s rezavým knírkem a objemným břichem.
„Tihle pancharti by tě prokláli mečem, ani bys nemrkl. Kdyby mohli,“ ušklíbl se na pahýl jednoho z mrzáků.
„Ustup, říkám ti to po dobrém!“
„Ale pane, ti lidé jsou bezmocní, nemůžete je...“ Nedokončil svou námitku a bezvládně se sesunul na zem, jeho světlé vlasy zrudly krví po úderu hruškou meče.
„Nineane!“ rozběhl se Fionn k příteli.
„Hej! Co tu chceš, římane!“ ohlédl se ryšavý tlouštík, „Zabte ho.“
„Počkejte, nejsem říman!“ svíjel se písař, držený z obou stran kumpány ryšavce.
„Mluví naší řečí. Takže je buď zrádce nebo syn nějakého šlechtice, kterého nachoví zajali jako dítě, “ konstatoval vysoký černovlasý muž po jeho pravici.
„Víš chlapče, dneska mám dobrou náladu, takže tě nepošlu do prázdnoty Annwnu, ne teď...Můžete tu rybku pustit, “ zvučně se zasmál ryšavý, jakoby kolem neprobíhala bitva, ale stáli v nějaké knajpě.
Fionn se nezasmál, pohlédl na tělo svého přítele.
„Co je s ním, je...mrtvý?“ zeptal se vystrašeně.
„Eh.. Ne, myslím, že si jen chvilku pospí“ ušklíbla se žena v zelené haleně, potřísněné krví.
„Teď se někam ukliď, chlapče, dneska to bude ještě docela divočárna. Jo a pokud nemáš kam jít, přidej se po bitvě k nám. No tak šup, zmizni!“ odplivl si ryšavý, kývl na své společníky a jali se ubíjet sténající chudáky na lůžcích. Fionn odvrátil pohled a vlezl si do prázdného sudu u vchodu.
K podvečeru pozvolna utichaly křiky a nářky a střídal je stále častější vítězný halas. Úzké uličky se navršily padlými, z převážné většiny římany. Nejdéle bójové dobývali zbrojírnu, kterou bránila malá skupinka v čele s Devítkou, třímajícím ve svalnatých pažích těžkou dvoubřitou válečnou sekeru. Padl mezi posledními. Na rozdíl od mnohých vojáků, utíkajících do lesů vydržel až do hořkého konce. Na smrt stihl poslat devět nepřátel, než byl poražen ve vyrovnaném souboji s proslulým Luagem – ješitným plavovlasým hrdinou s přízviskem “Drak“.
Mezi těmi, kterým se podařilo uprchnout byl i moukou zaprášený kuchtík Brocchus – strach jeho hmotné tělo vyburcoval k nevídané aktivitě.
Do setmění zbyly v táboře jen opuštěné stany, těla a krev. Bohatý lup – zlato a cennosti ze stanů důstojníků, potraviny, zbraně a všemožnou výstroj si vítězové tohoto masakru přivázali na koně, přebrodili v hořejším toku Danubie a poté se vydali na sever vstříc svým domovům, těšíc se na oslavy letního slunovratu. Zůstala jen společnost stařičkého druida Taoga a další keltové, kteří jim pomohli pohřbít těla.