Přes práh dospělosti - 36. Proč soudíš ve slepé zoufalosti...?

Tak tohle všechno už bylo. Spletitými pavučinami minulosti jsem se propletla zpět do přítomnosti, ve které sedím na hrobě své zesnulé lásky a vlastně už se ani nesnažím odhánět neodbytné vzpomínky. Naše duše jsou stvořeny ze všech našich vzpomínek a zkušeností... Teď mi snad konečně dá ta moje pokoj – promítla jsem si celý příběh, který navždy poznamenal můj život. Minulost, přítomnost, budoucnost – tři důležité pojmy lidského bytí pro mě ztrácejí význam, chci žít všechny tři zároveň a vím, že to jde. Žiji v čase a prostoru, ale nevnímám tuto skutečnost, protože pro věčnost to vůbec nic neznamená...
„Lýdie,“ uslyšela jsem náhle za svými zády tichý hlas tak jako před několika dny u kříže nad přehradou.
Otočila jsem pomalu hlavu a opět pohlédla do těch zelených očí, které se před nedávnem navěky zavřely.
„Doufám, že tě neruším... Jestli ano, hned odejdu.“
Zamyšleně jsem zavrtěla hlavou.
Vláčnými pohyby se usadil na okraj hrobu a hleděl na desku pomníku. Po chvíli tiše přečetl nápisy: „Vše, čeho se dotkne láska, je nesmrtelné. Tajemství lásky je větší než tajemství smrti.“
Znovu stočil pohled ke mně.
„Máš Tomášovy oči...“ řekla jsem si spíš sama pro sebe. „Ty jsi tedy...“
„Ano, já jsem Tibor, Tomův bratr,“ dořekl za mě a sklonil hlavu.
„Jste si hodně podobní... Až na ty vlasy... Tomáš je měl uhlově černé a ty je máš čistě blond...“ přemýšlela jsem dál nahlas, aniž bych si to jasně uvědomovala.
„Bývali jsem naprosto odlišní i v jiných věcech...“ dodal zamyšleně, a pak, jakoby si na něco vzpomněl, začal přebírat věci v tašce, kterou si přinesl s sebou. Nakonec vytáhl velikou modrou slohu a dva menší deníky. „Tohle ti mám dát.“
Přijala jsem z jeho rukou tyto věci, ale bylo mi to trochu... nepříjemné. „To jsou Tomášovy věci?“
Kývl.
Položila jsem je na hrob a neodvažovala se jich znova dotknout. „Nemůžu si je nechat... Měly by zůstat ve vaší rodině.“
Tibor se na mě zvláštně podíval a pak se usmál. „Tomáš každému z nás nechal něco od srdce – mámě a tátovi i mně. Vzpomínku na něho, výraz věčné lásky a vděčnosti. Tyhle věci připravil pro tebe. Chtěl, abych si je přečetl, a pak dal tobě... a to taky dělám. Hodně toho v nich říká... ale to všechno z nich sama pochopíš.“
Dívala jsem se na něho jako na proroka. Přišel na poslední chvíli... ale přišel, věděl, kdy přijít, aby nebylo pozdě.
Co všechno asi vlastně ví?
„Nebyl jsem, bohužel, přitom, když jste byli s Tomášem spolu, Lýdie, ale Tomáš je... byl příliš dobrý vypravěč, dokázal váš příběh nesmírně věrohodně zvěčnit na papíře, takže... připadá mi to, jako bych s vámi celou dobu byl.“
Rychlými pohyby vzal slohu a deníky, přitiskl mi je na hruď, a pak přes ně zkřížil moje ruce.
„Děkuju...“ zašeptala jsem a po tváři se mi začaly kutálet slzy.
Je mi, jako bych k sobě tiskla svého milovaného Tomáše... Jenomže to už nikdy nebude možné. Tohle je všechno, co mi po něm zbylo. Tohle a plno vzpomínek.
Ne, nedokázala jsem se ovládnout, snažila jsem se, ale... ten příval horkých slz proudil a proudil a já jsem nebyla schopná ho ani trochu zmírnit, natož zastavit. Znovu se ve mně všechno bouřilo proti tomu, co se muselo stát, že Tomáš musel umřít!
„Proč, proč, proč?!“ opakovala jsem a skřípala zuby.
Tibor se ke mně naklonil a položil mi ruku na rameno. „Chápu, jak je to těžké, Lýdie, já ho taky moc miloval...“
Prudce jsem se zvedla a ve zlosti nad tou nespravedlností, že Tomáš musel umřít, i když přece už nebyl takový jako dřív, nebyl sobecký a zlý, ale skvělý, milující a milovaný člověk, jsem Tibora neprávem okřikla: „Nechápeš, jaké to je, protože ty jsi neztratil tolik milovaných lidí, ty jsi nezůstal sám bez rodičů, bez sourozenců, bez opravdové lásky svého života!“
Ne, nechápe mě, nemůže! Chci být sama, úplně sama, jen se svými a Tomášovými vzpomínkami! Protože to už je to jediné, co mi nikdo nikdy nemůže vzít...