Přes práh dospělosti - 39. Probouzení

A tak začalo nádherné přátelství mezi mnou a Tomášovým bratrem Tiborem. Každý nový den jsem od této chvíle vnímala docela odlišně než kdy dřív – cítila a uvědomovala jsem si celou svou bytostí jeho jedinečnost a neopakovatelnost. A každým okamžikem se měnilo a vyjasňovalo do nádherných odstínů mé Já... Pocity bolesti rychle bledly a na jejich místě se objevoval jakýsi hluboký vnitřní klid a porozumění. Z hlubin mé duše vyplouval napovrch opravdový smysl všech těch těžkých zážitků a životních zkoušek. Připadala jsem si jako nádherný, košatý strom, kterým na jaře míza rozproudí novou sílu... a začíná další etapu svého života, zase o něco silnější, rozrostlejší... a moudřejší? A také sebeznalejší.

Tibor mi pomohl odhalit spoustu úžasných věcí, spoustu ´záhad´, které mě odmalička přitahovaly. Byly mi náhle mnohem bližší, jejich smysl už nebyl tak tajemný a záhadný, všechno se mi jevilo mnohem jasněji.
„Už od dětství mě fascinovala myšlenka převtělování, toho, že se člověk rodí stále znova... Tehdy jsem si nedokázala rozumově vysvětlit, jak by to mohlo ve skutečnosti fungovat, jaká by byla pravidla...“ vzpomínala jsem jednou nahlas.
„Hm, já v této filozofii našel odpověď na svou otázku ohledně absolutní spravedlnosti,“ podotkl Tibor. „Nedokázal jsem přijmout myšlenku nahodilosti, náhody, že někdo má život snazší a krásnější a jiný těžký a trpký... Ale právě procházení různými životy pokaždé s jinými podmínkami, předem určenými ´zkouškami´, které potřebujeme zvládnout, v tom vidím úžasný smysl, v tom nacházím tu nejvyšší spravedlnost... Každý jsme právě tam, kde máme být, prožíváme to, co potřebujeme zakusit, máme nekonečné množství možností – životů k dosažení vlastní dokonalosti, dokud nenajdeme vždy to nejvhodnější řešení jakékoli situace...“
Na chvíli jsme mlčeli a každý sám v sobě naslouchali svému nitru, jak s touto možnou skutečností rezonuje.
Náhle jsem pocítila potřebu vyjádřit svou momentální myšlenku: „Vlastně se dá na svět podívat jako na jakousi ´divadelní scénu´, kde hrají stále stejní herci, kteří pouze mění kostýmy, jimiž jsou v tomto případě fyzická těla. Určitá část naší podstaty, naše duše, je stále ten ´stejný´ herec se svými zkušenostmi z různých scén, které kdy ´zahrál´ a které si sám vytvořil. Má v sobě všechny ty scénáře a nese si je s sebou pořád dál. I když si je už vědomě nepamatuje, zůstávají jeho součástí.... ….je z nich stvořený. A pokud je náš fyzický život jen jako hra, dá se to přirovnat ke snu, ve kterém si stačí uvědomit, že jen sníme... a pak se přestat bát zkusit COKOLIV, když budeme vědět, že je to bezpečné... Nic nám nemůže OPRAVDU ublížit, můžeme jen získat... Samozřejmě, neznamená to zacházet hned do extrémů, vždycky jsme součást určitých vztahů mezi lidmi a máme tím na ně svůj vliv...“
„Co vyšleme, to se nám zase odněkud vrátí... Ale i tak dává takováhle životní filozofie nádhernou lehkost v prožívání života,“ navázal na má slova Tibor.
A takhle jsme spolu dokázali rozmlouvat celé hodiny, naše hovory plodily stále nové, úžasné myšlenky na témata kolem smyslu našich životů a světa.

S Tiborem jsem měla často pocit, jakoby Tomáš nikdy neodešel, jen se mi na chvíli ztratil z očí... Něco mi říkalo, že přesně takhle by se rozvíjel náš vztah, kdyby... Až jsem z toho měla častokrát výčitky – jakobych vyměnila jednoho milovaného člověka za druhého. Tibor mi ho dokázal až příliš dobře vynahradit a toto odhalení se mi stále hluboce příčilo...
A tak jsem si časem jaksi mimoděk vyprosila u své duše řešení a vysvětlení. Přišlo ve snu.
Byl to jeden z těch ´silných´ snů, o kterých jsem věděla, přesněji řečeno cítila, že mi mají něco vyjasnit, že v sobě nesou nějaké poselství...
Viděla jsem tmavou dívku nějakého domorodého kmene někde v džungli, měli tak nádherně blízko přírodě... Ta dívka jsem byla já... A přece jsem všechno prožívala jednou z jejího pohledu, v jejím těle, jindy zase jako neviditelný pozorovatel v prostoru. A díky tomu jsem dokázala vnímat všechny scény jak subjektivně ´z ní´, tak i objektivně jako nějaký divák filmu.
Žila jsem nádherný život v lůně přírody, všichni jsme byli tak úžasně přirození, všechno mělo svůj smysl, každý okamžik našich životů. Vyrůstala jsem mezi upřímnými, milujícími bytostmi, z nichž mi dvě z nich byli tak nějak ještě o kousíček bližší... Dva bratři, jako dvě strany jedné mince, dvě části dokonalé osobnosti... jako den a noc. Jeden veselý, bezprostřední, odvážný, hrdý, sebejistý, rozený vůdce. Druhý přemýšlivý, tajemný, tichý, plný hluboké moudrosti a rozvážnosti. A já je oba TAK milovala... S jedním jsem dokázala hodiny vymýšlet a plánovat nejrůznější možnosti pro zlepšení podmínek života lidí našeho kmene, s druhým jsem nekonečně dlouho rozmlouvala o podstatě světa a jeho obyvatel, čas pro nás přestával plynout, v oněch chvílích jsme byli celých hlubokým vesmírem... A pak přišel okamžik, kdy jsem se musela podle pozemských zákonů rozhodnout pro jednoho z nich. Věděla jsem, že je miluji oba stejně, jen společně tvoří onu dokonalou bytost, po níž jsem z hloubi celé své podstaty tolik toužila. Stála jsem před rozhodnutím, které nemělo žádné pro mě správné řešení. A pak... ho udělal jeden z nich za mě. S hlubokou vnitřní jistotou, že nás nemůže nikdy nic rozdělit, opustil tento můj život, abychom já a jeho bratr mohli rozvinout náš vztah a posunout se tak v našich společných vyšších plánech o kus dál. Stala jsem se manželkou nového vůdce kmene, smířená s osudem a připravena ho svou vůlí rozvíjet blíž k dokonalosti, tak, jak mě to učil můj švagr... V duši s tichou jistotou, že ´příště´ ho budu zase sdílet a rozvíjet s ním...
A ten čas nadešel. Tentokrát odešel Tomáš, abychom Tibor a já mohli navázat tam, kde jsme v jedné z našich minulých společných her života skončili. Smysl našich cest nelze nikdy trvale přerušit, každá pauza, každé omezení má svůj (ne)vyhraněný čas...