12. To, co ještě bylo třeba odhalit...

Dorazili jsme k Ondrovi do bytu a dychtivě se vrhli do rekapitulace našich zážitků v regresích. Byla jsem si jistá, že ještě něco čeká na doodhalení a docvaknutí.
„Jaké to vlastně bylo v těle té mimozemšťanky?“ vznesl hned Ondra zvědavou otázku.
Znovu jsem se ponořila do té vzpomínky, vžila se a stala na chvíli opět tou bytostí…
„Takový těžko popsatelný pocit lehkosti bytí, volnosti, nespoutanosti fyzickým tělem… A naopak ty emoce, všechno, co jsem naciťovala, bylo tak intenzivní, mnohonásobně zesílené…“ Hned nato se mi ukázala zajímavá souvislost. „Ano, to všechno jsem nasávala a vytvářela ten shluk podobný mrakům, tu bouři nade mnou… abych to vůbec unesla.“
Na moment jsem se odmlčela. Ondra přesto dál čekal, nic neříkal, vycítil, že to stále ještě není všechno.
„Tenkrát jsem já vytvářela svým prožíváním rozmary počasí a teď… Teď jsem zase naopak já citlivá na každou změnu počasí, cítím ji předem a pěkně to se mnou cvičí.“ Až jsem se tomu poznání trochu zoufale zasmála.
„To je fakt, nejde si nevšimnout,“ ušklíbl se souhlasně Ondra a povzbudivě se na mě přitom usmál.
„Ještě že mám v tobě takovou oporu,“ opětovala jsem mu úsměv a dala do něho upřímné vděčnosti, co jsem jen dokázala.
Něžně si mě k sobě přivinul. „Však mi stojíš zato, miláčku.“ A pak mě prorocky vybídl: „Mám pocit, že to pořád není všechno.“
„Hmm, ještě je zvláštní, že odmalička miluju bouřky. Ne, že bych se nikdy nebála té síly a hrozby, co může napáchat… Ale vždycky, když se blíží, ženou se ta mračna, ve vzduchu visí jakési tajemno, očekávání… Jakoby se zhmotňovaly všechny těžké energie vytahované z přítomných bytostí… A pak tím hromobitím, šleháním blesků a očistným deštěm se vše transformuje a vytváří zas pozitivní atmosféru a ovzduší, kterého se můžeme zhluboka nadechnout a nechat se prodchnout pocitem bytostné úlevy a štěstí…“
„Páni, to je fajnovej návod, jak si užít bouřku,“ zhodnotil to Ondra svým nadhledovým stylem. „To musím zkusit. Lepší, než být přitom připosranej.“
„Máš pravdu,“ rozesmála jsem se upřímně. „Jen abych se nepotento z těch svých dramatických ezoprožitků!“
„Vždyť bez toho bys to nebyla ty, Ladi. A i to na tobě tak miluju,“ ujišťoval mě o tom, že mě bere vážně, ačkoli někdy o mých neobvyklých náhledech na svět vtipkuje. Ale to já přece naprosto neochvějně cítila…
„A co tam máš dalšího?“ mrknul na mě vyzývavě.
„Tak já teda ještě něco vymyslím, když na tom tak trváš, “ zakřenila jsem se provokatérsky. A opravdu se něco ‚našlo‘. „Co jsme to vlastně probírali s tím mým průvodcem…? Už vím, ptala jsem se ho, co mám dělat, když se budu cítit vyčerpaná, jak si rychle dodat energii.“
„To je teda rada nad zlato,“ pronesl Ondra uznale. „Tak sem s ní!“
„Je to celkem jednoduché…“ uvědomovala jsem si ten ‚návod‘. „Stačí si prý představit, jak temenem hlavy, tedy sedmou čakrou, natahujeme z vesmíru energii, vedeme ji dolů tělem do třetí čakry solar plexu, a pak ji necháme jako zlatavou sluneční záři rozprostřít do celého těla.“
„Hustý,“ hlesl zamyšleně. „Rozhodně vyzkoušíme.“
„A teď jdeme pitvat tebe!“ obrátila jsem se na něho rozverně. „Teda myslím tvoje regresní záblesky!“
„Uf, tak po tom upřesnění jsem ochotný na tvůj návrh přistoupit,“ oddechl si naoko. „Akorát teda není moc v čem se šťourat.“
„A co sis vlastně zadal, že bys chtěl v regresi objasnit?“ začala jsem s pátráním.
„No, hlavně proč jsem měl vlastně ten úraz a pak tu poúrazovou epilepsii,“ odpověděl mi jednoduše.
„A o co šlo především v těch tvých vizích během terapie?“
„Teď, když se takhle ptáš, se mi nejsilněji vybavuje taková ta kruhová aréna, ve které bojovali gladiátoři…“ uvědomoval si překvapeně. „Něco mi jasně říká, že jsem byl jedním z nich…“
„Hm, a pokud si dobře pamatuju, říkal jsi, že tě celý život fascinují bojová umění. Věnoval ses boxu, karate…“ pokračovala jsem směrem, kterým mě vedla má intuice.
„Jo, i ten úraz se mi stal při boxování,“ přikyvoval souhlasně.
„Napadá mě tahle odpověď: Několik předchozích životů jsi byl odvážný a čestný bojovník a válečník. Ano, zabíjel jsi a nedělalo ti to problém, neměl jsi ze svých činů žádné výčitky svědomí. Vždycky jsi byl totiž přesvědčený, že konáš spravedlivě. A tak to opravdu bylo. Proto si za to neneseš žádnou karmickou zátěž. To, co se ti v tomhle životě stalo, sis vybral se záměrem, aby tě to v tomhle směru už prostě zastavilo, respektive namířilo na trochu jinou cestu spravedlivého boje. Už ne fyzický boj, teď máš být bojovník světla srdcem, láskou, soucitem…“
Ondra chvíli zpracovával můj proslov a naslouchal svému vnitřnímu hlasu, jak s ním rezonuje.
„Zdá se, že to tak opravdu je….“ připustil poté. „Proto mě to dovedlo k práci sanitáře v nemocnici. Pomáhám lidem zvládat jejich strach z operací… Snažím se je rozveselit, uvolnit. A je to pro mě o to snazší, že jsem si sám prošel takovými situacemi po tom svém úrazu…“
„A mám takový pocit, že to je teprve začátek tvé cesty. Získáš další schopnosti a budeš mít více možností pomáhat a léčit lidi, svět…“ zavěštila jsem si.
„Ještě mě napadá, že i ta následná poúrazová epilepsie byl další zpomalovač mé přílišné akčnosti,“ podotkl s pousmáním.
„No jo, ale stejně tě úplně netípli v rozletu, naštěstí. Rozvášnit se umíš pořád parádně!“ mrkla jsem na něho vyzývavě a znovu se k němu přitulila. Tentokrát ale tak těsně, že jsme oba ucítili obrysy našich roztoužených těl. Až námi projela přímo dechberoucí vlna vzrušení…
Mohla bych stroze přiznat, že jsme den zakončili společně v posteli. Ale abych byla upřímná a více konkrétní, naše milostné řádění si užívala především kuchyňská linka, stůl, židle i pohovka… A taky nejspíš sousedé. Tak to dopadá, když žena po boku toho Pravého ztratí veškeré zábrany…