Naučím se Tě milovat

Naučím se Tě milovat

Na Tekkenském souasteroidí hustě pršelo. Skleněné chodníky se leskly jako zrcadlové stuhy, vinoucí napříč hlavní Velitelskou planetou Tekken.

Asistentka Institutu vzdělání pro nejmenší, Axena Selenixová, bezcílně bloumala uplakanými ulicemi a pozorovala svůj depresivní obličej, zrcadlící se v průhledném chodníku, vyrobeného z kovoaskargónského skla.
Askargónium.
Důvod krvavého válčení už několik století.
Důvod, proč stále nemám partnera...
Těžce se posadila na skleněnou lavičku v parku a znovu se přes psychočipový náramek přihlásila ke Hlavnímu Genetickému počítači, který už přes dvestě ulexů sezdával páry dohromady dle fyziologické, genetické a psychické souhry.
Každý mohl zadat aspoň nějakou podmínku, kterou považoval za nejdůležitější, ale zbytek obstaral Genetický počítač sám.
To proto, aby se rodilo co nejvíce potomků a nedocházelo ke zbytečným rozchodům kvůli chybnému výběru protějšku.
Pro Axenu však stále žádný vhodný Tekán nebyl. Měla pouze jedinou podmínku a to takovou, aby její budoucí partner nebyl vojákem a to jakýmkoliv. Ani důstojník, ani pěšák a už vůbec ne Geneticky Předurčený voják. Z nositelů prastarého Válečného Genu měla odjakživa divný pocit, ne-li až strach. Jinak vysoké nároky na svůj protějšek nekladla, hlavně aby ji miloval a vážil si jí jako své právoplatné Tekánky.
Upřela své zelené oči na šeděmodrou oblohu, která neustále ronila slzy za všechny padlé ve Svaté Kosmické válce. Ať je jakýkoliv, hlavně ať mě má rád a nenosí uiformu, modlila se tiše k bohu Azovi a nechala kapky deště stékat po svém, něžně modrém obličeji.
Když se i nebe začalo ukládat ke spánku, zvedla se a odešla domů.

„Dobrý den, slečno Selenixová...“ probudil ji kovově znějící ženský hlas komunikátoru psychočipového náramku „Hlavní Genetický počítač Vám dnes, v osm ráno Tekkesnkého času, vygeneroval partnera, který bude Vaším dokonalým protějškem. Dostavte se dnes, ve dvě hodiny odpoledne na Hlavní Genetickou Centrálu k uzavření spojení.“
Axena se vyřítila z postele jako velká voda, bleskově se oblékla do svých nejlepších šatů, dle nejnovější Kosmické módy a vyrazila vstříc svému štěstí.
Kdo to jen může být?
Kdo je konečně ten pravý, její druhé já, druhá část její duše?
Srdce jí bušilo jako zvon a nemohla se skoro až nadechnout.
Před bránou Genetické centrály byla skoro jako ve snu, konečně se jí splnilo její zoufalé přání a Tekán pro ni se našel.
Třesoucíma nohama stanula na kovový portál před neprůhlednou skleněnou stěnu, za kterou už na ni čekal její vyvolený.
Stěna se zvedla a Axena s hrůzou hleděla do ocelově modrých očí vysokému Tekkenskému důstojníkovi v modročerné vojenské uniformě. Srdce se jí skoro zastavilo, to nemůže být pravda???? Cožpak neviděli její zásadní a jedinou podmínku???
„Vážená slečno Selenixová, vážený pane kapitáne Epetulexi. Vítáme Vás dnes, ve Váš slavný den, kdy se vaše duše a geny spojí a vytvoří posvátný svazek manželský. Vemte se za ruce...“ Důstojník ji beze slov pevně stisknul drobnou ručku ve své dlani a tím se navždy stala jeho ženou.
Axena si ho oněmněle prohlížela. Byl vysoký, štíhlý, ramenatý, barvy ocelová vojenská modř. Nejvíce jí děsily jeho studeně modré oči a pevně sevřené, úzké rty, ze kterých jakoby nemělo vyklouznout ani jedno něžné slovíčko. Byl takřka o hlavu vyšší než ona, obličeje ostrých rysů s jizvou na levé tváři a bradě. Na hlavě posazenou důstojnickou vojenskou čepici s okřídlenou lebkou a i přes rukáv vojenské bundy věděla, že na pravém předloktí bude mít Válečný Genový znak. Stala se právoplatnou Tekánkou Geneticky Předurčeného bojovníka, čímž se právě zhmotnila její nejčernější noční můra, se kterou se občas budila ze spaní.
Kapitán Altar Epetulex, velitel Strážné jednotky 3, si mlčky prohlížel svou vyvolenou ženu. Zřetelně cítil, že je vyděšená a že ze sňatku s ním vůbec nemá radost, proto byl raději potichu a mlčel. Modrýma očima hltal její půvab, protože Genetický počítač se mu přesně trefil do vkusu. Drobná, prsatá, zelenooká blondýnka, s něžným výrazem a drobnými rty dokázala rozbušit jeho srdce natolik, až se mu zatočila hlava. Chtěl ji obejmut a něžně polaskat ve svém náručí, ale nějak cítil, že by se mu bránila. Ale vždyť je přece jeho ženou? Jemně ji vzal za paži a přitáhl si ji k sobě. Byla jako hadrová panenka, celá pobledlá, s bezkrevnými, třesoucími se rty.
„Někde se stala chyba...“ šeptala zoufale pořád dokola a po tváři ji kanuly slzy.
Chtěl ji pohladit po vlasech, ale instinktivně mu uhnula.
Bála se ho.
A to jej mrzelo ze všeho nejvíce.

