Jolana a rytíř na černém koni

Na konci směny Moudrá zametala kolem stroje, zatímco já lelkoval opodál a prohlížel si duté obaly vajíček.

„Co to máš?“ zajímala se Jolana, která nečekaně přistála vedle mě.

„Kraslice.“

„Teď kraslice?“

„Zítra je budu malovat. Nestihl jsem Velikonoce, tak je slavím v září.“

„Si blbej,“ řekla něžně. „Nešel bys dneska do kina?“

„S tebou? Rád bych, ale musím jít chlastat. To víš, povinnosti.“

„A nemůžu jít s váma?“

„Jasně. Ale bude tam ta čubka Jiřina od Karla, jestli ti to nevadí.“

„Deš chlastat s Karlem? Jeho Jiřinu neznám a kdo říkal, že je čubka?“

„Najman.“

„Ten starej prasák de taky?“

„Ten starej prasák mě pozval.“

„Mílo, proč se zahazuješ s tímhle póvlem? Člověk jako ty? Slyšela jsem, že tady budeš jen pár měsíců a pak půjdeš do kanclu.“

„Do technickýho rozvoje.“

„No vidíš a jdeš chlastat s touhle spodinou.“

„Proč o nich tak mluvíš?“

„Protože to je spodina. Kdybys jenom věděl, Mílo.“

„Co kdybych věděl?“

„Kdybys věděl třeba, jak se ke mně Karel chová. Jak mě ponižuje.“

„Ponižuje?“

„To poznáš v tý hospodě.

„Tak proč tam chceš jít?“

„Chci tam jít, protože tam jdeš ty.“

V hlavě mi blikla kontrolka, že se tady schyluje k čemusi, na čem nemám zájem.

„Proč tady děláš, když se k tobě tak chovají?“

„Kde by mě asi tak zaměstnali? Ty si můžeš vybírat, ale já ne. Tohle je nejhorší provoz. Dělaj tu samý ztroskotanci a já. No a ještě Moudrá. A když se tady objeví někdo jako ty, brzy se zdekuje.“

U mašiny jsem ještě chytil pomocnici a zeptal se jí, co jsou Najman a Karel zač?

„Na ty dva si dej pozor. Najman byl doktor, gynekolog, ale pak ho vyhodili a odsoudili za mravnostní delikty, protože to dělal s pacientkama a taky s holkama pod zákonem.“ A Karel je sice syn diplomata, ale taky feťák a násilník. Byl i zavřenej. Proč myslíš, že dělaj tady?“

„A co Karel provádí Jolaně?“

„To si ani nepřej vědět. Jedná s ní, jako by ani nebyla člověk.“


Když jsem se s Jolanou objevil v hospodě, Najmana, Karla i Jiřinu to zarazilo. Při třetím pivu si mě Najman vzal stranou.

„Asi tušíš, Mílo, že jsem si nikdy moc nevybíral, když jde o ženský, ale na cigošku bych nikdy nevlezl.“

„Kdo říká, že na ní polezu? A proč bych měl tušit, že si nevybíráte?“

„Děláš přece s Moudrou, a ta ti určitě poreferovala, co jsem zač.“

„Zmínila se.“

„Prej zmínila. Ta mě musela vylíčit v těch nejhorších barvách, babizna. Ale pokud jde o Jolanu, dej od ní ruce pryč.“

„Co pořád máte. Vnutila se mi.“

Hned jsem se za svoje slova zastyděl.

„Ta po tobě jede jak ohař. Věř zkušenýmu. Přece se nezahodíš s cigoškou, navíc takhle šerednou.“

Všichni u stolu se bavili, jen Jolana mlčela. Netroufala si promluvit, protože bylo skoro hmatatelné, že jí všichni odmítají. Neusnadnil jsem jí to ani já. Nemínil jsem před tím póvlem vypadat, jako že chci vlézt na cigošku.

Pak se najednou Karel na Jolanu usmál a kývl na ni, aby si přisedla k němu. Byla z toho překvapená, ale poslechla.

„Tak co, ty černá mrcho, myslíš si, že Mílu sbalíš?“ řekl Karel nahlas, že to musela slyšet celá putyka.

Zděsil jsem se, ale ostatní to nijak nerozhodilo.

„Máš to marný. Míla a taková špinavá zrůda, jako si ty, morgoško? Si upadla.“
Podle toho, jak se tvářili Jiřina a Najman, bylo i pro ně přes čáru, co Karel řekl.

„Karle, mluv za sebe, a ne za mě!“ okřikl jsem ho.

„Tak já tě chci týhle obludy zbavit a ty se jí zastáváš.“

„O nic jsem tě nežádal. Proč se do Jolany tak navážíš?!“

„Vždyť se na ni koukni, ta si nezaslouží žádný ohledy.“

„Ohledy si zaslouží každej. Jenže tobě to nedochází, protože jsi zkurvenej zmetek s vyhuleným mozkem!“

„Cos to řekl?!“

„Slyšel jsi dobře, ty hajzle.“

Karel se proti mně za stolem vztyčil a pak bez varování vypálil pěstí. Já jsem něco takového ale čekal, chytil ho za tu pěst a poslal ji i s celým Karlem dál za sebe. Přelítl stůl, narazil do druhého volného vedle, převrátil ho i s židlemi a zůstal ležet tváří k zemi. Vůbec se nehýbal. Jiřina hned vyskočila, klekla k němu a snažila se ho probrat.
Pomohl jsem jí s Karlem na židli a s gustem mu vlepil ještě pár facek, po kterých se probudil. Na další rvačku ale neměl chuť. Dostal kafe a Najman omlouval incident u hostinského. Ten byl ale zřejmě na něco podobného zvyklý, tak jen mávl rukou. Teď zase Karel seděl stranou a nevstupoval do debaty.

