Ovčí miniatura

Snad postý sedím v tý začouzený kavárně. Otrávenej číšník se ke mně nijak zvlášť nadšeně nehrne, spíš se rozmrzele šourá. Při pohledu na mě je mu jasný, že mu velkej kšeft neudělám.
„…si dáte?“
„Kafe.“
„S mlíkem?“
„Ne, turka.“
Odchází a tváří se otráveně. Nezazlívám mu to. Vlastně je mi to dost jedno.
Lidi okolo mě si povídaj, čtou si, nebo jen tak seděj a koukaj do svýho hrnečku. Já nedělám nic z toho, jenom je pozoruju. Jak nad jejich hlavama svítí aura lhostejnosti. Kdybych zařvala na celou kavárnu nějakou sprosťárnu, kolik by jich zvedlo oči? Vsadíme se? Jo, vítejte v Praze.
Číšník se konečně uráčil přinést mi to kafe, a abych se snad nemohla cejtit nějak povýšeně, trochu mi ho vybryndal na podšálek. Je mi to fuk.
Po prvním doušku dostávám příšernou chuť na cigaretu. Nejradši bych se rozběhla a ukradla všem jejich krabičky s cigárama, ale moje hra na pevnou vůli mi to nedovolí. Stejně do toho zas spadnu. Ale ne dneska, dneska ještě ne.
Zničehonic se otevřou dveře a dovnitř se vpotácí holka. Může jí bejt tak šestnáct, a podle všeho je to nějaká feťačka nebo tak. Vlasy má slepený a mastný, na obličeji nános špíny, i přes tu vrstvu ale vysvítaj její stále ještě dětský rysy. Oči má strašně divný, jako by viděla něco, co my nemůžem. Drží se za srdce a nemůže popadnout dech. Pak se zhroutí na podlahu. Sleduje ji několik párů očí, ale nikdo se nezvedne. Po chvíli se všichni otočí a věnujou se svýmu kafi/knížce/rozhovoru. Ten zrychlenej číšník se sebere, jde k ní a odtáhne ji z prostředka, jako nějaký mrtvý tele nebo co. Holka se ani nehne, jen ty svoje pořád trochu nevinný oči má vytřeštěný někam, kam my nedohlídnem.
Vstanu a hodim na stůl pár drobáků, až to hlasitě cinkne a pár lidí se po mně ohlídne. Odcházim pryč z tý zakouřený díry, pryč od těch lidskejch ovcí. A víte, co je nejhorší? Jsem jednou z nich. Načichla jsem kouřem z cigaret i tou pitomou apatií.
Vítejte v mym světě, bééé.