13. Nástup na jízdu po duchovní dálnici!

Když jsem následující den přijela domů, v hlavě mi zněla neodbytná otázka: „Kudy se teď vydat?“
Místo odpovědi přišlo nutkání hledat na internetu. Aniž bych věděla, co vlastně…
‚Co třeba kouknout po nějaké zajímavé knížce?‘ vybídlo mě cosi. A tak jsem otevřela jeden e-shop s knihami.
No, pro mě zajímavých titulů tam bylo přehršel, ale onen známý pocit: ‚Jooo, to je ono!‘ stále nepřicházel.
„Brian L. Weiss má novou knihu…?“ vydechla jsem konečně uhranutě a bylo to tady. Ta jistota, že jsem našla to, co hledám.
Název zněl Zrcadla času. Ke knize patřilo navíc cd s nahrávkou regresní terapie.
‚Nemusíte jezdit na drahé semináře ani se objednávat do ordinace. Stačí si pustit nahrávku přiloženou k téhle knize. Právě takto, přesně tímto způsobem, vodí dr. Weiss do minulosti své klienty. A nyní se na tu objevnou cestu k uzdravení těla, ducha i mysli, můžete vydat i vy.‘
Tak to byla bomba. Bez sebemenšího zaváhání jsem udělala objednávku. Ten natěšený pocit, že se dávají věci do pohybu…
Ještě mi přišlo jako dobrý nápad sepsat si seznam, co chci zkusit v regresích odhalit. Hlavně ty moje, naštěstí jen lehké, fobie. Pavouci se zdáli být už to nejmenší. Sice jsem při pohledu na ty opravdu veliké dostávala stále ‚štítivku', což je pocit, že po mě pořád něco leze a já se ze sebe snažím setřást něco, co mi moje fantazie trapně kreativně a realisticky podsouvá jako skutečnost. A tím nemyslím ty titěrné, nohaté třesavky, co se snaží pilně tvořit pavučiny v každém koutě, nýbrž ty macaté potvory, co vypadají, že právě sežraly místo mouchy potkana.
No jo, s tím se dalo žít. Horší byl strach z hluboké vody, stísněných prostorů a to nejpalčivější – záchvaty paniky, že se otrávím. To zašlo tak daleko, že jsem přestala jíst houby, přestože mi vždycky moc chutnaly.
Prozatím stačilo. Iluze o tom, že na seznam už nic časem nepřibude, jsem si však rozhodně nedělala.
Když už jsem byla v tom brouzdání po netu, napadlo mě kouknout na youtube. A pustit si k žehlení nějaké zajímavé video. To, na co jsem narazila, zhatilo mé plány na likvidaci hromady nevyžehleného prádla žadonícího o mou pozornost. Portál osobního rozvoje Příznaky transformace je s přehledem převálcoval.
Z toho jejich repertoáru jsem měla oči jak tenisáky a při čtení názvů těch videí občas zapomínala i dýchat. Vše nasvědčovalo tomu, že pro mě Vesmír chystá závratnou jízdu po duchovní dálnici.
Snad aby smyl poslední smítka mých pochybností, přihrál mi ještě jeden pěkný bonus. Na messenger mi právě v tu chvíli přišel od kamarádky odkaz na meditaci, díky které se prý může vyčistit můj vztah s muži. Rovnou jsem si to pustila.
Problém se vynořil hned na začátku cesty. Představit si sama sebe jako malou holčičku po boku svého táty. Cítit se s ním milovaná a v bezpečí. To prostě nešlo! Má duše se křečovitě svíjela odporem.
„A sakra! Houstone, máme tu problém…“