„Tedy, Mílo, tys mu dal,“ vzala mě Jiřina v podpaží a pravým ňadrem se mi přitiskla těsně nad loket. „Udělal jsi na mě dojem.“

„Nechodíš náhodou s Karlem? A kromě toho jsi o dost starší.“

„Tos nemusel, Mílo. Třicet není žádnej věk. A s Karlem vlastně ani nechodím.“

„Do toho, jak to máš s Karlem, mě netahej.“

„Ty to s tou Jolanou myslíš vážně?“ rychle změnila téma.

„Vůbec, ale nemám rád, když někdo kohokoli bezdůvodně ponižuje.“

„Myslíš, že je někdy k ponižování důvod?“ položila náhle filozofickou otázku.

„Myslím, že ne.“

„Rychle z toho s tou Jolanou vycouvej, nebo si vážně zadřeš pořádnou třísku, bejku,“ přisedl Karel. „Já proti tobě nic nemám, ale morgoše nesnáším. V lochu to byly největší kurvy.“

„Proč tě zavřeli?“

„Kvůli fetu.“

„Proč to bereš?“

„Myslíš, že jde bez drog tenhle zkurvenej režim přežít?“

„To netuším. A s nima?“

„Taky ne.“

„A otec tě z toho nevysekal?“

„Od toho nechci vůbec nic. Já od komoušů a jejich režimu nechci absolutně nic. To budu radši řezat široký role papíru na dvě užší, nebo sedět za katrem.“


Z hospody jsem šel s Jolanou mlčky a ona se do mě zavěsila. Nebránil jsem jí, ale bylo mi to nepříjemné, až jsem se za to sám sobě hnusil.

„Byl jsi úžasnej, Mílo,“ přerušila ticho. „Ty jsi takovej můj rytíř na černým koni.“

Ohromeně jsem zastavil.

„Co že jsem? A vůbec, říká se na bílém koni.“

„To je jedno. Jsi můj zachránce. Ještě se kvůli mně nikdo neporval. Víš, ještě v děcáku, když mi bylo tak čtrnáct, jsem si vysnila, že až se objeví někdo jako ty, někdo, kdo ve mně uvidí ženu, s kterou by chtěl být, že budu mít konečně trochu štěstí a budu někam patřit. Přece zasloužím štěstí, i když jsem cikánka a nejsem hezká. Doteď jsem nikam nepatřila. Pro cikány jsem byla moc gádžovská a pro bílý zase špinavá cigoška. Ale tys to dneska změnil. Mílo!“

Jak mluvila, cítil jsem se nesvůj, ale když nakonec řekla s takovou láskou moje jméno, zůstal jsem jako opařený.

„Jolanko, já... Máš pravdu, štěstí si zaslouží každý. Já ti ho ale nemůžu dát. Zastal jsem se tě, protože tě Karel ponižoval. Ale to bych se zastal každýho. Nesnáším, když někdo lidi ponižuje. Ale my dva spolu... To ne.“

Chvíli bylo ticho, pak Jolana blýskla bělmy svých očí.

„Jsi horší než Karel! Ten je aspoň upřímnej! Říká na rovinu, co si o mně myslí. Ty si ale o mně myslíš to samý! Ale balíš to do hezkých řečiček!“

„Jolano, takhle to nemůžeš...“

„Nemůžu?! Já nic nemůžu! Dal jsi mi naději a já se do tebe zamilovala. Myslela jsem, že jsi jinej. A ty jsi mi naději hned zase vzal. Ale já se neumím hned odmilovat. Když něco cítím, tak doopravdy. Vy, bílí, jste všichni děsný pokrytci! A ty jsi z nich nejhorší. Vzals mi úplně všechno! Chápeš?!“

„Jolano já...“

„Mlč a di do hajzlu, Mílo!“

Chtěl jsem jí to nějak vysvětlit, ale věděl, že to nejde. Tak jsem mlčel a připadal si odporně. Jolana měla pravdu. Pro ni jsem se vážně stal zlověstným rytířem na černém koni. Co mi zbývalo než jít tam, kam mi doporučila. Stále se ale nade mnou vznášela vášeň jejího divokého vzteku. Nic tak opravdového jsem ještě nikdy nezažil. Ve chvíli té živočišné zlosti byla Jolana krásná.


Druhý den před polednem přišel mistr Bareš za Moudrou a na mě mávl, abych zastavil mašinu.

„Právě jsem se dověděl, že se Jolana zabila,“ oznámil nám.

Civěli jsme na něj, ale nebyli schopni promluvit.

„Tys jí měl rád, viď, Mílo,“ řekla Moudrá, když Bareš odešel.

Chvíli jsem sledoval, jak se na jejím tlustém krku leskne odpudivý mastný pot a naprázdno polkl. Od chvíle, kdy jsem do tohoto zaměstnání nastoupil, jsem se tady všeho štítil, lidí, strojů, hlučného a špinavého provozu haly… Ale teď jsem se štítil daleko nejvíc sám sebe. Rozhlédl jsem se po okolí a svět se mi zdál nesnesitelný.

Konec