Manželská poradna Prohulte se k porozumnění

Manželská poradna Prohulte se k porozumnění

Manželská poradna, kterou vedeme s kamarádem už tři roky, za tu dobu dosáhla značných úspěchů a naši klienti nás neustále bombardují maily, zprávami a také čím dál tím častěji dotazy, jak jsme vlastně na tak úspěšný systém obnovení pohaslých partnerských vztahů přišli.
A tak jsem se rozhodl, že Vám všem náš zcela jedinečný příběh povyprávím. Můžete mi věřit a nemusíte, ale můžu Vám říct, že je to tak neuvěřitelné, že se to stát muselo...

Byl poslední srpnový týden, slunce ještě hřálo, ale jeho paprsky neměly už takovou sílu a večer se stmívalo už o trošku dříve.
Užíval jsem si s přáteli vytouženou dovolenou na chatě a cítil se nadmíru uvolněný a povznesený, jelikož se mezi svými citím vždycky dobře a nemusím si na nic hrát. Známe se už dlouhá léta a pokaždé trávíme veškerý volný čas spolu a teď tomu nebylo jinak.
Když jsme zase seděli o velkého táboráku, zpívali krásné písně, pustili dokola lahvinku vínka a kvalitního jointa, vypěstovaného mou maličkostí, stalo se něco, co by nikdo z nás opravdu nečekal.
Na obloze se zalesklo modré světýlko a blížilo se směrem k nám.
„Hele, padá hvězda...“ zvolaly holky nadšeně a hned si něco přály se zavřenýma očima. Jenže světýlko začalo nabírat na extrémní rychlosti a my už zřetelně rozpoznávali tvary malé kosmické lodi, jejíž pilot zřejmě zaspal nebo se věnoval něčemu mnohem zajímavějšímu, než řízení svého vzdušného plavidla. Letoun nám prosvištěl nad hlavami, vzdušnou tlakovou vlnou uhasil táborák a s žuchnutím skončil ve vysoké trávě, kde jako hodně futuristické sáňky zajel až dolů, do lesa mezi stromy.
Seděli jsme kolem vyhaslého ohně jako zkamenělí a mlčky zírali do potemnělého lesa. Napjatý letní vzduch proťal ženský křik, pořádně vzpruzený a rozčilený, ale ten jazyk, to nebylo nic, co bychom znali a co by nám připomínalo řeč jiných obyvatel naší modré planety.
„Třeba jsou to Islanďani...“ špitnul do ticha Lukáš, povoláním hulič a filozof „ti taky mluví divně, no ne?“
„Pssst“ okřikla ho Lenka s prstem u pusy a dál jsme všichni pečlivě naslouchali, co se tam dole děje. Ženský jekot untul řízný mužský povel, i přes neznalost jejich řeči jsme vycítili, že to byl povel, ten rozkazovačný tón se přeslechnout nedal.
„Ono jich tam je víc... Chlap a ženská... On tu nehodu zavinil a ještě po ní řve... Stejný způsoby jako u nás...“
„Ježiši, holky, nechte toho... Třeba mu kecala do řízení, říkala mu, jé, dívej, támhle to zelené, co to je?!?! Já se tam chci podívat a nelítej tak rychle!!! Já se bojím!!!!“
Holky se na mě zhnuseně podívaly, už léta tvořily pár a nás, chlapy, braly jako omyl, který udělala Bůh, když dostala menstruaci.
V lese se rozhostilo ticho a my zřetelně zaslechli rychlé, drobné kroky a za nimi ještě rychlejší a dunivější.
Ženský hlas se ozval znovu, vyčítavým a kňouravým tónem plísnil svůj protějšek a ten už to zřejmě nevydržel a hlasitě se rozeřval na celou Šumavu.
„Parchant hnusnej, uřvanej, despotickej kripl to je!!!!“ vykřikla uraženě Klárka.