Axena jako v mrákotách vyšla z Genetické centrály po boku svého manžela – vojáka. Někdo musel udělat chybu, něco se pokazilo a ona za to bude trpět celý svůj život. Geneticky předurčený bojovník přece v žádném případě nemůže být vhodným protějškem pro její křehkou a citlivou duši.
Držel ji za paži a odvedl ji do svého luftru a odletěli neznámo kam.
Po chvíli luft měkce přistál na kovovém plácku před krychlovým, skleněným domkem.
Altar vystoupil a otevřel jí dveře, ale zůstala sedět uvnitř.
„Pojď...“ promluvil na ni poprvé za celý den. Hlas měl drsný, přesně vhodný ke komandování a velení.
„Nech mě...“ rozvzlykala se a propukla v hysterický pláč. Důstojník se odevzdaně podíval na pošmourné nebe a mlčky čekal, až ji to přejde. Ze štítku vojenské čepice mu voda stékala přímo do obličeje a jeho oči se zdály být modřejší ještě více než předtím.
Axena se konečně uklidnila a odevzdaně vylezla z luftru ven. Hned zítra půjde na oddělení Reklamace výběru partnera. Někde se prostě stala chyba a ona za ni pykat nebude.
Voják ji odvedl k sobě do domu, kde bylo všechno takové, jak přesně čekala, že to u něj doma bude. Strohé, kovově skleněné, laděné do modročerné kombinace. Žádné dekorativní prvky, jen prostá a přímočará účelnost. Taková malá vojenská základna, precizně uklizená do posledního detailu.
„Je tu hezky čisto...“ vzlykla tiše.
„Nemám rád nepořádek...“ odvětil jí stroze. Ano, máš rád přesnost a disciplínu...
Axeně znovu vyhrkly do očí slzy.
„Hned zítra zajdeme na Reklamace...“
Altar ji na to nic neodpověděl.
„Mou jedinou podmínkou bylo, že za partnera nechci vojáka... A ty jím jsi, jsi dokonce Geneticky předurčený voják a důstojník...“ vyhrkla ze sebe a pláč ji znovu rozmlžil vidění.
„Za to já ale nemůžu... Moje podmínky splněny byly do detailu přesně. Budeš-li na tom ale trvat, půjdeme zítra na oddělení Reklamací.“ odpověděl ji mírně s teskným podtónem.
Axeně spadl kámen ze srdce.
„Děkuji.“ odvětila mu tiše a poprvé se na něj nesměle pousmála.
V žádném případě by nečekala, že bude takhle klidný a tolerantní. Čekala scénu, násilí, výhružky, ale tohle ani omylem. Vnitřní třes ji přešel a tlukot srdce se taky uklidnil. Mlčky se posadila na černou, poloautomatickou sedačku a snažila se nedívat jeho směrem, ale zřetelně cítila, že on na ni kouká a že se mu líbí více než moc, což bylo na celé situaci to nejhorší. Ale respektoval její rozhodnutí a k ničemu ji nenutil a tak začala mírně pookřávat a věnovala mu první milý pohled. Altar se na ni pousmál a přisedl si vedle ní. Jeho bezedně modré oči ale říkaly něco jiného. Byl nešťastný, ale nedal to na sobě znát. Axena ale byla od přírody dost empatická a dokázala se přesně vžít do jeho pocitů a jeho žal jí docela začal trápit.
Proč ji mrzí, že je tenhle vojenský důstojník a elitní zabiják ze Strážné jednotky 3 smutný?
Proč se nerozčiluje, neřve, nevyvádí, proč jen mlčí?
Proč ji to trápí?
Proč?
Altar ji něžně objal kolem ramen.
„Neboj se, zítra se vše vyřeší, dnes už se tím netrap...“ zašeptal jí potichu a pohladil ji po tváři. Axena cítila jeho tlukot srdce, jeho svaly pod vojenskou uniformou a uvědomila si, že se v jeho náručí cítí v bezpečí.
Stulila se k němu, zavřela oči a tvrdě usnula.
Druhý den ji probudily hřejivé paprsky Tetrexonového slunce. Pomalu se zvedla z Altarovy náruče a zadívala se mu do spícího obličeje, což ho probudilo.
„Tak pojď, zajdeme tedy na ty Reklamace, ať už to máme za sebou...“
Pomalu se sesbíral ze sedačky, ale stáhla ho za paži zpět.
„Já myslím, že už to nebude třeba...“
Chtěl jí ještě něco říct, ale umlčela ho dlouhým políbením.
Genetický počítač rozhodl s absolutní přesností...