Into the blue

Na diskotékové toaletě osvětlené modrými oslňujícími světly (aby sis ani nezkusila najít žílu vhodnou pro jedovatý vpich – ale možná že hledáš jen část těla, která ještě pulzuje a žije, abys do ní mohla vstříknout svoji hořkost) seděla zhroucená postava. Dlouhé vlasy jí padaly do obličeje a drobné prsy se nepravidelně zdvihaly v rytmu přerývavého dechu. Křehká krása dívky ostře kontrastovala se špinavostí toalety. Ruce měla zapřené o mísu a nehty polámané jako po boji (jako by se pokoušela bránit něčemu, co jí s úspěchem vzalo sílu). Zvedla tvář proti žárovce, která vykreslila její obličej se všemi nedostatky, s cestičkami slz a s rozdrásanými lícemi. Dívala se do ní očima tak světlýma, že připomínaly barvu bílé kávy (i když v nich každý viděl něco jiného – zeleň rozkvetlé louky, modř rozbouřeného moře nebo světlou kůru břízy). Pozorovala na zemi stín, který vrhalo její tělo, a začínala blednout, jako by se jí dělalo špatně. Po chvíli se obrátila k míse a rozechvěle začala zvracet. Tělem jí projížděly záškuby, zatímco do toalety padaly jakési kusy tkáně. Vyzvracela část svých útrob, části sebe samé, své špatně strávené odlesky – nedůvěru, žárlivost, strach… A když se jí hrudník přestal křečovitě třást, upadla na podlahu a umírala. Pomalou a potupnou smrtí, udušena temnými částmi lásky – částmi sebe samé…