Jolana a rytíř na černém koni

Marie Moudrá vypadala jako koule ve špinavé pracovní květované šatové zástěře, z které trčely tlusté krátké ruce a nohy a na tučném krku hlava s blonďatou trvalou. Mohla mít tak padesát let a pracovala jako pomocnice u flexotisku, kde jsem měl působit coby tiskař.

Jak zjistila, že mám devatenáct let, pohrdavě se ušklíbla. Mistr Bareš mi vysvětlil práci na muzeálním stroji z NDR, který budu obsluhovat a zdejchl se.

„Hele, mladej,“ spustila Moudrá, „aby bylo mezi náma jasno, nemůžu moc chodit, ohýbat se, nic težkýho tahat, zvedat, nebo lízt po mašině. Takže to musíš dělat sám.“

S čím mi tedy bude pomáhat? Zíral jsem na ni, jak se roztékala na lavici, vedle které stál zbytek staré role papíru s překližkovou deskou nahoře. Na ní ležela kupa buřtů, pečený bůček, sekaná a halda housek. Moudrá jednu popadla, do druhý ruky studený buřt a hned se do něj zakousla.

„Jestli to dobře chápu, paní Moudrá, tak vy tu budete akorát sedět a žrát.“

Moudrá se z mojí drzosti zakuckala, začala se dusit, předklonila se, pokud to šlo a já ji praštil do zad. Vděčně se na mně podívala a konečně polkla.

„Nech si to, jo! Mladej!“

Zdálo se ale, že ocenila, když jsem se z ní hned nepodělal, protože se usmála.

„Já to tady na konci směny zametu a budu ti hlídat značky na roli,“ řekla vlídněji.

Značky byly barevné lístky v rolích papíru, které upozorňovaly tiskaře, že má stroj zpomalit, aby se papírový pás nepřetrhl, protože v těch místech se v roli vyskytovaly třeba faldy nebo vytržené okraje.

„Prostě ráda jím. Je to na mně taky vidět,“ řekla Moudrá a rozchechtala se.

„No trochu jo.“

Moudré ovšem její příšerná tloušťka tak úplně lhostejná nebyla. Přišel jsem na to v místnosti štočkaře Petra Pavláta. Chodili jsme tam kouřit, protože v hale se hulit nesmělo, a jednou, když ve štočkárně skupinka dělníků opět zamořovala cigaretovým kouřem Pavlátovi vzduch, vtrhla tam Moudrá.

„Petře, ty jsi přece skoro doktor. Poraď mi něco, sakra, abych zhubla.“

„Nechte si předepsat dexfermetrazin.“

Moudrá hned nato odcházela, ale podala si kliku s mistrem Barešem.

„Co tady děláš, Jolano?! Mazej makat!“ vyjel mistr na jedinou ženu mezi námi.

„Jim nic neřeknete,“ ukázala dívka vyčítavě na nás.

„Jenže voni kouří a ty se tady flákáš.“

„Co je ta Jolana zač?“ ptal jsem se později své pomocnice.

Skorolékař Pavlát mi totiž poradil, že když o někom budu chtít něco vědět, mám se informovat u Moudré, neboť je tu od založení haly a je to stará drbna.

„Ty se o Jolanu nějak zajímáš, mladej?“

„Ne. Jen že na ni Bareš u Pavláta hned tak vystartoval a vyhnal ji.“

„To je nešťastná holka, Mílo. Je z děcáku a Bareš se zavázal, když ji vedoucí přijímal, že na ni dohlídne. S takovýma holkama to ale neumí, tak se chová jako slon v porcelánu. Před časem Jolana chodila s jedním klukem z nádvorní party. Byla celá šťastná, vždyť vidíš, jak vypadá a on ji pak ten kluk dal kopačky. Pro ni to byla rána, a tak se pokusila o sebevraždu. Zachránili ji, ale měla namále. Jolana to má těžký, chce se vyrovnat ostatním, překonat svůj hendistep...“

„Co chce překonat?“

„Tak jak se to řekne?“

„Hendikep.“

„No jo, ty jsi študovanej. To se hned pozná. Víš, ona Jolana by taky ráda zapadla mezi ostatní, ale každej na ní civí, a to není nikomu příjemný.

„A jak tohle všechno víte?“

„Mám voči a všichni se tady o tom bavili.“

„A o tom Barešově závazku, že na Jolanu dohlídne?“

„On totiž Bareš, když byl malej, bydlel nedaleko od nás a chodil...“

„Dobrý, dobrý, nemusím vědět úplně všechno,“ zarazil jsem ji.


Za tři dny Marie Moudrá znovu narušila náš kuřácký dýchánek.

„Petře, cos mi to poradil za hnusný prášky?! Mě po nich nechutná jíst.“

„To je účel, paninko. Po nich vám chutnat nemá. Myslíte, že spořádáte věnec buřtů, spolknete pilulku a zhubnete pět kilo? Takhle to nefunguje.“

„Na takovou medicínu se ti můžu vysrat!“

Moudrá odfrčela, jako přilítla.

Když jsem znovu rozjel mašinu a kontroloval kvalitu tisku, náhle se vydrápala ke mně na můstek.

„Ty prášky od Petra spláchnu do hajzlu, Mílo,“ řvala do rachotu stroje.

„Proč?“ hulákal jsem. „Třeba vám pomůžou.“

„Kdybych nemohla jíst, co bych z toho života měla? Vždyť já kromě toho jídla na světě už nic jinýho nemám!“

Podíval jsem se na ni, ale neřekl nic. Bylo mi té ženské náhle líto, ale situace, kdy na mě do lomozu tiskařské mašiny a etanolového oparu z barev řičela smutnou zpověď, byla směšná, i když jsem se zrovna neměl chuť smát.

O polední přestávce jsem dal do kastrůlku vodu a dvě vajíčka, že si je jako půjdu uvařit natvrdo.

„Co děláš?“ zastavila mě moje pomocnice.

„Chci si je uvařit k obědu.“

„Nechceš místo toho bůček? Nebo pocem, mám tu upečený krůtí palice.“

„Na to nemám chuť. Ale jste hodná.“

I když jsem věděl, že to nesmysl, tak mi představa konzumace masa, které upekla ona, připadala odporná.

„Jak myslíš,“ pokrčila rameny, až se na ni sádlo roztřáslo. „A ty nevíš, jak se tady vaří vajíčka natvrdo?“

„Netuším.“

„Zabalíš je do čistýho papíru, dáš je do natěráku a za dvě minuty jsou hotový. Můžeš si tam dát ohřát i buřty nebo párky. Nejsou pak vymáčený, ale musíš je zabalit do tohohle papíru, co tady potiskujeme.“

„Myslíte do natíraného papíru a dát je do vyhřívací komory natěráku?“

„No, do tý.“

Cpal jsem už vajíčka do komory sušící sekce stroje, co nanášel voděodolnou východoněmeckou sračku na papír, když se zjevil manšinfíra natěráku Najman.

„Pudeš s náma dneska chlastat?“

„Jasně, pudu. A s kým – s náma?“

„No se mnou, Karlem od řezačky a s tou čubkou Jiřinou, co s ní Karel chodí.“

„Proč je čubka?“

„Protože dá každýmu, kdo si řekne.“

„Vám taky dala?“

„Já si neřek.“

Žvanili jsme pak skoro celou polední pauzu, než jsem si vzpomněl na vajíčka. Vytáhl jsem ale jen prázdné skořápky, protože se jejich obsah úplně odpařil.

„Dobrou chuť,“ šklebil se Najman.
Pokračování