Šachová partie

leden 1942
Sněžilo. Tanec sněhových vloček už druhý den naplňoval krajinu. Jejich pomalý romantický blues vypadal v tichém okolí bezútěšně. Jediné, co se vynořovalo z bílé záplavy, byl polorozpadlý osamělý dům. Jeho střecha se už skoro zhroutila, přesto stále působil majestátně. A navíc v sobě ukrýval malé tajemství.
Jürgen byl právě na obchůzce. I přes několik vrstev hnědé uniformy mu stále bylo chladno, zimomřivě si třel ruce. Kousavý mráz se mu otíral o tváře a Jürgen pozoroval bílé obláčky dechu skoro nevraživě. Tyhle hlídky po okolí byly za trest. Nikdo se tu už několik měsíců neukázal, navíc v tak mrazivém počasí by nepřežila ani krysa. Ani židovská krysa.
Potichu se zasmál vlastnímu vtipu a trhnutím ramen si srovnal zbraň na zádech. Ještě musel projít okolo domu na konci cesty a pak se mohl vrátit. Z kapsy vytáhl krabičku cigaret a jednu z nich si zapálil. Labužnicky potáhl a vydechl namodralý dým. Ještě pár kroků a on bude moci oznámit, že okolí je prázdné…
Najednou se zarazil a otočil se čelem k domu. Ve sněhu k němu vedly již téměř zapadané drobné stopy. Otisky bot. Jürgen se zle ušklíbl a vydal se za nimi. Nedokouřená cigareta mu vypadla z ruky a protivně zasyčela.

Temná místnost byla osvětlena jen mihotavým plamínkem jedné svíce. U stolu tady seděly dvě postavy. Seděly mlčky proti sobě, ani jedné nebylo vidět do obličeje. Mezi nimi na stole stála šachovnice s rozehranou partií. Majitelka černých figurek měla navrch, bílých pomalu ubývalo. Ticho přerušila Černá, když se chraplavě zasmála. Byla na tahu. Štíhlou bílou rukou posunula figurku a znovu se ozval její smích. Tuhle hru nemohla prohrát.

Jürgen stál přede dveřmi do sklepa. To bylo poslední místo v domě, které neprohledal. Zřejmě byl u cíle, ozýval se odtud tichý ženský zpěv. Zbraň v ruce ho příjemně studila a dodávala mu jistotu. Potichu otevřel dveře a nahlédl dovnitř.
Na starém potrhaném kanapi seděla mladá žena oblečená do mnoha vrstev oblečení. V náručí držela malé dítě, pomalu ho kolébala a tichounce mu zpívala. Chlapeček byl zabalený do několika dek a spokojeně se na maminku usmíval. Protože sklep byl jediné místo nedotčené časem, bylo tu mnohem tepleji než venku.
Jürgen ještě chvíli pozoroval tu soukromou idylu, skoro se začal usmívat. Pak se mu ale do mysli vrátila jeho vojenská povinnost a on rozrazil dveře a vstoupil dovnitř.

Bílé poklesla ramena. Černé figurky obklopovaly její bílé a ona neměla, jak se bránit. Věděla, že tahle partie spěje ke konci.

Marie věděla, že je konec. Nacistický voják, který vtrhl do sklepa, se tvářil rozezleně a zarputile. Pokusila se schovat malého Samuela z jeho dosahu, ale bylo jí jasné, že je to zbytečné. Přiskočil k ní a popadl ji za předloktí, aby ji vytáhl ze sedu. Čekala ránu, ale on se na ni jen dlouze díval.
Jürgena překvapilo, jak byla ta Židovka drobná a hezká. Měla tmavé vlasy i oči a velmi pěkná ústa. Mohlo jí být kolem jednadvaceti let. Vypadala bezbranně, bylo vidět, že za poslední měsíce hodně pohubla. Vzal její tvář do dlaní.

Bílé zbýval poslední tah. Sebrala Černé jednu figurku a chtěla se usmát. Všimla si ale, jak se její protivnice tváří a úsměv jí ztuhl na rtech.

Marie škubla hlavou a vykřikla, když se jí ten nacista dotkl. Uskočila od něho a znechuceně si třela tvář.
Jürgena to rozzuřilo. Viděl v ní už jen Židovku, členku rasy, kterou měl vyhladit, ne ženu. Přistoupil k ní a rozpřáhl se pravou rukou.