„Nene, ta holka je pěkná hysterka...“
„No páni, to snad není možný!!!!“ vyjekl Lukáš šokovaně „ mimozemšťan a mimozemštanka!!!“ Všichni jsme své zraky přišpendlili na siluetu dvojice kosmických návštěvníků. Jeden z nich byl ženského pohlaví, byl drobnější, o hlavu menší než druhý člen dvojice a uraženě stál k němu zády. Mužská část výpravy a zřejmě i pilot, se opatrně rozhlížel kolem a v ruce držel něco zářivého. Už teď jsem viděl, že má na sobě něco jako uniformu. Modré světlo zasvítilo přímo na nás a na nás se taky zastavilo. Mimozemšťan cosi nasraně pronesl a drapnul mimozemšťanku za paži a táhl ji s sebou. Té se to ale zřejmě nelíbilo a vztekle se mu vyškubla a zas na něj spustila lavinu výčitek, až ji mimozemšťan znovu řevem umlčel a tentokráte za to dostal pár facek. To plesknutí jsme slyšeli všichni dost zřetelně. Začali zase hádat, ale jejich hlasy pomalu dostávaly nám známý tón a nějakým, nám nepochopitelným způsobem, začali hulákat naší řečí.
„Je to tvoje vina!!!!!! A je a je a je!!!!!! Věděls že tam ta červí díra je!!!!! Já tě nenávidím!!!!“
„Drž už hubu!!!!!!!“
„Hele, neřvi po ní, když neumíš řídit, tak za knipl nelez!!!!“ vmísila se Klára do jejich rozhádaného diaogu, byla už dost opilá a když měla vypito, ženské si mohly být jisté, že v případě konfliktu s mužskou havětí bude stát na jejich straně.
Mimozemšťané zmkli a přišli až k nám a Lukáš je pořádně osvítil baterkou, abychom si je mohli lépe prohlédnout. Ona byla zelenooká, blonďatá, s kytkou ve vlasech, v hezkých vesmírných šatech a pořádně vytočená. On byl zřejmě voják, protože měl na sobě vojenskou uniformu, se slušným množstvím vyznamenání na hrudi, s vojenskou čepicí na hlavě a zbraněmi u pasu. Oči měl jasně modré a působil na mě dost nekopromisním a poněkud militantním dojem. Barvu pleti měli oba v odstínu modré, jen ona spíš jemnější, pomněnkovější a on naopak více ocelovou.
„Tak vás tady vítáme...“ pozdravil jsem je přátelsky a usmál se na ně. Mimozemšťanka mi úsměv opětovala a hned si přisedla mezi mě a opilou Kláru.
„Já jsem Axena...“ podala mi modrou ručku na seznámení. Byla roztomilá, oblých tvarů, s bujným poprssím a moc hezkým úsměvem. Ten militantní modrý mozek se k ní moc nehodil.
„Tohle nemůžeš!!!!“ zařval na ni „tohle je proti vojenským předpisům!!!“ rozčiloval se a oči mu plály modrým hněvem. Prohlédl jsem si ho ještě důkladněji, opravdu vypadal jako vojenský prototyp. Ostré rysy v obličeji a pevně sevřené, úzké rty mu dodávaly panovačný nádech.
„Já ti na tvoje předpisy kašlu, můj Tekáne! Tady není Tekken a ani tvá Svatá modrá armáda, takže máš smůlu a svoje povely si strč někam!!!!“ Mimozemšťan vztekle zalapal po dechu a krev se mu nahrnula do modrých tváří. Asi byl zvyklý, že cokoliv řekl, bylo do puntíku splněno a tohle ho dost vyvádělo z míry.
„Jsi moje Tekánka, tak mě budeš poslouchat!!!“ zasyčel naštvaně a třásl se hněvem.
Klára se na ni soucitně podívala a objala ji kolem ramen.
„Kočko, že se s ním taháš, proč si raději nenajdeš holku?! My, tady s Leničkou jsme spokojený, a ani penis nám nechybí...“
„Hele, příteli z vesmíru...“ ozval se Lukáš a zatahal ufouna za rukáv uniformy „ sedni si k nám, dej si pivko a uklidni se...“ zaklepal rukou na dřevěnou lávku a s širokým úsměvem mu pokynul. Mimozemšťan si odevzdaně povzdechnul a uvelebil se mezi nás. Lukáš si ho ohromeně prohlížel, až mu to asi začalo vadit. Šlehnul po něm modrým pohledem a pak svůj ledový zrak vztekle upřel na mimozemštanku, která ho odmítala poslouchat.
„Tak odkud jste vlastně přiletěli????“ zeptal jsem se do ticha.
