Přes práh dospělosti - 38. Žít a zemřít v lásce

Nežila jsem, jen přežívala ve vzpomínkách na to, co se už nikdy nemohlo vrátit... Ten den jsem měla za sebou necelé dva měsíce od Tomášovy smrti, bylo 4. října.
Ve městě jsem koupila svíčku a kytici květin, o kterých jsem ani nevěděla, jak se jmenují... Ale na jejich názvu mi nezáleželo, byly modré a to pro mě bylo důležité.
Na hřbitov jsem se dostala až za šera. Bylo to tak nejlepší, aspoň jsem tu byla sama. V noci se moc lidí po hřbitově nepotuluje, většinou mají pověrčivý strach... z mrtvých? Ale já se nebála, neměla jsem co ztratit a navíc – měla jsem tam svého strážného anděla.
Přistoupila jsem k náhrobku. Kolem jeho temných obrysů zářilo usínající nebe. Zapálila jsem svíčku a dala ji na pomník. Pak jsem se začala modlit...
Když jsem byla v polovině druhé modlitby, zaslechla jsem za sebou tiché kroky. Nepřestala jsem. Bylo mi jedno, jestli se za mnou plíží přízrak nebo jen obyčejný člověk.
Kroky náhle utichly kousek po mé pravé straně.
...amen.
Pomalu jsem pootočila hlavu a v šeru rozeznala Tibora. Mnohokrát jsem ho tady zahlédla za ty necelé dva měsíce, ale vždycky se vyhnul setkání se mnou. Většinou zůstával stranou a čekal, až odejdu. Tentokrát však stál pár kroků vedle mě a zamyšleně se díval do plápolajícího plamene svíčky.
Tiše jsem k němu zvedla oči a setkala se s jeho uhrančivým pohledem, při kterém mě vždy zamrazilo. V duchu jsem si neodpustila smutné povzdechnutí: Tomáš...
„Nejspíš je čas přestat se obcházet...“ ozvala jsem se nejistě.
„Chtěl, abychom se my dva seznámili...“ Na chvíli se odmlčel. „Mám pocit, že teď máme šanci splnit jeho přání.“
Zhluboka jsem se nadechla: „Omlouvám se za to, jak jsem se tenkrát zachovala... Bylo to všechno ještě příliš živé, nechala jsem se strhnout bolestí a vyčítala Tomovu smrt celému světu. Promiň, nechtěla jsem...“
„Co takhle začít od začátku?“ překvapil mě svou reakcí. „Jsme tu všichni tři...“
Sotva znatelně jsem se usmála a stočila pohled na hrob. „Jistě, uděláme to, co si Tomáš přál.“
Tibor napřáhl ruku se slovy: „Já jsem Tibor Hort, slečno, a už dlouho vás nesměle pozoruji při vašich návštěvách na tomto pochmurném místě.“
Skoro mě tím rozesmál...
Jemně jsem mu stiskla ruku. „Těší mě, já jsem Lýdie Trojanová. Jsem ráda, že se konečně poznáváme.“
Tibor náhle rychle sáhl do kapsy a vytáhl můj zápisník. Udiveně jsem ho pozorovala.
„Zapomněl jsem ti ho dát, promiň. A pak jsem jen čekal, až přijde ten správný čas,“ podával mi ho s omluvou.
„Četl jsi ho?“ zeptala jsem se ho narovinu.
S úsměvem zavrtěl hlavou: „Přísahám, že ne... Ale chtěl bych.“
„Tak si ho klidně nech,“ pokrčila jsem rameny.
Usedli jsme na obrubu hrobu a Tibor otevřel deníček. Náhle z něho vypadly nějaké lístečky papíru a snesly se k našim nohám. Vzala jsem je do ruky a poznala Tomášovo písmo.
Lýdi, nepřestávej psát za žádnou cenu! Pokračuj, prosím... za nás oba. Dopiš tuto svou knížku a piš další a další... Máš lidem tolik co říct! A můžeš pro mě ještě něco udělat? Vezmi své a mé básně a sestav z nich sbírku našeho společného díla. A ničeho se neobávej – jsou s tebou stále tví přátelé a já doufám, že v tuto chvíli i Tibor. Buďte si sourozenci, přáteli, důvěrníky – čímkoli, co budete
cítit! Vím, že i vám dvoum se jednou povede to, co potkalo mě – žít a zemřít v lásce. A takto, prosím, pojmenujte vzpomínku na můj život, příběh lásky, která dokázala svou zázračnou silou změnit to nejhorší v nevinnou krásu. Kéž prozáří svým poselstvím životy dalších...

Na druhém lístečku byly dvě Tomášovy básně. Poslední.
[b]Vyznání
A náš čas vypršel
do poslední kapky,
proto jsem odešel
bez možnosti zpátky
tam, kde se nedává
nikdy sbohem.

Nechtěl jsem tě opustit,
však povolán Bohem
nesměl jsem dopustit,
bych udělal další chybu.
Už tak jsem nesplnil
spoustu slibů.

Ne, nemůžeš jít se mnou,
ač bych si to přál...
Já sám teď zaplatím
za dobu temnou,
kdy život se mi zdál
šancí pro mou nastavenou dlaň...
Teď poctivě splácím daň.

Sečetly se všechny moje hříchy
a nebylo jich málo -
- odporná hromada sobectví a pýchy,
co život nevinného stálo...

Již čekal jsem jen na tu osudnou chvíli,
kdy dojdu svého těžkého konce.
Však místo toho mi přišla šance!
V podobě pohádkové víly,
co dodala mi nové síly...

Vstoupilas mi do života jako zázrak boží,
když už jsem nedoufal,
že Bůh mi vloží
do srdce nepoznané lásky kouzlo...
A přesto nakonec nenápadně vklouzlo.
Naplnilo mého ducha
a ona krásná moc
nekončí, neutuchá...

To, na co jsem potřeboval v tomto životě přijít
Každý z nás si nese kříž
jistých vin a obvinění
a s tou tíhou kráčíme blíž
svému vlastnímu uvěznění...

„Co bylo, to bylo, vše odpuštěno,“
slyšíme občas z něčích úst.
Však kolika z nás je ´povoleno´,
dokázat poté volně růst?

Ač někdo nám odpustí,
a snad i upřímně,
vlastní JÁ dopustí
cítit se nevinně?

Sami si volíme
nejtvrdší soud,
rozsudek halí nás
do pevných pout.

Tak odpusť své vlastní duši,
máš-li dost síly.
Přednes své námitky,
zda nějaké zbyly...

Mlčíš, snad modlíš se
za kousek sil,
jež by ti pomohly,
aby sis odpustil...

Tichý hlas uvnitř ti
zašeptá laskavě:
„Umět si odpustit,
to zní tak lákavě...

Jen v lásce nejčistší
dokážeš rozpustit
nejtěžší vinu svou,
tak můžeš odpustit...

Najdi ji hluboko
uvnitř své podstaty,
a pak už nebudeš
nikdy víc ZAJATÝ...“

Světlo svíčky házelo kolem pomníku roztodivné tvary, plamen se nejistě chvěl ve větru. Tomášův obrázek na náhrobku jakoby se upřeně díval na mě a na Tibora a spokojeně se usmíval. Jeho oči nám svěřovaly veliké tajemství: I mrtví mohou být šťastní...