Přes práh dospělosti - 37. Nevyslovitelné

Seděla jsem doma ve svém pokoji a pomalu se začínala uklidňovat. Hleděla jsem zamyšleně na Tomášovy věci, a pak netrpělivě otevřela jeden z deníků.
´Smrt není sama o sobě tak těžká, Lýdi, nepřemýšlím o tom, co bude se mnou, ale o tom, co vlastně smrt znamená pro všechny lidi na světě. Přece každý se s ní nejednou setká za svůj život a naposledy ve chvíli, kdy umírá. A na tohle jsem, miláčku, přišel...´
Tak Tomáš si psal úvahy o tom, co prožíval... Ale proč mi to neřekl sám?
Nalistovala jsem první stránku deníku a do očí mě uhodila úvodní věta, která mi rázem odpověděla: ´Co jsem nedokázal říct...´
Máš pravdu, miláčku, některé věci člověk nedokáže vyslovit...
Obrátila jsem list a pokračovala ve čtení.
´A na tohle jsem přišel:
Smrt... konec?

Smrt – ten pojem mě inspiruje...
Smrt – v té se každá chyba skryje...
Smrt – to je konec a přece začátek,
málokdy nechá tě vrátit nazpátek...

Smrt sama o sobě
je spravedlnost čistá,
však pro život znamená
bolestná místa.

Každý se jí obává,
má místo v naší mysli,
že smysl světu dodává,
málokdo si myslí.

Nevíš, kdy potká tě,
kdy podá ti ruku,
zda odejdeš v tichosti,
či srdceryvném vzlyku...

Kdo možnost má zemřít si
tiše a klidně,
k tomu se madam Smrt
chová velmi vlídně...

Za co si vlastně člověk
krutou smrt zaslouží?
Sám bolest prožije,
své blízké v žal pohrouží...

Smrt neničí jen tělo
jediné bytosti,
smrt mučí duše lidí
v těsné blízkosti.

Mučí je lítostí,
jež bezednou se zdává...
Však smrt nám nejen bere,
ale také dává!

Smrt dává smysl životu,
vždyť bez ní bychom neznali
bytí hodnotu.

Tak proklínejme ji
se zarytou nenávistí,
však čekejme
na každičkém místě...
...a jedinou skutečností
buďme si jistí -
- kdo v lásce žije,
neumírá.
Je věčnou součástí
Všehomíra...´

Dokázal jsi nemožné, Tome – smířit se se svou smrtí?
´Víš, já jsem se tou básní snažil vysvětlit sám sobě, že i když smrt nenávidím, že přišla tak brzo,
musím pochopit také to, že každý máme tady na Zemi vymezený svůj určitý úkol a čas. Jen jedna věc mě trápí – že tím musím tolik ublížit těm, které miluji.´
Je těžké zachovat se tak, abys nikomu neublížil, Tome... Vidíš, já jsem psala, že člověk nemá soudit ve slepé zoufalosti ostatní a sama jsem tu chybu udělala – neprávem jsem se obořila na tvého bratra...
Na další straně byly vypsány některé úvahy z Regininy knížečky Úvahy moudrých o lásce. Četl je tedy ještě předtím, než ji Džíně daroval.
´Tyto úvahy se mi zdály nejbližší mému životu a dvě z nich jsem si vybral na pomník:
vše, čeho se dotkla láska, je nesmrtelné – to je ta nejvyšší pravda, Lýdi
Tajemství lásky je větší než tajemství smrti – ano, to tajemství lásky zní: Láska je život věčný...
Milovat druhého člověka, je jako říct: Ty nezemřeš! - To je to, co jsem nedokázal dlouho pochopit, to, co mi moji rodiče a můj bratr opakovali a co se mi povedlo, až když jsi přišla ty, Lýdi. Teprve ty jsi mi otevřela oči a nechala mé nitro pochopit, že když někoho miluješ, máš ho bezpečně ukrytého ve svém srdci a nenecháš ho zemřít...
Jak krásná je smrt toho, kdo hodně miloval – Ano, nevnímám bolest, moje smrt je překrásná, protože umírám v lásce a s láskou...

Když se jí zahledím do očí,
topím se v hlubinách nekonečné krásy...
Já nezažil nádhernější umírání,
dovol mi žít a umírat pro tebe,
má paní.
...
Ten sen je v každém z nás,
v člověku, růži či oblázku.
Jediný smysl všeho BYTÍ
je existovat pro LÁSKU.
...
Tak každý hledá dál
to svoje vlastní nebe...
A přitom je máme tak blízko, na dosah,
vždyť stačí se vnořit sami v sebe.

Tam najdeme též všechny odpovědi
na každou byť nevyřčenou otázku...
Přec všechny živé duše v hloubi vědí,
že byli jsme stvořeni z lásky a pro lásku.´

V denících bylo ještě mnoho dalších zajímavých Tomášových úvah, vzpomínek a vyznání, díky kterým jsem mohla sepsat náš příběh. Připomínal zde vlastně každou naši sebemenší společnou chvilku a vyznával své pocity v určitém okamžiku.
A tak by mohl skončit příběh Temné slečny - zůstává zahalena temnou clonou nejistoty a odevzdává se vyšší moci bez chuti bojovat dál o lásku, kterou už tolikrát ztratila...