„Z daleké planety Tekken, nejmodernější a nejvyspělejší vojenské civilizace!“ pronesl panovačným hlasem a já zřetelně viděl, jak hrdě zvedl hlavu. Ještě mi k tomu chyběla hudba pochodových písní.
„Vojenské civilizace?“
„Ano, vojenské... Na naši planetě je pro nás nejdůležitější Svatá kosmická válka...“
„A takhle mluví pořád!!!“ přerušila ho Axena zoufalým tónem „pořád jenom válka, válka a válka...“
„Ale když sis ho našla, tak tě něčím ohromit musel, ne?“ optala se jí Lenka zvědavě.
„Sezdal nás Genetický počítač, prý se k sobě perfektně hodíme...“ odpověděla jí kysele a mimozemšťana tím opětovně rozčílila.
„Kdybys mě poslouchala a ctila mou vojenskou čest, tak by bylo vše v nejlepším pořádku!!! Voják se své Tekánky na nic neptá!!! Vezme si, co mu náleží, Tekánku oplodní a pak ji poctí svou vojenskou ochranou!!!! Tak to stojí ve Vojenském učení a funguje to!!!!!“ kříčel vzteky, až mu přeskakoval hlas a rozzuřeně zatínal pěsti.
„A Genetický počítač po miliony světělných let poprvé udělal chybu...“ špitnul Lukáš pochmurně a věnoval Axeně soucitný pohled.
„A ty si myslíš, že vojenským drilem si vydobydeš lásku své ženy? A jak se vlastně jmenuješ?“ ptal jsem ho šokovaně, jelikož jsem nemohl uvěřit, že tohle, co právě pronesl, mohl myslet vážně.
„Jsem velitel Strážně jednotky 3, kapitán Altar Epetulex a vojenským drilem se dá zařídit všechno...“ řekl s naprostou upřímností a já měl pocit, že mu ty modré oči začaly mírně svítit.
Klára vybuchla smíchy a Axena smutně složila hlavu do dlaní.
„Neboj, kočko, tihle bojovní hoši nemají moc dlouhou životnost, než se naděješ, bude z tebe vdova po veliteli Epetulexovi, to chce čas...“ Podala ji flašku s vínkem a Axena si mocně přihnula.
„Nepij to!!!!“ okřikl ji rozkazovačně a ona, jemu na truc, se napila podruhé. A já tomu jejich partnerskému problému začal trošku rozumět.
„Když se o ni bojíš, že ji to otráví, proč jí to neřekneš hezky? Třeba, miláčku, prosím tě nepij to, nemůžeš vědět, co to s tebou udělá?!?“ Altar na mě šokovaně vytřeštil oči.
„Ty mi neříkej, co já mám dělat!!!“ zavrčel na svoji obranu, pak se zvedl a zmizel v lese, s tím, že se musí pokusit opravit kosmickou loď.
„On ti nerozumí a ty jemu taky ne, musíte si navzájem najít způsob, jak spolu komunikovat, jinak to budete mít těžké...“
„Jemu nerozumí nikdo, jenom jeho vojáci. Všechny páry, které dal počítač dohromady, jsou spokojené, nikdy se nespletl. Někteří i dokonce počali potomky, jenom já a on nic. Za tu dobu, co jsem jeho Tekánkou, jsem ho neviděla jinak, než v uniformě a s tou velitelskou čepicí s lebkou.“
„Vy jste spolu ještě nikdy nic???? Já se ti ale vůbec nedivím, na napij se ještě, dokud je pryč...“ špitla jí Klára nesmírně chápavě a flašku ji znovu vnutila.
„Jednou se o to pokusil, ale nic z toho nebylo...“
„A proč, co byl za problém, nelíbí se ti, jak vypadá???“ ptal jsem se jí zvědavě a postupně začal odkrývat skutečnost, že ta modrá mimozemšťanka by s ní i potomky měla a že se jí jako její Tekán líbí víc než dost, což zase Klára nedovedla pochopit, ale že jí jeho chování utvrzuje v tom, že se k sobě nehodí a že ho nesnáší.