„Šach mat,“ zašeptala Černá a s rozmachem shodila všechny figurky z šachovnice. Její smích se rozezvučel naplno.

Když hřbet jeho ruky dopadl na Mariinu tvář, cítila, jak si prokousla ret a krev jí vytryskla do úst. Rána měla takovou sílu, že upadla a bolestivě si narazila kolena. Klečela na zemi a plivala krev.
Jürgen přestal přemýšlet. Kopl klečící ženu do břicha, až bolestí zavyla a zkroutila se na zemi. Když se po chvíli zvedla, v očích jí seděla zvláštní bojovnost. Probudila se v ní matka, připravená se rvát o život svého dítěte. Vstala. Byla o hlavu menší než on, přesto se na něj s jekotem vrhla. O krok ucouvl a rozmáchl se zbraní. Pažba dopadla na její hlavu s tlumeným lupnutím. Vydechla a s protočenýma očima se zhroutila k zemi.
Dítě se rozplakalo. Jürgen se probral z jakéhosi vytržení a s údivem pohlédl na mrtvolu u svých nohou. Plné rty jí zbarvila krev. Doširoka rozevřené oči hleděly někam za něj. Bezmyšlenkovitě se sehnul a zavřel jí je.
Přistoupil k chlapci, který se v dekách nepokojně vrtěl. Zvedl celý ten uplakaný raneček s úmyslem zbavit se i jeho. Ale Samuel se v jeho náruči uklidnil a usmál se. Jürgen se taky usmál. Chlapeček měl světlé vlásky a modré oči, vůbec nevypadal jako dítě Židovky.
„Tak pojď, maličkej. Uděláme z tebe novýho člověka…“ zamumlal Jürgen německy a vydal se s dítětem do mrazu. Vstříc lepší, velkoněmecké budoucnosti.


červenec 2006
Skupina mladých chlapců kráčela noční Prahou. Všichni měli těžké boty a tmavé bundy, přestože bylo horko. Každý z nich měl oholenou hlavu a aspoň jedno tetování. Tohle přece dělá správné chlapy.
Blížili se k Novému židovskému hřbitovu. Jejich úmysl byl jasný, zničit alespoň několik náhrobků a pak rychle utéct, než se je někdo pokusí chytit.
Petr byl se svými kumpány na téhle akci poprvé. Těšil se jako malý kluk. Konečně bude mít šanci ukázat, co v něm je a že své názory myslí vážně. Dnešní doba se mu nelíbila, chtěl nastolení starých pořádků. Co bylo na fašismu tak špatného? Všichni z toho dělají hrozné drama, Hitler bylo skoro sprosté slovo. Ale kamarádi mu vysvětlili, jak to bylo doopravdy, teď už tomu konečně rozuměl.
Na hřbitov se dostali bez problémů, až to Petra překvapilo. Měl před sebou velký prostor zaplněný židovskými hroby. Zmocnil se ho vztek a jako první z nich vyrazil. Z bundy si vytáhl železnou trubku a silou udeřil do nejbližšího hrobu. Ozdobný nápis se roztříštil a náhrobek se rozpadl na dva kusy. Petr vyjekl radostí a pokračoval ve svém zničujícím díle. Jeho kamarádi za ním nezůstávali pozadu, dokud se nerozsvítila první okolní okna a oni nebyli donuceni utéct.

Když potom doma Petr usínal, před očima si stále přehrával jeho první rozbitý náhrobek. Zvuk, s jakým se rozlomil… Jak se rozpadlo ono ozdobné písmo… Zapamatoval si dokonce i jméno. Marie Fischerová. Zemřela někdy za druhé světové války. To jí patřilo, Židovce.
Usmál se. Měl ze sebe skvělý pocit, ještě teď z něj sálalo vzrušení.
Když potom konečně usnul, snil si své agresivní sny…

Černá s Bílou opět seděly nad rozehranou šachovou partií. Hrály tuhle nekonečnou hru už po staletí. Hru o lidské životy, o dobro a zlo, o napsání jejich osudu bílou nebo černou barvou.
Bílá za poslední léta zchřadla. Její protivnice stále častěji vyhrávala, drobná vítězství Bílou přestávala těšit. Měla pocit, že se historie opakuje, že v lidech zase převládá to zlé.
S povzdechem natáhla ruku a udělala jeden z nekonečných nikam nevedoucích tahů…