„Hezký je i statečný je, ale tohle já nepotřebuju. Já chci, aby byl ke mně milý a hodný a nežný a to on není. Tehdy přišel po nějaké vítězné bitvě domů, opilý tak, že nemohl chodit a chtěl si mě vzít násilím, že prý to tak říkali na Vojenském školení o partnerských vztazích a že je to tak správně. Kdybych ho nevzala tou jeho turboplazmovou puškou po hlavě, tak by mě znásilnil, protože je třikrát silnější než já. Ale kdyby tehdy přišel domů a dal mi pusu a řekl mi, že mě má rád, tak bych s tím neměla vůbec žádný problém, jenže on mě neposlouchá a radši zmizí za spolubojovníky do Vojenské hospody...“
„A řeklas mu tohle někdy? Tak jak to říkáš mě?“
„Stejně by se to minulo účinkem a já už na tohle nemám sílu...“ odpověděla mi rezignovaně a zadívala se někam za horizont pohledem absolutně bezmocným.
„No, já si myslím, že když ten váš sezdávací počítač se ještě nikdy nespletl, tak je velice nepravděpodobné, že by udělal chybu i nyní... Takže mi Altarovi trošku pomůžeme se uvolnit a odprostit se od těch škaredých vojenských předpisů, to mu neublíží... Co kdybyste šly, dámy pozemské a dámo tekkenská připravit něco dobrého k jídlu? Budeme to potřebovat...“
Přičemž na mě spiklenecky mrknul a v rukách ubalil pořádné brko, které už teď vonělo silným aroma čar a kouzel. Holky pochopily, co má za lubem, tak se bleskově zvedly a vzaly Axenu s sebou.
„Dejte nám hodinku a bude jako vyměněný...“ smál se Lukáš a já už motal jointy jako vzteklý. Axena se na nás tázavě koukala, chvíli na holky, chvíli na mě a tak jí Klára ujistila, že se se není čeho bát a že jí mezitím naučí pár pozemských receptů.
Zmizely v chatě a Altar se mezitím vrátil. Sednul si na lávku mezi nás, vytáhl z kapsy cosi, co se rozvinulo ve skleněný, ultratenký monitor a začal s nějakými šílenými počty. Pak zvedl hlavu a strohým hlasem nám oznámil, že baterie je opravena a bude nabita za 26 pozemských hodin.
„No vidíš, jakej ses šikovnej. Na to se ale teď vyser, my máme pro tebe něco lepšího...“ Lukáš mu obřadně podal pořádně masitého špeka.
„Co to je? A kde je Axena a ty dvě potvory?“ zeptal se naštvaně.
„O to se nestarej, ty dvě potvory šly s tou tvou připravit občerstvení a nechaly nás, chlapy, při tomhle obřadu o samotě...“ přidal jsem se a rychle tahal z kapsy oheň.
„O jakém obřadu to tady melete?“
„Tohle...“ ukázal Lukáš na jointa „jsou kouzelné byliny našich bojvníků a válečníků, veškerá energie jejich duší a statečné bojovnosti je ukrytá právě v těchto rostlinách. A když chce chlap být ještě více chlapem a voják nesmrtelným, kouří tohle, rozumíš?“ Musel jsem se držet, abych smíchy neumřel, Lukáš už by hulit neměl, ale Altar mu to k údivu nás obou, uvěřil. Zvědavě vzal jointa do modrých prstů a přičichl k němu.
„Takže mě má Tekánka začne konečně poslouchat?
„No jasný, luskneš a hned tě kouří, rozumíš, absolutní nadvláda.“ Tento argumet Altara přiměl hulení konečně okusit a mě přinutil uvěřit tomu, že ve všech koutech vesmíru jsou všichni chlapi stejní. Strčil si brko do pusy a pořádně potáhnul, přičemž se hlasitě rozchrlal.
„To je strašnej humus“ sípal „vážně to není jedovaté?!?“
„Ale není, my si dáme s tebou, neboj.“
Nuže jsme ty tři brka pořádně stáhli. Sobě jsme udělali mírnější, z takové jemné odrůdy, ale Altarovi jsme namotali přímo magickou, až jsme měli strach, že jsme ho tím vážně zabili. Chvíli zkaměněle seděl na kmeni, modrýma očima se zasekl někde v lese a pak se bezvládně svalil do trávy.
„Ty, vole, ono je vážně po něm...“ vyjekl Lukáš vystrašeně, ale Altar se z trávy zase sesbíral, s blaženým úsměvem se znovu posadil a pak sebou žuchnul sebou trávy znovu.
„To nebe je tak krásně modré, modré jako já... „ švitořil z trávy a koukal na oblohu, která sice byla už úplně potemnělá, ale on měl zřejmě dost bujnou fantazii nebo halucinace. Vytáhli jsme ho z porostu ven, každý za jednu paži a začali na něm pracovat, protože už byl plně připravený.
„Tak co, Altare, co ty a ta tvoje, to není nic moc, co?“
Jen pokrčil rameny, ozdobenými výložkami s namodralým kovem, a pro změnu koukal smutně do země.
„Ona mě nemá ráda...“ vylezlo z něj najednou.
„Ale má tě ráda, neboj...“ uklidňoval ho Lukáš, až jsem mu naznačil, aby to prozatím nedělal.
„Nechováš se k ní hezky, spíš ty ji nemáš rád...“ hustil jsem do něj.
„Ale já ji miluju, strašně moc ji miluju...“ špitnul tak potichu, jako by se bál, že to ti jeho vojenští svatí snad uslyší.
„Řekni to nahlas, Altare!!!“ rozkázal jsem mu.
„Miluju ji...“
„Ještě hlasitěji! Uvolni ze sebe to, co cítíš ty sám, né to, co jsi slyšel na školení v té divné armádě, teď buď sám za sebe, kurva!!!!“ zahučel jsem na něj a skoro s ním zatřásl. Něco se v něm asi hnulo, protože mu oči zazářily zvláštním ohněm, zhluboka se nadechnul a všechno to dobré a krásné, co bylo dlouho skryté pod vojenskou disciplínou a bezchybně střiženou uniformou se z něj vylinulo ven.
„Axeno, já tě miluju!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Miluji tě!!!!!!!!!! Strašně mooooc!!!!!“ zařval tak hlasitě, že se lidé v okolních domech museli podivovat, co tady máme za agitační program. Lukáš ho mohutně povzbuzoval a smotal mu další brko.
„To je ono, nedrž to v sobě!!!! Všechno napětí musí ven!!!!“
Zřejmě toho ale bylo na Altara asi už příliš a kouzelné uvolnění ho pohltilo tak moc, že už to nevydržel a zoufale se rozplakal. Lukášovi jsem zamítavým gestem nazbačil, ať mu už nic dalšího nedává a přátelsky jsem ho objal kolem ramen.
„Co brečíš, prosím tě?“
„Já ji tak strašně moc miluju, tak strašně moc....“ vzlykal zoufale a utíral si rukávem od uniformy nos a slzy „ ale ona mě ne... Ona mě nesnáší a přeje si určitě moji smrt...“
„Ale proč se nesebereš a nejdeš teď hned za ní a neřekneš jí to?“
„Pošle mě do háje, ženy přece nemají rády uplakané muže, chtějí muže drsné a neoblomné, tak to stojí... Seru na nějaký školení!!!!“ křiknul rozhodně, jelikož se mu v hlavě právě rozsvítilo, bleskově vyskočil na nohy a utíkal do chaty a my urychleně za ním.
„Tak to se nám moc nepovedlo...“ sípal jsem za běhu, ale Lukášův pohled mi naznačoval, že se vše daří tak, jak má.
Altar vlítnul za děvčaty do kuchyně jako velká voda a Klára s Lenkou propukly v hysterický smích a když se na nás tázaně podíval, pochopili jsme, oč běží a co je tak rozesmálo. Ostré modré oči měl překrásně opuchlé a zarudlé a nádherně uslzené.
„Tak ten je zouřenej na prach, to se vám povedlo, pánové...“ ječela Klára smíchy, ale Axena se tak moc nesmála.
„Co mu je?“ špitla přiškrceným hlasem.
„Pusinko, proč mě nemáš ráda????“ zanaříkal statečný bojovník zoufale a znovu mu z očí vyhrkly slzy „Proč mě nemiluješ? Proč???“ Axena na něj hleděla s vytřeštěnýma očima.
„Cože, co jsi říkal????“ koktala vyjeveně, jelikož v tomto rozpoležení svého milého ještě nikdy v životě neviděla.
„Já tě mám rád a ty jen toužíš po tom, až konečně padnu v boji!!!!“ zakňoural vyčítavě a znovu se dal do breku.
„Ale to jsem přece nikdy neřekla... Jak tě tohle napadlo?!“
Altar už nic nemluvil a pevně svou Tekánku sevřel v náručí. Ta byla z jeho reake tak šokovaná, že chvíli stála jako zkamenělá, ale pak pookřála a objala ho taky, jelikož jí to ani zdaleka nebylo nepříjemné.
„No, dívej se, jak jim to sluší...“ zašvitořil Lukáš blaženě.
„Máš mě, ráda, pusinko?“ zašeptal Altar Axeně do vlasů a my všichni jsme viděli, že okolní svět pro něj absolutně přestal existovat.
„Ale to víš že mám...“ chlácholila jej „ale co se to s tebou stalo, já tě takového neznám...“ ptala se ho pořád, až mě to začalo trošku štvát, ale Altar to vyřešil po svém. Umlčel jí dlouhým políbením a líbal ji tak dlouho, dokud jí to nedošlo, přestala to řešit a začala si užívat jeho razantní změny.
„A kdybyste, náhodou, chtěli pořešit tuhle situaci v soukromí, tak támhle ty dveře vpravo.“ Přičemž jsem na Altara přátelsky mrknul a ukázal mu zdvižený palec na znamení, aby tu situaci pořešili opravdu důkladně a pořádně, všemi směry a všemi způsoby a z jeho pohledu bylo jasně patrné, že má na mysli to stejné, co já. Popadl Axenu do náručí a bleskově s ní zmizel v pokoji.
My jsme se pohodlně usadili u stolu v kuchyni, pustili se do připraveného občerstvení a když se po krátké chvíli začaly z pokoje ozývat vášnívé Axeniny vzdechy a sténání, chvíli dost tlumené, to jí zřejmě Altar zacpával pusu a chvíli hodně hlasité, kdy už mu to pravděpodobně začalo být úplně jedno a celá zadní část kuchyňské linky se rozpohybovala rytmickými nárazy, došlo nám, že se situace vyvíjí více než správným směrem.
„Otevřeme si manželskou poradnu!“ pronesl Lukáš najednou „ budeme se jmenovat Prohulte se k porozumnění!“ Nadšen svým nápadem si pořádně loknul vína a blaženě naslouchal roztouženým zvukům z vedlejší místnosti a mě připadalo, že se mu kolem hlavy rozlila svatozář moudra a renesance.
Klára z toho úpně vystřízlivěla a znechuceně se na Lenku podívala, ta jen pokrčila rameny a podala jí panáka pravé domácí slivoce.
Po dvou hodinách se konečně ozvalo zasténání poslední, tentokráte Altarovo a poté se rozhostilo hrobové ticho.
„A je došukáno!“ zvolal Lukáš vesele a hypnotizoval dveře, které se konečně otevřely, ale vyšla z nich jen Axena, oděná pouze v Altarově vojenské košili, bosá, rozcuchaná, ale s naprosto blaženým úsměvem a rozzářenýma očima. První, co udělala, bylo, že vypila naráz litrovou láhev vody, pak se vyčerpaně posadila na židli a pořádně si oddechla. Altar, jako neohrožený válečník z vesmírných bitev, měl fyzickou kondici zřejmě velmi nezdolnou a bylo to na ní dost vidět.
„A kde je Altar?“ zeptal jsem se jí pobaveně.
„Spinká...“ odvětila mi s tajuplným úsměvem „asi ho to trošku zmohlo, ty vaše kouzelné bylinky.... Tak já půjdu zase za ním.“ Pomalu se zvedla ze židle a odcupitala zpátky za svým bojovníkem.
S Lukášem jsme si plácli na znamení, že se nám zase něco povedlo, akorát děvčata byla jiného názoru.
„Místo toho, aby jste ji dodali odvahu toho modrého mozka kopnout doprdele a začít jinde, jste ho zhulili a jí přesvědčili, že je ten ideální! Myslíte si, že mu to vydrží? Ráno to bude stejný kretén, jako když jsem přiletěl a bude dost zklamaná!“ vztekala se Klára, zase dost rozjetá pravou pálenkou.
„Kašli na to, drahá! Axena asi nebude jako jedna z nás, jinak by si to s ním takhle neužila! Neřeš to!“ konejšila ji s profesionálním přistupem, který na Kláru platil a odvedla ji do postele.
Já byl zvědavý, co se vedle odehrálo a pomalu, potichoučku jsem nakouknul do pokoje.
Altar spokojeně ležel v peřinách, s Axenou ve svém mužném náruči, hluboce spal a blaženě se přitom usmíval. Všude, kolem postele, se válela jeho vojenská uniforma a Axeniny šaty, dokonce i lampičky, které ještě předtím stály na nočních stolcích, se nyní povalovaly na koberci. Altar si zřejmě vzal naše rady pořádně k srdci a vojenské školení pustil z hlavy.

Druhý den ráno jsme měli obavy z Klářina proroctví, že se Altar z marihuanového opojení vyspí a znovu se promění v militantního a despotického vola, ale naštěstí byl dost inteligentní a pochopil, že tudy cesta nevede. A začal se ke své Tekánce konečně chovat hezky a s citem.
Pořád ji objímal a tulil se k ní, až z toho byla trošku nesvá.
„Copak se děje, miláčku?“
„Musím si na to zvyknout, je to docela hodně velká změna. A proč to nešlo hned, co?“ špitala mu naoko vyčítavě, ale rozhodně nevypadala, že by jí to vadilo.
„Já nevím...“ řekl jí naprosto upřímně a přehodil si její nožky přes svoje, aby ji mohl hladit skoro až pod sukní.
„To snad není pravda...“ ozvala se Klára, značně rozbolavělá z chlastu a proto tedy dost mrzutá „s militantního pošahance je nadržený úchyl...“ Chápal jsem, že Altar jí byl od samého začátku našeho setkání dost nesympatický, jako každá bytost mužského pohlaví s dominantními rysy a její řeči neřešil.
„Náhodou, mi se takhle líbí víc...“ odporovala ji Axena a zamilovaně ho objala kolem krku.
„A vy dvě potvory, jste jako to, co si myslím?!“ načnul Altar otázku vztahu mezi Klárou a Lenkou.
„Jo, jsme lesby!“ odpověděly mu obě naráz a důkaz svého horoucí lásky se před ním lascivně začaly líbat, necudně s jazyky a ošahávat si ňadra. Axena se zhrozila, ale s Altarem to ani nehlo. Když přestaly a vítězoslavně se na něj podívaly, ještě se navzájem držící v objetí, jen pokrčil rameny, jako by se nic nestalo.
„To bylo jako všechno? Já čekal, že bude i něco víc, ať to vidím konečně naživo a né jen v psychelevizi ve Vojenském baru...“
Axena se zhrozila ještě víc, my propukli v hlasitý smích a zařízení v Altarově vojenské bundě nám sdělilo, že tomuhle setkání je nadobro konec.
Kovově znějící ženský hlas mu oznámil něco, čemuž jsme my nerozuněli a ona nám vysvětlil, že baterie je nabitá a že už musí letět zpátky domů, na svou válečnou planetu Tekken.
„Né, že se k ní začneš chovat zase jako blbec!“ řekl jsem mu na rozloučenu, když jsme je šli odprovodit dolů ke kosmické lodi, která byla dost podřená, ale letuschopná.
„Neboj, nezačnu... Vy dva byste si vážně mohli otevřít parnterskou poradnu...“ zašeptal tajuplně, jako by Lukášovi přečetl myšlenky a přátelsky na mě mrknul.
Objali jsme se na rozloučenou, i holky nakonec Altara vzaly na milost a Lenka mu dokonce dala pusu na tvář.
„Však zase přileťte, rádi vás znovu uvidíme!“ volal jsem za nimi ještě, ale přehlušil mě hukot motoru, jak se kosmická loď odlepila ze země s nesmírným zrychlením vystoupala až na oblohu, kde s přátelsky modrým zablikáním zmizela v nebi.

A tak vznikla naše manželská poradna, která nenásilnou a přátelsky zábavnou formou pomáhá lidem, kteří na vztahových stezkách zabloudili, nalézt ztracenou cestu k sobě zpět.
Nevěříte?
Tak zahulíme...